Vampire-krev | Druhá šance - 10. kapitola

Kapitola 10: Někdo si na mě zasedl

"Nemůžu uvěřit tomu, že jsi mě sem fakt dostal,” zabručela jsem naštvaným tónem a zavázala si tkaničku u sportovních bot.

"Bude se ti to líbit, uvidíš. Odreaguješ se a úplně zapomeneš na ten zítřek. Jen to prosím zkus," promluvil Lukas přemlouvavým hlasem.

"Tohle není můj styl, pro zapomínání," poznamenala jsem mírně podrážděně, ale stejnak jsem věděla, že nemám jinou možnost. Kdybych odtud teď odešla, nejspíš by mi to hodně dlouho vyčítal.

"Jo, to já vím. Jenže tohle je mnohem lepší, než se upíjet k smrti," namítl s vítězným úsměvem a mrkl na mě.

"Hm, vlastně by se mi tenhle kurz mohl hodit. Až mě zase jednou budeš chtít uvrtat do něčeho podobnýho, vzepřu se ti a jedním pohybem tě složím na lopatky," oznámila jsem mu s výsměšným úšklebkem a zavřela skříňku, ve které jsem měla převlečení.

"Myslím, že o tomhle kurz sebeobrany není," vyhrkl na mě mírně znepokojený proudem mých myšlenek.

"Přeci víš, že si budu dělat, co chci. Tohle sis zařídil sám, takže pak nic nenamítej," prohodila jsem a vyplázla na něj jazyk. Chovala jsem se jako dítě, ale on si nic jinýho nezasloužil. Věděla jsem, že to dělá pro mě, ale navenek jsem nic nedávala znát. Stále jsem se nemohla smířit s tím, že mi tolik pomáhá. Kéž bych věděla, co ho k tomu vede. Určitě to jednou zjistím. Lukas je jiný než ostatní. On mě nepřehlíží, pomáhá mi a já mu už dlužím tolik, že nemám žádnou šanci, někdy mu to vrátit.

Bylo pondělí ráno a já mířila k učebně dějin. Naštvaně jsem dupala a v hlavě mi běhaly samé nadávky. Kvůli tomu pitomému výletu přehodily nějaké hodiny z úterý na dnešek. Hned první hodinu nám vyměnili za dějiny. Byla to jediná hodina, kterou jsem měla společnou s Christopherem. Nevím, proč přehodili právě tuhle hodinu, ale v tuhle chvíli mi to přišlo, jako by si tu ze mě někdo dělal srandu.

Netoužila jsem po hodině strávené s Christopherem v jedné lavici. Od toho nedělního rána se mu vyhýbám. Naštval mě tak moc, že jsem se neudržela a vlepila mu facku.

Neměla jsem náladu na ty jeho poznámky, urážky a další arogantní řeči. To byl vlastně důvod, proč jsem se mu snažila vyhýbat. I když v tom vlastně hrálo roli i něco jiného – bála jsem se jeho reakce na tu situaci, co se mezi námi odehrála včera.

Když jsem vešla do učebny, byla už skoro plná a Christopher už seděl na místě. Přes hlavu měl přetaženou černou kapuci od mikiny a svému okolí nevěnoval žádnou pozornost. Soustředil se pouze na propisku, co držel v ruce. Přišlo mi, že není ve své kůži. Stále s ní otáčel a nervózně poklepával nohou. Napadlo mě, že by to mohlo být ze stejného důvodu, proč jsem se mu vyhýbala, ale pak jsem se sama sobě v duchu zasmála. Nebuď naivní! Křičela jsem na sebe. Tohle by mu určitě nevadilo, bude v tom něco jinýho.

Nahodila jsem znuděný výraz a zamířila k lavici, kde už na mě čekalo volné místo. Místo vedle Christophera.

Prokličkovala jsem mezi pár lavicemi a došla až na cílové místo. Čekala jsem na chvíli, kdy se ozve nějaká trefná poznámka na mou adresu, ale nic se nestalo. Všimla jsem si, že se Christopher zarazil a na chvilku přestal otáčet tou blbou propiskou. Mohlo to trvat maximálně dvě sekundy, pak se znovu vrátil k předchozí zábavě a plně mě ignoroval. Nevěnoval mi ani jeden pohled. Prostě mě přehlížel.

Rozhodla jsem se dělat to samé co on. Hodila jsem tašku na zem a sedla si na místo. Trošku víc naštvaně jsem hodila sešit s knihou na stůl a hlasitě si oddychla. Když jsem lovila z tašky tužku, právě zazvonilo. Do třídy vešel profesor a okamžitě začal s výkladem. Otevřela jsem si sešit a chvilkama si do něj něco málo poznamenala.

Ačkoliv jsem si to nechtěla přiznat, po očku jsem pohlédla na Christophera. Taky měl otevřený sešit, ale rozhodně si toho nepsal tolik co já. Usoudila jsem, že mu je nejspíš jedno, co tu profesor celou dobu vykládá. Prostě jen otáčel propiskou a poklepával nohou o zem. Nedělal to nijak nápadně, ale pro mě byl nápadný každý jeho nádech.

Rychle jsem zatřepala hlavou a znovu věnovala pozornost výkladu. Tyhle moje myšlenky musí přestat. Nesmím se užírat tím, že mě ignoruje. Přeci jsem na něj naštvaná. Řekl tolik slov, co mě ranily, takže mu nesmím věnovat žádnou svojí pozornost. Musím si od něj držet chladný odstup.

-----

Mohlo být za deset minut pět, když jsem mířila do jídelny. Jako každý ráno, ani tohle nebylo nijak příjemný. Štvalo mě už jen to, že musím vstávat tak brzo a to jen kvůli tomu pitomýmu výletu. No co, zkousla jsem to a včas se dostavila k autobusu. Ovšem tam se mě jeden z profesorů zeptal, jestli jsem se stavila pro balíček na cestu. Nechápavě jsem na něj zírala a přemýšlela nad tím, na co se mě to vlastně ptal.

Hned mi podal vysvětlení. Prý včera oznamovali, že se ráno před odjezdem máme stavit v jídelně pro balíčky s jídlem, protože snídani tu nestihneme. No a tak mi nezbývalo nic jinýho, než se táhnout do jídelny i s taškou, do který jsem včera večer naházela pár věcí. Nechtěla jsem si toho brát moc a teď jsem za to rozhodnutí byla vděčná.

Stále mi připadá, jako by se mi tyhle věci děly až moc často. Poslední dobou se všechno motá v můj neprospěch. Jako by si na mě někdo tam nahoře zasedl a rozhodl se mi komplikovat život. Fakt díky!

K autobusu jsem dorazila chvíli po páté hodině. Nejspíš se už čekalo jen na mě. Zhluboka jsem se nadechla a zamířila k jednomu z profesorů, co s námi jeli autobusem.

"Jasmine, tak tady jsi. Volné místo máš na třetí sedačce odzadu v pravé řadě. Jedou dva autobusy, takže se tenhle celý nezaplnil, proto sedíš sama, ale kdyby ti to nějak vadilo, není problém k někomu tě přiřadit," vyvalil na mě rychle všechny informace a čekal, jak zareaguju.

"Ne, to není problém," prohodila jsem a nastoupila do autobusu. Upoutala jsem pozornost pár lidí, co seděli vepředu. Najednou jsem byla štěstím bez sebe, že sedím sama a navíc vzadu.

Cpala jsem se uličkou ke svému místu. Musela jsem dávat celkem pozor, protože ulička nebyla zrovna moc široká. Myslím, že by se pár lidem nelíbilo, kdybych je tu pomlátila svojí taškou.

Když už jsem spatřila svoje volné místo, oddechla jsem si. Už jsem se těšila na to, jak si sednu, strčím sluchátka do uší a vypnu svojí mysl před okolním světem. Bohužel cestu mi jaksi komplikovala jedna osoba, stojící přesně v tom bodě uličky, která vedla k mému sedadlu.

"Sorry, ale můžeš se posunout?" nadhodila jsem mírně naštvaně a ani se nezajímala o to, na koho jsem promluvila.

"Chvilka čekání tě nezabije," ozval se arogantní hlas a já ztuhla. Ne, tohle nemůže být pravda. Přeci nemám až tak velký štěstí, že bych jela stejným autobusem s Christopherem, že by mi blokoval cestu a že by seděl hned přes uličku vedle. To ne...

Jenže když jsem vzhlídla a viděla jeho vraždící pohled, všechno se potvrdilo. To je přesně to, o čem jsem mluvila. Někdo si na mě tam nahoře zasedl.

"Stačilo by jen, kdyby ses o kousek přesunul, ráda bych si sedla," prohodila jsem stejně kousavým tónem jako on. Přeci na sobě nedám poznat, že mě to překvapilo. To teda nedám!

"Stačilo by jen, kdybys pár vteřin počkala, rád bych si uklidil věci," napodobil mou větu a začal dávat svojí tašku do skříňky nad sedadlo.

"Ne, to by nestačilo," odfrkla jsem si a mírně do něj strčila. Nečekal to, takže se zapotácel a o kousek se přesunul. To místo mi stačilo na to, abych si hodila tašku na sedačku blíž k uličce a tím ulevila ruce. Bylo to fakt těžký a to jsem v tom měla jen pár věcí.

Když už jsem se chystala usadit na druhou sedačku, Christopher mi zatarasil cestu. Zastoupil mi mezeru k sedačce a mírně mě zatlačil do té protější, takže jsme stáli naproti sobě.

Polkla jsem vylekání a nenávistně se mu zahleděla do obličeje. Z očí mu šlehaly blesky a vypadal dost naštvaně. Doufala jsem, že se tvářím aspoň trochu stejně jako on.

"Můžeš mi vysvětlit, o co se to tu snažíš?" zavrčel mi kousek od obličeje. Upoutaly jsme pozornost pár lidí. Nálada houstla a já si připadala, jako by mi docházel kyslík. Ta ulička byla tak těsná, že jsem cítila, jak se nade mnou Christopher tyčí. Byl celý napjatý a zatínal ruce v pěst.

"Ptám se na to samý," zasyčela jsem jedovatě a oplácela mu pohled.

"Chováš se jak malý rozmazlený děcko," poznamenal ledově a o nepatrný kousek se přisunul blíž. Mluvil potichu, ale z každého jeho slova bylo poznat, jak moc naštvaný je. Aspoň, že jsme na tom byli stejně.

"A ty se zase chováš jak tupej arogantní blb!" vrátila jsem mu a snažila se protáhnout na své místo. Jedním pohybem mi v tom zabránil. Chytl mě za loket a přitlačil mě blíž k sobě. Měl pevný stisk, takže bych se mu určitě nevykroutila.

"Co si ksakru myslíš?!" zavrčel mi před obličejem a zdál se být ještě víc vytočený než před tím.

"Kdybych ti tu měla říct, co si myslím, bylo by to na dlouho!" vypálila jsem na něj a marně se mu snažila vytrhnout.

"Jsi vážně příšerná. Vytáčí mě jenom tvoje přítomnost. Nechtěla by ses sbalit a vypadnout? Kdyby ses odtud spakovala, všechno by bylo jako dřív," promluvil arogantním hlasem a já na sekundu ztuhla. Tak on chce, abych vypadla? Takovou radost mu rozhodně neudělám.

"Ne, to bych vážně nechtěla!" plivla jsem po něm a ironicky se ušklíbla. Netušila jsem, jak je to možný, ale přisunul se ke mně ještě blíž. Čekala jsem na jeho reakci. Věděla jsem, že by stačilo málo a mohla bych na tom být vážně špatně, ale bylo mi to jedno. Rozhodně ho nenechám, aby mě tu urážel jen tak. Aspoň mu k tomu dám nějaký ten důvod.

Už jsem skoro nemohla ani dýchat. Jen jsem čekala na to, co přijde. Pár vteřin jsme na sebe jen hleděli a probodávali se svými rozzuřenými pohledy. Zrovna se nadechoval, když v tom se ozval hlas profesora.

"Všichni se prosím usaďte na svá místa, vyrážíme!" zakřičel přes celý autobus a tím rozrazil celou tu dusnou atmosféru. Christopher znuděně pohodil hlavou, pustil mě a pomalým pohybem mi uhnul z cesty. Napodobila jsem ho a taky ustoupila.

Bylo cítit napětí, ale už ne v tak velkém množství jako před chvilkou. Byla jsem neskonale ráda, že to skončilo. Nevěděla jsem, kam by to až mohlo dojít.

Když jsme se kolem sebe s Christopherem protáhli, mírně jsme se dotkli rukou a i ten jediný dotek stačil na to, aby mnou projel elektrický šok. Nevím, jestli na tom byl stejně, protože jsem mu po tom malém vystoupení nevěnovala pozornost. Mírně jsem zaťala ruku a posadila se na sedadlo u okna.

Všimla jsem si, že se naši diváci pomalu otáčeli a něco si tiše šeptali. Skvělý, dala jsem jim další příležitost k tomu, aby roznesli další kraviny o mně a o Christopherovi. Zatřepala jsem hlavou a víc se opřela do sedačky.

"Ještě malé upozornění," ozval se znovu hlas profesora Hella. "Cesta bude trvat maximálně tři hodiny, takže si po první hodině jízdy dáme pauzu. Někde zastavíme a vy si budete moci něco koupit. Necháme vám přestávku dvacet pět minut, takže si myslím, že byste všichni měli zvládnout všechno, co potřebujete."

Zhluboka jsem se nadechla a šáhla do kapsy kalhot. Vytáhla jsem svůj přehrávač a strčila si sluchátka do uší. Zmáčkla jsem tlačítko přehrát a okamžitě se mi v uších ozvala hlasitá hudba. Jediná chvíle, kdy jsem mohla ignorovat svět. Byla to možnost jak se o nic nestarat.

Na malou sekundu mi pohled zabloudil na sedačku přes uličku. Christopher seděl u okna, nohy měl pokrčené a opřené o sedačku před sebou. Díval se před sebe někam dopředu.

Jako by vycítil, že jsem se na něj dívala. Otočil se mým směrem. Na kratičkou chvíli se náš pohled střetl. Rychle jsem uhnula a dělala, že o nic nešlo. Jenže jsem na sobě doslova cítila jeho pohled. Zavrtával ho do mě a já si připadala totálně nesvá. Proč se prostě nemůžu vypařit?

Lidičky!!!!! Slavíme první kulatiny. Napsala jsem desátou kapitolu a nesmírně jsem se u toho bavila. Ani nevíte, jak mě baví psát o Jasmine a Christopherovi. Jejich vztah je tak nakažlivý, že jsem se do něj plně vžila a totálně mě polapil. Tahle kapitola byla mírně napjatá, nezdálo se vám? :D Jestli jste to z ní vycítili, splnila jsem svůj úkol. Jinak, naši hlavní hrdinové vyrazily na výlet a myslím, že tohle byl teprve začátek všeho, co se tam stane. Těšte se na další kapitolu plnou zvratů. :) Zatím se mějte krásně... :)

Vaše misqwa... :)