Vampire-krev | Druhá šance - 11. kapitola

Kapitola 11: Naštvanost, nervy a pytlík čokoládových bonbónů

"... takže všechen svůj majetek odkazuji své dceři Jasmine Morrisonové," dokončil právník svou dobře nacvičenou řeč a zaklapl černé desky. Koukala jsem na něj, jako by mi řekl něco absolutně nemožného.

"Po-počkat a co já?!" ozval se nesouhlasně Boris Morrison. Můj takzvaný otec. Vyslal ke mně nenávistný pohled. Začala jsem drtit opěradla šedého křesla, ve kterém jsem už nejmíň půl hodiny tvrdla.

Celou dobu, co jsem tu, se jen rozhlížím kolem sebe a čekám, kdy mi otec jednu uvalí. A teď tohle. Jakoby nestačilo, že jsem musela sem. Ten právník nám v klidu oznámí, že všechno dědím já.

"Omlouvám se, pane Morrisone, ale je tu uvedeno, že jste byli s vaší zesnulou manželkou v rozvodovém řízení a to byl hlavní důvod, proč vás ze své závěti vyškrtla," uzemnil ho vyrovnaným hlasem právník a tiše poklepal prsty na černé desky.

"Co to tu melete. Ještě jsme se nerozvedli! A vůbec, jakou sumu ta holka dědí?" zajímal se rychle a těkal očima mezi ním a mnou. Zatvářila jsem se pohrdavě, ale měla jsem slušně velký knedlík v krku. Nazval mě holkou. Css to už si nepamatuje moje jméno?!

"Částku mám poznamenanou zde. Bude převedena na váš účet, slečno Morrisonová. Účet, který vám vaše matka zřídila pro vaší vlastní potřebu. Můžete vybrat jakoukoliv částku a kdykoliv. Celkem vám tam bylo převedeno 10 miliónů," promluvil profesionálním hlasem a poposunul si brýle.

"Cože?!" tentokrát jsme se s otcem shodli na stejném. 10 miliónů? To přeci není možný. Nebyli jsme chudá rodina, ale myslím, že bych věděla, kdybychom měli takovou částku.

"Vaše matka byla jedinou dědičkou ze své rodiny. Pokud jsem dobře obeznámen se všemi zdroji, tak Elena Morrisonová zdědila skoro všechny peníze od svého zesnulého otce, který obchodoval a investoval," vysvětlil mi.

"Tak tohle vám nežeru. Tohle ještě není konec, j-já najmu si někoho jinýho a ten..." otec si rozzuřeně stoupl a zarazil se. Nejspíš přemýšlel, jak by z tohohle vyklouzl.

"Je mi líto, ale všechno je tu černé na bílém, už nelze nic změnit," namítl vyrovnaným hlasem právník.

"Pche, to se ještě uvidí," bouchnul do stolu a zamířil ke dveřím. Těsně u mě se zastavil a zavrčel: "Nenechám si vzít všechno, co mi patří, od týhle cizí nány!"

Koukala jsem z okýnka na pomalu mizející krajinu, když jsme právě vjížděli na parkoviště jedné malé benzínky. Usoudila jsem, že nejspíš už uběhla jedna hodina jízdy, takže na nás čekala ta pauza. Zrovna jsem chtěla vypnout přehrávač, když vtom se ozvalo pípnutí, oznamující slabou baterii. Ne, to není možný!

Nestačila jsem ani zamrkat a celá obrazovka zčernala. Naštvaně jsem vytáhla sluchátka z uší a obmotala je okolo přehrávače.

"Do háje," sykla jsem pro sebe a cpala přehrávač do tašky vedle mě. Nejen, že je tenhle výlet totálně na houby, teď to tady budu muset přežít i bez sluchátek a svého odreagování. Nic lepšího se mi fakt stát nemohlo!

"Takže, vážení, za necelou minutu zastavíme a vy si budete moci něco koupit. K dispozici budou i toalety. Jen vás prosíme, abyste si hlídali čas a nechodili někam příliš daleko," ozval se z ničeho nic hlas profesora a celým autobusem se okamžitě roznesly nadšený poznámky.

Zhluboka jsem se nadechla a vylovila z tašky vedle sebe peněženku. Nutně jsem potřebovala něco sladkýho. Moje poslední šance na uklidnění.

Autobus pomalu zastavil a já vlezla do uličky. Byla jsem rychlá, takže jsem se úplně v pohodě procpala až k zadním dveřím autobusu. Ty se po pár vteřinách otevřely a já s vítězným úsměvem vystoupila. Na nic jsem nečekala a rovnou jsem zamířila ke vchodu na benzínku.

Vešla jsem a hned mi do oka padly čokoládové bonbóny. Natáhla jsem se do regálu a vyndala si dva sáčky. Cestou k pokladně jsem ještě sebrala sáček brambůrků a láhev koly. Všechno jsem to zaplatila a vyrazila zpět.

Nechtělo se mi do autobusu, takže jsem si sedla na obrubník chodníku a rozdělala si jeden sáček bonbónů. Seděla jsem ve stínu, ale zima mi nebyla.

Sledovala jsem, jak za naším autobusem zastavuje další. Hned se z něj začali hrnout lidi ze školy a mířili na benzínku. Pár z nich jsem rozpoznala. Třeba tu blonďatou nádheru, která mě očividně "miluje" nebo tu rusovlasou holku, co něco měla s Christopherem. Vlasy si nechala rozpuštěné a na očích měla tmavé brýle. Když procházela těsně vedle mě, zastavila se. Když si sundala brýle a zabodla do mě svůj naštvaný pohled, málem mi jeden bonbón zaskočil.

"To jsi ty, ta která to všechno zničila!" zavřeštila na mě a já jen kulila oči. Dělá si ze mě srandu?

"Cože?"

"Nedělej se, že nevíš! Všechno jsi to plánovala," zavrčela poměrně nahlas a tím upoutala pozornost kolemjdoucích. Další scéna. Očividně jsem pro ně jako stvořená. Aspoň kdybych věděla, za co je to tentokrát.

"Co máš za problém? Šiblo ti? Měla by ses uklidnit, celkem se tu ztrapňuješ," prohodila jsem tichým hlasem bez zájmu a vložila si do pusy další kousek čokoládové kuličky.

"Problém? Ty jsi problém. Dávej si na mě bacha, protože jsem s tebou ještě neskončila," vyjekla a pokračovala v cestě.

"Aha," vydechla jsem s ironickým úsměvem a zakroutila nad tím hlavou. Nevím čím to je, ale připadá mi, že mě tu snad polovina lidí nesnáší. A teď se k nim přidala i tahle nána.

Zadívala jsem se před sebe a vyslala na skupinku holek nevraživý pohled. Dívaly se na mě a zřejmě rozebíraly nejžhavější novinky. Když nad tím přemýšlím, vlastně mi je jedno, jestli mě tu všichni nesnáší. Možná, že je to tak i lepší.

Najednou jsem dostala takovej pocit, že na mě někdo zírá. Jednoduše jsem to vycítila. Nemusela jsem dlouho pátrat, protože jsem tu osobu hned našla. Byl to Christopher. Stál pár metrů ode mě a opíral se o zeď. V jedné ruce držel cigaretu a druhou měl zastrčenou v kapse od džín. Díval se na mě a vypadal podrážděně.

Najednou mi bliklo. Viděl snad tu scénu před chvilkou? Slyšel náš nadmíru nepochopitelný rozhovor? A jestli ne, myslí si snad, že jsem to vyvolala já? Nechápala jsem sama sebe. Jasně jsem si slibovala, že ho nechám být, když mě tolik nesnáší. Jenže já na něj pořád myslím a bojím se, aby si o mně nemyslel ještě horší věci jak teď. Na jednu stranu jsem na něj byla naštvaná, ale na tu druhou jsem se s ním chtěla normálně bavit, možná i hádat, prostě jsem s ním chtěla být blíž v kontaktu.

Jedna moje část byla ráda, když se na mě díval. Cítila jsem takový pocit, jakože mu nejsem ukradená. Nesnášela jsem, když mě ignoroval, jako to dělal včera na hodině dějin.

Pár vteřin jsem mu oplácela nechápavý pohled, pak jsem se zvedla, sebrala si věci a vyrazila do autobusu. Nechtěla jsem si to přiznat, ale utíkala jsem před ním. Nejsem ten typ, který před každým problémem utíká. Většinou se jim postavím a nehledím na následky, ale když se jedná o Christophera, nejsem to já. Bojím se zareagovat, protože nikdy nevím, jak se zachová on.

Když jsem se dostala až ke svému místu v autobusu, úlevně jsem si oddychla a odložila si jídlo na sedačku u okna. Rozhodla jsem se, že si svojí tašku s věcmi hodím do skříňky nad sedačkami.

S vrzáním jsem skříňku otevřela a ujistila se, že je prázdná. Popadla jsem svojí tašku a s námahou jí zvedla nad hlavu. Uf, nikdy bych neřekla, že bude tak těžká. Začala jsem jí cpát dovnitř, jenže se mi to moc dobře nevedlo. Cítila jsem, jak mi z jedné strany proklouzla mezi prsty, a čekala jsem, kdy spadne a způsobí mi bolest hlavy. To se ale nestalo, protože se vedle mě z ničeho nic někdo objevil a zachytil jí těsně před tím, než mohla spadnout.

Zadívala jsem se na cizí pár rukou, které mou tašku zastrčili do skříňky. Ty ruce jsem poznala. Byly na nich velké prsteny a kolem zápěstí měla jedna z nich obmotaný černý náramek. Zadržela jsem dech. Vedle mě stál Christopher.

Trhavým pohybem jsem se otočila a spatřila jeho oči. Díval se na mě a já na něho. Rukou stále držel mou tašku, i když to už nebylo potřeba. Stál naproti mně a já si připadala jako z kamene. Proč mi tohle dělá? Proč se na mě takhle dívá? Copak nevidí, že je to pro mě šíleně těžký? Chci se od něj držet dál a on mi to jen komplikuje. Kdyby se choval vždycky chladně, bylo by to mnohem jednoduší.

"Ehm," odkašlala jsem si a pokrčovala, "díky... Za to... No, prostě díky."

"Hmm," zamručel a bez jediného slova stáhl ruku k tělu. Bylo na něm vidět, že je sám překvapený svojí předešlou reakcí. Litoval toho snad?

Zřejmě se semnou nechtěl dál bavit. Protáhl se vedle mě a sedl si na svoje místo k oknu. Chvíli jsem tam jen stála a zaraženě se dívala na místo, kde ještě před chvilkou postával. V mysli jsem na sebe křičela různé nadávky. Jenže mě překvapil natolik, že jsem prostě nemohla dělat, že se nic nestalo.

Po chvilce jsem se znovu vrátila do reality. Naštvaně jsem bouchla s dvířky skříňky. Pche, jsem naivní. Přesunula jsem věci na volnou sedačku u uličky a posadila jsem se k oknu. Popadla jsem do ruky rozdělaný sáček bonbónů a začala jsem je do sebe ládovat. Štve mě. Ano, Christopher Gwayne mě nehorázně štve!

-----

Asi o dvě hodiny později jsme projížděli hlavním městem Virginie, Richmondem. Naskytl se mi pohled na obrovské mrakodrapy a přeplněné parkoviště. Podle všeho, co nám profesor sdělil, jsme směřovali do jedné velké botanické zahrady. Tam jsme měli být do oběda a kolem jedné hodiny jsme měli zamluvenou prohlídku muzea.

Když autobus zabočil na jedno z rozlehlých parkovišť, ozval se profesor. "Takže, dámy a pánové, jsme na místě. Až zastavíme, všichni se přesuňte před autobus. Počkáme na druhou skupinu a poté vám sdělíme všechny potřebné informace," oznámil klidným hlasem.

Nikdo nic nenamítal, takže jsme o pár minut později všichni poslušně stáli venku a čekali na to, co se bude dít. Ještě ve škole nám oznámili, že se půjdeme ubytovat do hotelu až po skončení prohlídky v muzeu.

Znuděně jsem se rozhlídla po davu lidí, který stál kolem mě. Spatřila jsem Christophera, jak postává takové čtyři metry ode mě. Ruce měl v kapsách svých džínů a obličej mu zdobil arogantní pohled. Zřejmě se bavil stejně jako já.

"No, už jsou tady!" zapískal jeden ze spolužáků ve chvíli, kdy se z vedlejšího autobusu pomalu valili ostatní. Zahlídla jsem Ethana, jak mi mává a odpojuje se od nějaké skupinky kluků. Mířil ke mně. No to potěš koště. Ještě ten tu chyběl. Vlastně mě ani nenapadlo, že pojede. Uf, Jasmine, uklidni se! Křičela jsem na sebe v mysli a mírně jsem zatřepala hlavou.

"Tak jakou jsi měla cestu, vílo?" zvolal hned několik metrů ode mě. Pár lidí se otočilo, ale jinak tomu pozornost nevěnovali, protože profesor právě oznamoval, co a jak se bude dít. Snažila jsem se ho poslouchat, ale o pár vteřin později se přede mnou zjevil Ethan.

"Celkem nudnou," odsekla jsem bez špetky zájmu a znovu se zaposlouchala do řeči profesora. Právě mlel něco o tom, že v botanické zahradě máme volný rozchod. Prý se můžeme pohybovat po areálu, jak chceme. Můžeme si koupit suvenýr a tak, ale máme si hlídat hodiny. Sraz je v jedenáct zde na parkovišti.

"To mi povídej. Doufal jsem, že pojedu v jednom autobuse s tebou. Chtěl jsem si s tebou promluvit, když jsi mi v neděli tak rychle utekla. Tak jsem si říkal, že se za tebou aspoň stavím teď," pokračoval zvesela a očividně ignoroval mojí nechuť v konverzaci s ním.

"Hm, to seš fakt hodnej, ale radši se vrať zase zpátky," sykla jsem podrážděně a hodila po něm jízlivý pohled. Ten kluk má vážně výdrž. Kdy už sakra pochopí, že se s ním nehodlám bavit?

"Už jsi zase nevrlá. Je to asi tvoje poznávací značka, co?" rýpnul si s úsměvem a mrkl na mě.

"Eh?" vydechla jsem se zvednutým obočím.

"Jsi vážně roztomilá, když se zlobíš, ale víc ti sl.." nedokončil větu, protože do něj někdo strčil tak, že se Ethan mírně zapotácel. Až teď mi došlo, že se všichni pomalu rozchází pryč. Zřejmě už profesor dokončil svojí řeč.

"Héj, dávej bacha kámo," prohodil zaskočeně Ethan k tomu dotyčnému, který do něj narazil.

"To ty tu stojíš jak pošuk, takže omluvu nečekej. Navíc, nejsem si vědom toho, že bych byl tvůj kámoš," zavrčel Christopher tím svým typicky arogantním hlasem.

Hrklo ve mně. Zadržela jsem dech a vyděšeně zvedla svůj zrak. Nejspíš jsem se chtěla ujistit, jestli je to vážně on. Jo, je to on.

"Na tuhle školu choděj fakt příjemný lidi, jak koukám," nadhodil Ethan s ironickým pošklebkem. Bože, to je debil.

"To víš, u nás není ve zvyku líst někomu do prdele," opáčil nakonec Christopher a dal se na odchod. Cestou ke mně vyslal vražedný pohled.

Překvapeně jsem sledovala, jak odchází. Nemohla jsem uvěřit tomu, že prostě odejde. Grr, jsem tak naštvaná. Jak na něj, tak i na toho blbouna, co stál stále přede mnou. Co si o sobě sakra myslej?

"Odcházím," houkla jsem na Ethana a vydala se po cestě, po které před pár vteřinami odešel Christopher. Nemám náladu na nikoho. Prostě jen pudu do tý blbý zahrady a přežiju tu pár zbytečných hodin svého života. Samozřejmě, že se budu užírat jen a jen jednou osobou. Christopherem. On je prostě nesnesitelnej. Stále mě dokola a dokola mate svým chováním. Měla bych se od něj vážně držet dál... ale, copak toho jsem schopná?

Takže je za námi další kapitola. Původně jsem děj naplánovala trošku jinak, ale musela přijít změna. Neboť mezi Christopherem a Jasmine muselo dojít k napětí. Tahle kapitola byla trošku suchá, ale v té další už mezi nimi dojde k většímu střetu. Doufám, že jsem vás nijak nezklamala, a že jste si to užili. Jinak chci poděkovat všem mým věrným čtenářům, to vy jste moje inspirace. :)

Vaše misqwa :)