Ďáblův syn - 18. kapitola

11. srpen 2013 | 09.43 |
blog › 
Ďáblův syn - 18. kapitola

Ďáblův syn

Kapitola 18: Ne, to není možný!
"Věřím, že fantazie je silnější než vědění. Že mýty mají větší moc než historie. Že sny jsou mocnější než skutečnost. Že naděje vždy zvítězí nad zkušeností. Že smích je jediným lékem na zármutek. A věřím, že láska je silnější než smrt."
— Robert Fulghum
Minule jste četli:
"Jo, jen si ze mě utahujte. Pche, tak si to nechte pro sebe," odsekla na oko naštvaně a pustila se do jídla. Musela jsem se tomu usmát. Tohle je vážně tak neuvěřitelný, že sama přemýšlím o tom, jestli se tohle všechno vážně stalo. Třeba to byl jen sen.
Podívala jsem se na rozesmátého Camerona a zakroutila hlavou. Všiml si mého pohledu a vyslal ke mně omamující úsměv. Ne, tohle určitě nebyl sen.
"Juhů, konečně nějaká zábava!" zakřičela Lucinda, div si z toho nadšení neposkočila. Při pohledu na ní jsem se prostě musela zasmát. Ta holka má tolik energie.
"Ale my se nejdeme bavit, jsme tu kvůli práci," uzemnil její nadšení Cameron a hodil po ní otrávený pohled.
"Ty jsi takovej otravně nudnej bručoun. Už dlouho jsme nikde nebyli, tak proč se nepobavit?" namítla rýpavě Lucinda a já se znovu zasmála. Ti dva se konečně vrátili do svých starých zajetých kolejí. Na tu hádku, která mezi nimi proběhla před pár hodinami, zapomněli a teď se chovají, jako by ani neproběhla. Tohle jsem na nich obdivovala. Oba to dokázali hodit za hlavu tak rychle a bez omluvy. Nejspíš to bude tím, že se znají tak dlouho. Někdy se jich budu muset zeptat na to, jak dlouho. Vážně by mě to zajímalo.
"Protože nejsme v pozici, kdy se můžeme bavit," nedal se Cameron a kysele se na ní ušklíbl.
"No, super. Zachraňujeme svět, sakra, tak by to chtělo trošku se odvázat, ne? Co ty víš... Třeba se svět zhroutí už zejtra a my zemřeme s výčitkami svědomí, že jsme se nepobavili a neužili si života, dokud to bylo možný," poznamenala Lucinda s vážnou tváří. Ona fakt vymyslí sebevětší kravinu jen proto, aby si užila nějaký vzrůšo.
"Hou, hou, hou. Tak oukej, radši skončete tuhle debatu," zakročila jsem dřív a tím utnula jejich nesmyslnou hádku. Jsou fakt jak malý děti, co se hádají o hračku. Zakroutila jsem nad tím hlavou a otočila se na Camerona: "Jen nám prostě řekni, co máme dělat. Tohle si můžete vyřešit až pak, ne?"
"Jo, souhlasím. Aspoň někdo tu má rozum," přikývl Cameron a ušklíbl se na Lucindu. Chjo, tohle je fakt zbytečný. On si prostě musí rýpnout i na samý konec. "Takže, vy dvě budete dole v centru dění. Chci, abyste omrkly zabezpečení, kamery, hlídače prostě cokoliv. Já půjdu do horní části a obhlídnu tu místnost. Kdybyste měly jakýkoliv podezření, že je něco špatně, okamžitě mi dejte vědět, jasný?"
"Jasný," zabručela Lucinda mírně podrážděným hlasem. Zřejmě se ještě nepřenesla přes fakt, že je tu jen kvůli práci.
"Fajn, jdeme. Jo a nezapomeňte, jsme tu kvůli práci," prohodil nakonec Cameron s velkým úšklebkem a opřel se do velkých dřevěných dveří, které vedly do proslulého nočního baru pod názvem Golden Stars. Všechno běží tak rychle, vždyť jsme ještě před pár hodinami neměli nejmenší tušení, že se dostaneme sem...
Před dvěma hodinami:
Asi hodinu poté, co jsme dojedli čínu, zapípal Hansův mobil. Všichni tři jsme se po sobě podívali. Nakonec to byl Cameron, který se odhodlal a šáhl po mobilu, který stále ležel na konferenčním stolku. Napětí bylo celkem hmatatelné.
"Tak už to vyklop! Co se tam píše?" promluvila nedočkavě Lucinda a vyslala ke Cameronovi zvědavý pohled. Já jen čekala a mlčela. Co když nějak přišli na to, že ten mobil máme my?
"Poslali mu místo a čas setkání," odpověděl Cameron napjatým hlasem.
"A to je kde? A kdy?" tahala to z něj Lucinda a zřejmě ignorovala fakt, že nás dvě nehodlá vzít se sebou. Sledovala jsem Camerona. Vysílal ke mně nerozhodný pohled. Mírně jsem se usmála a pokrčila rameny na znamení, že s ním půjdu a že mi nevadí, když se znovu dostaneme do neočekávané situace. Pomalu jsem si na to začala zvykat. Navíc jsem ho nechtěla nechat jít samotného. Jsme v tom společně, ne?
"Zítra ve dvě hodiny odpoledne. Prý se sejdeme v pracovně vlastníka nočního klubu," povzdechl si poraženě Cameron a stočil pohled k Lucindě.
"A píše se tam v jakém nočním klubu?" prohodila jsem se zájmem a tím si znovu upoutala Cameronovu pozornost.
"Jo, v klubu Golden Stars," prohodil po nepatrné chvilce ticha.
"Hm, o tom už jsem slyšela. Nevlastní to tam náhodou Petersonovi?" zeptala se Lucinda až moc překvapeně. Vyslala jsem k ní nechápavý pohled. Už o něm slyšela? Jak je to možný?
"Jo, vlastní ho. Eh, ještě tohle nám chybělo," poznamenal frustrovaně Cameron a zajel si nervózně rukou do vlasů. Já si jen mírně poposedla na sedačce a víc se do ní opřela. Zase nechápu, o čem je řeč.
"Kdo jsou Petersonovi a jak to, že je znáte?" vypálila jsem na ně rychle svou otázku a čekala na odpověď. Cameron si ironicky odfrkl a pohodil hlavou.
"Kdo jsou? Jsou to další, jako jsme my. A vlastně je osobně ani neznáme. Je to celkem hodně vážená rodina a v podsvětí se jich většina démonů bojí. Dalo by se říct, že jsou v žebříčku tam u nás dost vysoko. Vlastní hodně budov tady u vás a vytvářejí z nich různé noční kluby a podobně. Samozřejmě, že je otvírají pro lidi, ale Golden Stars patří mezi málo klubů, kam smějí i takoví, jako jsme my. Prostě a jednoduše tam chodí jak lidi, tak i démoni," objasnil mi pohrdavým tónem Cameron a bylo na něm jasně poznat, že není zrovna dvakrát nadšený z toho, že se schůzka koná právě tam.
Takže Petersonovi jsou démoni? Hm, to se nám to pěkně hrotí. Zakroutila jsem hlavou a slabě si povzdechla. Proč je všechno tak složitý?
"Takže co budeme dělat?" ozvala jsem se znovu já.
"Půjdeme si to tam omrknout dřív, než se bude konat ta schůzka," prohodila jako by nic Lucinda a na rtech se jí okamžitě objevil vzrušený úsměv.
"Počkat, co myslíš tím slovem omrknout?" nadhodila jsem se zájmem a překvapeně na ní kulila oči. Ta holka se nezdá.
"Tím myslí, že se tam dostavíme jako hosté. Vy dvě byste mohli hlídat dole v centru dění a já se mrknu po tý kanceláři. Je jasný, že to tam bude hlídaný, takže se prostě budete tvářit jako zákazníci. Je důležitý, aby nepojali žádný podezření. Já proklouznu ochrance a prozkoumám to z blízka. Tím máme dost slušnou šanci, že se nám ta zítřejší schůzka obrátí v náš prospěch," odpověděl za Lucindu Cameron. Koukala jsem na něj s pusou dokořán a stále zpracovávala jeho slova. Takže on se tam chce jednoduše vloupat a my mu máme krejt záda? Tohle je na mě až nějak moc vzrušení najednou.
"Takže když se něco zvrtne, dáme ti vědět na mobil. V případě největší nouze zasáhneme," přikývla Lucinda a stále se culila jak měsíček na hnoji. Co má v plánu?
"Jo, až na to, že zasahovat nebudete. Nechci nic riskovat. Petersonovi nejsou obyčejní démoni. Oni si vybudovali respekt, ačkoliv to přiznávám nerad, jsou dost nebezpeční," namítl Cameron a oči mu okamžitě ztmavly. Zřejmě si na něco vzpomněl.
"Fajn, fajn. Jak chceš. Každopádně se musíme připravit," ustoupila Lucinda a vesele vyskočila z pohovky. Chytla mě za tuku a táhla někam do vedlejšího pokoje. Nejdřív jsem nechápala, o co se snaží, ale za pár minut mi bylo všechno naprosto jasný. Chtěla mě namalovat a oblíct. Vzpírala jsem se, ale proti ní normální člověk nemá vůbec žádnou šanci, takže jsem to nakonec vzdala.
No a asi o hodinu později jsme všichni tři stály před poměrně velkým osvětleným nočním barem. Naskytl se nám pohled na obrovské dřevěné dveře, dvě pouliční lampy osvětlující vchod a záhon táhnoucí se podél chodníku až k samému konci budovy. Postávali jsme na rozlehlém parkovišti a prohlíželi si okolí.
Cítila jsem se nesvá. Možná to bylo tím, že jsem na sobě měla upnuté džíny, tílko s poměrně velkým výstřihem, svetřík a boty na klínu. Tohle všechno na mě hodila Lucinda a nezapomněla mě i namalovat. Sice použila jen řasenku a tužku na oči, ale i tak to na mé poměry bylo moc. Nemalovala jsem se. Nikdy jsem to neměla zapotřebí. Vlasy jsem si nechala rozpuštěné. Volně se mi vlnily na ramenech. Nebyla jsem jediná, koho Lucinda překvapila tím, že si mě vzala do parády. Cameron se zdál snad překvapený víc jak já. Dost dlouhou dobu po mně koukal a pak beze slova zavelel, že bychom měli vyrazit.
No a tak jsme tu. Mírně se třesu z myšlenky na to jak vypadám a taky z toho, co nás čeká. Už teď jsem cítila komplikace. Teď jen jestli je to jen moje naivní představa nebo skutečný pocit, který se splní. Jak to mám sakra poznat?
"Juhů, konečně nějaká zábava!" zakřičela Lucinda, div si z toho nadšení neposkočila. Při pohledu na ní jsem se prostě musela zasmát. Ta holka má tolik energie.

Hned, co se za námi zabouchly dveře, nás obklopil kouř a hlasitá hudba. Rozhlédla jsem se po místnosti a skoro zapomněla dýchat. Všechno bylo tak strašně moderní a velké. Napravo od nás byl taneční parket, nad kterým blikala spousta světel. Vrhaly na tanečníky odstíny modré, zelené, červené, žluté a fialové barvy. Před parketem bylo pódium a tam hrála nějaká kapela. Podél zdí se táhly stoly až k baru. Ten byl také osvětlený. Za pultem postávalo snad deset lidí. Všichni přijímali objednávky zákazníků a číšnice roznášely pití.
Ten, kdo vlastní tuhle budovu, musí být v pěkným balíku. Vypadalo to tu tak luxusně, že by se člověk bál na cokoliv jen šáhnout. Obrátila jsem zrak ke Cameronovi. Díval se mým směrem a zřejmě uvažoval nad tím, co se mi honí hlavou. Vypadal tak zastřeně. Jako by byl v nějakém transu. Nervózně jsem se na něj usmála a čekala na to, jak zareaguje.
"V pohodě?" zakřičel tak nahlas, aby přehlušil hudbu, která zaplnila celou místnost, a vyslal ke mně zkoumavý pohled.
"Jasně, jdeme na to?" opáčila jsem stejně nahlas jako on.
"Jo, vy jděte k baru a já půjdu," přikývl a hodil pohledem po Lucindě. Ta se jen ušklíbla. Rychle mě popadla za ruku a než jsem se nadála, táhla mě k baru. Stačila jsem ještě zachytit Cameronův starostlivý pohled. Pak už mě Lucinda vtáhla mezi obrovský dav lidí, takže jsem ho ztratila z dohledu.
"Dáme si dva panáky toho zelenýho!" houkla Lucinda na barmana a přidala k tomu oslnivý úsměv. Očividně ho tím vykolejila, protože na ní pár sekund jen tak zíral. Zachichotala jsem se a mírně do Lucindy strčila loktem.
"No, co?!" dělala neviňátko.
"Nedělej se. Nemyslím si, že by se Cameronovi líbilo, kdyby nás viděl pít," prohodila jsem s mírnými obavami a frustrovaně jsem se rozhlídla kolem sebe. Vážně tu byla kupa lidí. Pátrala jsem po dveřích označených červenou páskou. Tam byl vstup přísně zakázán. Právě tyhle dveře vedly do kanceláře majitele.
Chvilku mi to trvalo, ale našla jsem je. Kousek od nich postávala ochranka. Probodávala jsem toho chlápka pohledem a čekala, co se bude dít. Po pár vteřinách něco řekl do vysílačky a s kamennou tváří zamířil pryč. Tohle byla chvíle, kdy se měnili hlídači a Cameron měl jedinečnou možnost proklouznout dovnitř. Byla to jediná cesta, jak se tam dostat. Mohli jsme jen doufat, že tam v tuhle dobu bude prázdno.
"A ty ho tu snad někde vidíš? No ták, uvolni se. Cameron to má pod kontrolou," namítla Lucinda a znuděně pokrčila rameny. Právě v tu chvíli před nás barman postavil dva panáky nějaké zelené tekutiny. Neměla jsem nejmenší potuchy, co to je.
"Takže na ex!" zakřičela Lucinda a vrazila mi do ruky jednoho panáka. Změřila jsem si jí zkoumavým pohledem. Jen se na mě ušklíbla a čekala na mojí reakci.
"Tak fajn, ale jestli z toho bude problém, hodím to na tebe!" zahučela jsem poraženě a vyklopila do sebe všechnu tu tekutinu. Lucinda mě ihned napodobila.
Nevím, co to bylo, ale mělo to fakt sílu. Netrvalo to nijak dlouho a začal mě příšerně pálit krk. Cítila jsem, jak mi stoupá teplota. Byla jsem si na sto procent jistá, že jsem totálně rudá. Měla jsem co dělat, abych se nerozkašlala.
"Hůůůů! Ještě jednou!" zakřičela Lucinda s obrovským úsměvem hned poté, co bouchla rukou o stůl. Copak to s ní nic neudělalo? "Netvař se jak boží umučení. Tahle chvíle se nám už moc často nenaskytne. Platím já, takže si řekni o cokoliv!" tentokrát se otočila ke mně.
"To je dobrý, myslím, že se budu držet koly," prohodila jsem a vyškrábala se na barovou židli. Hodila jsem si nohu přes nohu a sledovala pohupující se Lucindu. Zřejmě si to tu užívala tak moc, jak jen mohla.
"No ták!!!!" protáhla a házela po mně psí kukuč. Barman před nás postavil další dva panáky a Lucinda po jednom z nich okamžitě šáhla. Hodila to do sebe a objednala si nějaký drink. Jen jsem na ní valila oči a přemýšlela o tom, kolik toho asi vydrží. Můžou se démoni vůbec opít? Zatím to na ní nemá žádné účinky.
"Chci jít tancovat. Deš taky?!" ozvala se hned, co v ruce držela nějakou skleničku,  s bůh ví čím. Oči jí zářily vzrušením.
"Myslím, že tu posedím. Klidně se di bavit, tohle pro mě moc není," broukla jsem s nejistým úsměvem.
"Chjóó... Jsi jak Cam. Vy dva byste si mohli podat ruku. Suchaři," zamručela podrážděně a lokla si svého nápoje. Na to jsem se jen ušklíbla. "Fajn, já jdu, ty si zůstaň tady!" pronesla nakonec a vběhla do velkého davu lidí, který postával na nedalekém parketu. Proplétala se až někam dopředu, takže jsem jí po chvilce ztratila.
Už teď jsem věděla, že z toho bude problém. Rozhodně se nechci znovu potýkat s rozzuřeným Cameronem. Možná i to byl důvod, proč jsem s ní nikam nešla. Samozřejmě, že to nebylo jen kvůli tomu. Prostě jsem na tenhle druh zábavy moc nebyla. Vlastně nikdy jsem nebyla na žádném večírku a tak podobně.
Když jsem ještě byla na internátu, pár lidí tam pořádalo menší večírky, ale já nikdy nebyla mezi pozvanými. Navíc, i kdyby mě pozvali, nešla bych. Prostě mě nijak nelákaly oplzlé kecy vožralů a místnost plná kouřového oparu. Ovšem tady to bylo na jiné úrovni. Po celou dobu, co jsme sem vešli, mi do oka nepadl ani jeden člověk zpitý totálně pod obraz.
Otočila jsem se zpět k baru a u číšníka si objednala pomerančový džus. Stále přede mnou ležel panák s tou zelenou tekutinou, ale já se ho rozhodla ignorovat. Na vypití tohohle bych potřebovala dost dobrý důvod. Ten pocit, kdy ti tekutina protéká krkem a zanechává za sebou pálivé místa, nejde nijak popsat.
Lokla jsem si džusu a znovu se rozhlídla po místnosti. Tentokrát jsem hledala konkrétní věci, jako jsou hlídači, bezpečnostní kamery a únikové cesty. Našla jsem tři východy. U každého z nich postávali tři chlápci v černých oblecích a nad každými dveřmi byla připevněná kamera. Pak už tu byla jen chodba, která zřejmě vedla na toalety. Jinak nic.
Pohled mi zabloudil zpět ke dveřím ohraničeným červenou páskou. Znovu jsem se napila džusu a pokukovala po hlídači, který zřejmě vystřídal toho předešlého. Všechno probíhalo v naprostém klidu, tedy až do doby, kdy se něco zvrtlo.
Nevěděla jsem, o co se přesně jedná, ale z ničeho nic se u toho hlídače objevili další tři chlápci v oblekách a něco mu říkali. Jeden z nich gestikuloval rukou, druhý něco říkal do vysílačky a ten třetí se rozhlížel po okolí. Tohle není dobrý znamení. Něco se muselo stát! Blesklo mi hlavou a jako na povel se mi začaly třást kolena.
Rychle jsem uhnula pohledem a hledala Lucindu. Nikde jsem jí neviděla. Kruci, musela se procpat až dopředu. Rozhodovala jsem se nad tím, co udělám. Buď půjdu pro Lucindu, nebo napíšu Cameronovi a něco podniknu sama. Nemohla jsem stihnout všechno najednou. Nebyl čas na to, abych ho ztrácela, musela jsem jednat a to rychle. Ty chlapíci tam rozhodně nebudou stát celou dobu.
Rychle jsem šáhla do kapsy džín a vylovila mobil, co mi pořídila Lucinda. Prý se hodí pro zvláštní situace, jako je tahle. Myslím, že v tom se nemýlila. Rychle jsem vyťukala zprávu: Něco se děje!
Zmáčkla jsem tlačítko odeslat a za necelou sekundu mobil zapípal. Tím oznámil, že byla zpráva doručena. Seskočila jsem z barový židličky a rozhlížela se kolem sebe. Cameron říkal, že když se něco stane, přenese se před klub a pak za námi okamžitě dorazí. Do kanceláře se přenést nemohl, protože nevěděl, jak to tam vypadá, ale zpáteční cesta měla být jednoduchá, tak proč tu sakra ještě nikde není? Nervózně jsem těkala pohledem kolem sebe, ale vážně tu nikde nebyl.
Než jsem se nadála, hodila jsem do sebe toho panáka, který do teď stále ležel na barovém pultu, a vyrazila jsem k těm hlídačům. Stále jsem zrychlovala a snažila se ignorovat pálení v krku. Tohle zvládneš! Křičela jsem na sebe v mysli a doufala, že to aspoň k něčemu bude.
Ti chlapi se právě chystali za pásku. Nejspíš dostaly rozkazy, že se mají podívat dovnitř za ty hlídané dveře. Jen tak tak jsem jim zabránila v cestě. Jednoduše jsem se vtlačila před ně a zastoupila jim cestu. Okamžitě se zarazili a probodli mě vražedným pohledem. Bože, do čeho jsem se to zase namočila?!
"J-já po-potřebuju..." zarazila jsem se a zachichotala se. Nevěděla jsem co říct, takže jsem si hrála na mírně opilou slečinkou. Jestli mě prokouknou, jsem v háji a to v totálně velkým háji. Jen je musím na chvilku zdržet.
Než stačil kdokoliv z nich zareagovat, ozval se vedle nás arogantně chraplavý hlas: "Je tu nějaký problém?"
"Pane Petersone," pozdravil jeden z hlídačů a zatvářil se tak odevzdaně až mi z toho přeběhl mráz po zádech.
Trhavě jsem se otočila tím směrem a vykulila oči. No to mě podrž. Tak tohle je síla. Ne, to není možný...

Zdravím:)) Přeju krásný ráno. Takže, přesně jak jsem slíbila, jsem tu s další kapitolkou Ďáblova syna. Vím, že to píšu vždycky, ale znovu jsem překonala rekord slov ve Wordu. Tentokrát jsem se dostala na číslo 2 942. :D No, doufám, že se vám to aspoň trošku líbilo. Vážně jsem na tom pracovala dost dlouho.

A na co se můžete těšit příště? Nemám ve zvyku něco prozrazovat, ale tentokrát něco málo naznačím. Abby se dostala do pořádného problému, protože se snažila pomoc Cameronovi. Neřeknu, jak to dopadne, ale v příští kapitolce se znovu projeví schopnost Abby. Bude mít předtuchu. Ta našem hrdinům zamotá pořádně hlavu. Kdyby na ní přišli včas, dost by jim pomohla... Ovšem nic není jednoduché, toho už jste si museli v této povídce všimnout. :D

Jinak se mějte krásně a děkuju všem věrným čtenářům. Bez vás to prostě není ono. :-*

Vaše Misqwa W.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 2 (5x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Ďáblův syn - 18. kapitola ultimate-pll 11. 08. 2013 - 18:57
RE(2x): Ďáblův syn - 18. kapitola vampire-krev 16. 08. 2013 - 22:11
RE: Ďáblův syn - 18. kapitola kora 13. 08. 2013 - 12:09
RE(2x): Ďáblův syn - 18. kapitola vampire-krev 16. 08. 2013 - 22:12