"Takže to je pravda," vydechla jsem a ohromeně zírala na popsaný list papíru. Nemohla jsem tomu uvěřit. Rozrušeně jsem zamrkala a znovu se podívala na první odstavec. Vážně to je pravda.
Seděla jsem v malém obýváku u Lukase, v mém novém domově, a kolem sebe jsem měla rozházené různé papíry. Šáhla jsem na stůl pro další z nich a pohledem jsem hledala číslo. Číslo částky uložené na mém vlastním kontu. Netrvalo mi to nijak zvlášť dlouho. Našla jsem ho a několikrát za sebou ho přečetla. Přesně, jak říkal ten právník před dvěma měsíci, vážně jsem zdědila 10 miliónů.
"Je mi to líto Jas," ozval se mi za zády lítostivý hlas, který patřil Lukasovi. Jedinému člověku, který mi kdy pomohl.
"No, mě vlastně ani ne. Akorát nevím, z čeho bych měla být překvapená víc. Jestli z toho, že jsem zdědila tak velkou částku, nebo z toho, že se moje matka s mým takzvaným otcem chtěla rozvést. I když všechno to trumfl fakt, že vlastně ani nejsem jeho dcera," prohodila jsem roztřeseným hlasem a odhodila papíry na konferenční stolek. Ne, na tohle nemám sílu.
"Nevím, co bych ti na to měl říct. Vím, že to pro tebe musel být šok. Kdybych pro tebe mohl něco udělat, řekni si. Momentálně jsem schopný jen stát při tobě," zašeptal uklidňujícím hlasem a položil mi ruce na ramena.
"Myslím, že už jsi toho pro mě udělal dost. Víš, že na tom přece něco bude? Není to všechno katastrofa. Najednou jsem ráda, že to není můj biologický otec. Myslím, že tenhle fakt mě vlastně vysvobodil z minulosti. Ke všemu bych měla skákat až ke stropu, vždyť jsem boháč," prohodila jsem už vyrovnanějším hlasem a snažila se usmát.
"Ach jó, ty jsi fakt neuvěřitelná," oddechl si a vycítila jsem, že se taky usmívá. Sice jsem mu neviděla do obličeje, ale tohle už jsem jednoduše dokázala poznat.
"Jo, já vím. Těch pár týdnů tady mě dost změnilo," zamručela jsem se špetkou ironie. Jo, už tomu tak bylo. Lukas mě zachránil právě ve chvíli, kdy jsem tancovala na hranici života a smrti. Vzal mě k sobě a poskytl mi útočiště.
"Ne, nezměnilo. Taková jsi byla vždycky, jen jsi nemohla najít správný směr, abys ho využila. Vlastně jsem nic moc neudělal, jen tě nasměroval na správnou cestu," zakřenil se a přejel mi z ramen na záda. Ten pohyb byl tak nečekaný a uklidňující, že jsem v tu chvíli zavřela oči a zapomněla na veškerou svou minulost. Jako by to byla pouhá noční můra.
"Ehm, vím, že jsem to nikdy neřekla, ale..." vydechla jsem, nervózně si poposedla a pokračovala, "děkuju."
Tohle bylo poprvé, co jsem mu ukázala svou skutečnou stránku. Stránku svého já, kterou jsem tak strašně dlouho potlačovala v sobě. Byl to první krůček k lepší budoucnosti. Byla jsem si jistá, že to samé pocítil i on. Dostala jsem druhou šanci na život.
Současnost:
Znuděně jsem procházela mezi vystavenými exponáty a stále sledovala hodiny. Bylo půl druhé a já odpočítávala vteřiny to konce exkurze. Ještě zbývaly necelé dvě hodiny a už teď jsem se tu nudila. Ostatní si zřejmě užívali volno od školy, ale kdybych si mohla vybrat já, rozhodně bych odtud vypadla.
Stále jsem se jen rozhlížela kolem sebe a sledovala, jestli se někde neobjeví Christopher. Od té doby, co venku narazil do Ethana, jsem ho neviděla. K muzeu jsme nakonec šli pěšky, takže se nejspíš zařadil ke druhé skupině.
Frustrovaně jsem si oddychla a zamířila na opačnou stranu místnosti. Opřela jsem se o zeď a ignorovala zvědavé pohledy turistů. Zavřela jsem oči a zkoušela vypnout. Potřebovala jsem se odreagovat, ale otázkou zůstávalo: "jak?!".
"Proč se mi vyhýbáš?" zavřeštěl dívčí hlas. Okamžitě jsem poznala, komu patří. Tý rusovlásce! Rázem jsem ožila a napnula uši. Zdálo se mi, že hlas vycházel z druhé místnosti v muzeu. Stála jsem jen kousek od vchodu do ní, takže jsem všechno slyšela.
"Už jsem ti to snad říkal," zavrčel naštvaně Christopher. V tu chvíli jsem byla totálně na vážkách. Jasně, neměla bych poslouchat. Rozhodně to ode mě nebylo správný, ale já nikdy nebyla správná holka. A navíc, tohle jsem prostě musela slyšet.
"Ale já nechci, aby byl konec," zafňukala ta blbka. Ztišila hlas, takže jsem to skoro přeslechla. Rozhlídla jsem se kolem sebe, a když jsem si ověřila, že mi nikdo nevěnuje pozornost, přesunula jsem se blíž ke vchodu. Dost jsem riskovala odhalení, stačilo by jen, kdyby jeden z nich popošel. Jasně bych byla vidět, vždyť tu byly dveře otevřené dokořán.
"Nemůže být konec, když nic nezačalo," uzemnil jí otráveně a z hlasu mu bylo jasně poznat podráždění.
"Je to všechno její chyba!! Může za to ona, co?!" zasmála se hystericky ta rusovláska a mně se zadrhl dech. Měla jsem totiž menší podezření, že mluví o mně. Jenže, co bych s tím vším měla společného já? Jedině to, že jsem je vyrušila. Tak tohle jí žere?
"Jí z toho laskavě vynech. Na začátku jsem ti jasně řekl, jak se věci mají, tak si dej odchod a nech mě na pokoji," zasyčel Christopher ledovým hlasem, ze kterého i mně přeběhl mráz po zádech.
Uvědomila jsem si, že je pravý čas zmizet. Jenže jsem se prostě nemohla pohnout. Jako bych byla přikovaná k podlaze. Prostě jsem jen stála a naslouchala. Tohle nedopadne dobře. Prolítlo mi hlavou, ale já tu větu ignorovala.
"Ale, to... já myslela, že..." nedokončila to, protože jí do toho Christopher skočil. "Co sis myslela? Že jsem nějakej frajírek, co se do tebe bezhlavě zamiloval? Myslela sis snad, že ti vyznám lásku a budeme žít šťastně až do smrti? Měla by ses probrat," zavrčel chladným hlasem.
"Takhle jsem si to nepředstavovala," obořila se na něj svým pištivým hlasem.
"Jo, já taky ne. Myslel jsem, že ti to je jasný a nebudeš se v tom už víc šťourat. Už mě neotravuj," varoval jí tím svým typicky arogantním hlasem.
Než jsem stačila jakkoli zareagovat, prošel vchodem a objevil se naproti mně. Zarazil se a překvapeně mě sledoval. Nevěděla jsem co dělat. Kruci! Je to tu zase. Znovu jsem se do něčeho zapletla. Cítila jsem, že rudnu. Cítila jsem se trapně a to není můj styl. Nic z toho není můj styl.
Chvíli tam jen tak stál a zíral na mě. Pohled jsem mu oplácela. Čím dál tím víc na mě doléhala nervozita. Co tím jako sleduje?
"Pche," odfrkl si a s kyselým úšklebkem pokračoval v opačné cestě, než jsem stála já. Když už byl dost daleko ode mě, donutila jsem své nohy k pohybu. Naštvaně jsem procházela mezi dalšími exponáty. V tuhle chvíli jsem netoužila po ničem jiném, než se vypařit. Kruci, jsem tak blbá.
Jako by nestačilo, že jsme se pohádali na život a na smrt, teď mě má za totálního šmíráka, co odposlouchává cizí rozhovory. Skvělý, fakt skvělý.
"Kruci," zaklela jsem podrážděně a zajela si rukou do vlasů. Projela jsem je a tím si způsobila menší rozcuch. Nemohla jsem uvěřit tomu, že se to fakt děje. Jsem v tom až po uši. Tohle mě bude stát hodně sebeovládání.
Nevím, z čeho jsem byla nesvá víc. Jestli z toho, že mě chytil při činu, nebo z toho, že se ti dva bavili o mně. Ještě tohle mi tak scházelo...
-----
Asi deset minut před odjezdem, jsem postávala vedle budovy muzea a přepočítávala si drobáky v peněžence. Prostě jsem se musela nějak zabavit. Stále mi do hlavy lezla ta nepříjemná situace, při níž mě Christopher nachytal, jak odposlouchávám ten jejich rozhovor.
"Grr," zavrčela jsem frustrovaně a s povzdechem zapnula zip u peněženky. Nervózně jsem jí převracela v ruce. Stále jsem se v mysli proklínala za svou totální blbost. Absolutně jsem nevnímala realitu. Najednou se vedle mě někdo prohnal a peněženku mi vytrhl z ruky.
Tenhle čin mě vrátil zpět na zem. Než jsem stačila jakkoliv zareagovat, ten dotyčný se rozeběhl vpřed. Párkrát jsem zamrkala a nevěřícně zakroutila hlavou. Na nic jsem nečekala a vyběhla jsem za tou osobou.
Sice jsem mu neviděla do obličeje, ale poznala jsem, že to je chlap. Měl na sobě tmavou mikinu a přes hlavu měl hozenou kapuci, která mu dokonale zakrývala obličej.
"Stůj!!!" křičela jsem za ním, ale on nijak nereagoval. Řítil se stále vpřed a zdálo se mi, že dokonce nabral na tempu.
"Jen počkej ty, parchante!!!" zakřičela jsem za ním dost rozzuřeným hlasem a ignorovala nechápavý pohledy kolemjdoucích. Nabrala jsem vzduch do plic a zrychlila tempo. Nemohla jsem tomu uvěřit. Člověk se jen na pár minut zamyslí a hned ho okradou.
Po necelý minutě jsem byla kousek za ním. Musela jsem se usmát. Stále jsem ještě nevyšla z formy. Věděla jsem přesně, co musím udělat, až budu jen pár milimetrů od něj.
V duchu jsem si odpočítávala od deseti do jedný. Když jsem byla u dvojky, poskočila jsem a strhla toho chlápka na zem. Samozřejmě, že to nečekal, takže se už v další vteřině válel na zemi a já stála nad ním. Rychle jsem ho kolenem přimáčkla k zemi. Nehodlala jsem riskovat, že by se mi vyškubl.
"Myslel sis, že mi zdrhneš?!" zavrčela jsem mu do obličeje a popadala jsem dech. Koloval mnou adrenalin, takže jsem si svoje malé vítězství užívala.
"Co jsi zač?" zafuněl a snažil se mi vykroutit. Ušklíbla jsem se. To se mu jen tak nepodaří.
"Osoba, který jsi ještě před pár minutami ukradl peněženku," připomněla jsem mu jízlivým tónem a ještě víc ho přimáčkla k zemi.
Nic, jen ke mně vysílal vražedný pohled plný lhostejnosti. Nejspíš si jen získával čas na únik. Tyhle triky jsem znala až moc dobře. Nejspíš si myslí, že mě oblafne nějakou frází jako je: "Hele letí letadlo!"
Zrovna jsem měla v plánu, říct mu pěkně od plic svůj zdlouhavý monolog a vzít si svojí peněženku zpět, když v tom mě někdo přerušil.
"Morrisonová?!" ozval se Christopher s velkou dávkou překvapení. Zarazila jsem se. Christopher je tady? Okamžitě se mi před očima začaly zjevovat vzpomínky na to, jak mě sledoval vevnitř muzea hned po tom, co mu došlo, že jsem ho odposlouchávala. Znovu jsem se začala cítit nesvá.
Na krátkou chvíli jsem úplně zapomněla na to, co jsem momentálně dělala a ten chlap toho okamžitě využil. Skopl mě ze sebe tak, že jsem odletěla o dva metry dál a vymrštil se na nohy. Už se rozbíhal a já myslela, že je všechno ztracený, když v tom ho zadržel Christopher. Chytl ho pod krkem a jednu mu vrazil. Pak se rozpřáhl znovu.
"Má mojí peněženku," zahučela jsem a přerývavě popadala dech. Christopherova pěst se zastavila těsně před obličejem toho chlápka. Na malou sekundu ke mně vyslal svůj pohled. Pak něco zašeptal tomu chlápkovi a ten okamžitě zbledl. Neslyšela jsem, co mu řekl, ale podle obličeje toho chlápka jsem usoudila, že to nic moc příjemnýho nebylo.
Než jsem stačila zamrkat, už Christopherovi podával mojí peněženku. Ten mu jí vytrhl z ruky. Ještě mu něco řekl a pak ho odstrčil takovou silou, že se ten chlápek jen zapotácel. Sotva to ustál. Christopher ho probodával rozzuřeným pohledem, ze kterýho mi stoupaly chloupky na ruce. Ten chlápek na nic nečekal a okamžitě vzal nohy na ramena.
Christopher zamířil ke mně. Stále jsem seděla na zemi. Dech se mi poměrně zklidnil. Vážně to byl šok. V jednu chvíli jsem byla rozhodnutá, že to tomu chlápkovi zavařím a v další mě ze sebe zkopával. A to všechno jen kvůli mé reakci na Christophera. Kruci, tohle už je moc.
"Můžeš mi laskavě říct, co si to tu jako předváděla?!" zavrčel na mě a zabodl do mě svůj pronikavý pohled.
"Co asi?! Snažila jsem se pouze o to, aby mi ten chlápek vrátil moje věci!" vyštěkla jsem po něm rozzuřeně. Mám všeho dost! On to tu totálně podělá a ještě po mně vyjede?
"Snažila," zopakoval výsměšně a pokračoval, "to je sice pěkný, ale moc dobře ti to nešlo. Uvědomuješ si, že u sebe klidně mohl mít zbraň?! Asi nejseš normální, co? Dochází ti, co by se stalo, kdybych se tu neobjevil?"
"Jo, to mi náhodou dochází. Zpacifikovala bych ho. Víš, všechno bylo v naprostý pohodě, než ses tu objevil!" křikla jsem po něm. Sakra, jasně, že mi to docházelo. Myslí si snad, že jsem nějaká ubohá slečinka v nesnázích, která se o sebe neumí postarat? Proč se najednou stará? Přeci mu jsem ukradená, ne? Tak co se v tom šťourá?
"Bože! Přivádíš mě k šílenství," zavrčel a hodil po mně peněženku. Chytla jsem jí a pomalu se zvedla.
"Jo, cítím to s tebou naprosto stejně," vrátila jsem mu s kyselým úšklebkem a podívala se na hodinky. Kruci, už máme deset minut zpoždění. Bez jediného slova jsem vyrazila nazpátek k autobusu.
Christopher se mnou okamžitě srovnal krok. Cítila jsem na sobě jeho pohled a znovu mě obklopil ten nejistý pocit. Byla jsem znovu na rozpacích. Nahlas jsem vydechla a snažila se dělat, že je mi putna, že jde vedle mě.
"Nikdy jsem si nemyslel, že se umíš tak dobře prát," poznamenal po chvilce ticha. Už nezněl naštvaně. Zdálo se, že se uklidnil. Z ničeho nic se vrátil ke svému obvykle arogantnímu hlasu.
Zadržela jsem dech. Nemohla jsem to pochopit. V jednu chvíli se semnou hádá a v té další vede normální konverzaci. Přesně tohle je ten důvod, proč se s ním cítím nesvá. Otočila jsem se a zadívala se mu do očí. Vyslala jsem k němu ironický pohled. Prostě jsem na sobě nic nechtěla dát znát a zatím se mi to vážně dařilo.
"Chodila jsem na lekce sebeobrany," oznámila jsem ledově klidným hlasem bez jakékoliv známky nejistoty. V duchu jsem se usmála. Super, jen tak dál Jasmine.
"No jasně, to mě mohlo napadnout," poznamenal s kapkou ironie.
"Narážíš tím na něco?" vyhrkla jsem a zúžila oči.
"Ne, vůbec. Jen mě to ani nepřekvapilo. Pomalu si začínám zvykat, že jsi naprosto jiná, než lidi z okolí," prohodil klidným hlasem a strčil si ruce do kapes své mikiny.
"Hm, myslím, že je tu další věc, kterou máme společnou," namítla jsem tichým hlasem a zhluboka se nadechla. Už jsme byli jen pár metrů od autobusu. Všichni už seděli na svých místech. Venku stál jen ten profesor, který jel s námi.
"Tak tady jste!" zavolal na nás a očividně si oddychl. "Už jsem měl strach, že jste se nám ztratili," vydechl s úlevou a snažil se nás popohnat.
"Ehm, já... no my..." jaksi mi došla řeč. Nevěděla jsem, co bych mu na to měla říct. Naštěstí se Christopher, který postával jen malý kousek ode mě, ujal slova. Na jednu malou chvilku jsem dokázala zapomenout na fakt, že jsem na něj ve skutečnosti naštvaná, a děkovala mu za zachránění situace.
"Měli jsme menší komplikace, ale jsme tu, takže není co řešit, ne?" prohodil tím svým odtažitým hlasem a očividně mu bylo jedno, že mluví s profesorem. Přesně tohle byl ten Christopher, kterému bylo všechno jedno.
"Děkuji, Christophere, jako vždy jsi skvěle objasnil situaci," promluvil profesor s mírným úsměvem. Očividně byl na tohle chování už zvyklý.
Christopher jen pokrčil rameny a arogantně se ušklíbl. Na nic dalšího nečekal, prostě nastoupil do autobusu a zamířil na své místo. Zatřepala jsem hlavou a taky nastoupila. Mířila jsem ke své sedačce a stále mi v hlavě běhala jedna a ta samá otázka. Je tohle něco jako příměří?
Takže lidičky, další kapitolka je na světě. Fůů, dalo mi to ale zabrat. Prvně jsem měla jasně rozvrhnuté, jak bude výlet probíhat a chtěla jsem to vtěsnat maximálně do tří kapitol, ale plány se změnily. Je to hlavně proto, že tu mám víc možností, jak psát. Strašně dlouho plánuju jednu scénu a chtěla jsem jí napsat už do předchozí kapitoly, bohužel mi to nevyšlo a dokonce se to nevešlo ani sem. Takže hned v další kapitole budeme svědky dlouhé konverzace Christophera a Jasmine. Poskytnu jim k tomu perfektní příležitost. Možná, že nám i odhalí něco ze své minulosti... Fůůů, ale na to si musíte počkat. :)