Druhá šance - 13. kapitola

Druhá šance

Kapitola 13: Prostě se nevzdám

Před rokem a třemi měsíci:

"Pr-proč mi tohle..." - nádech a výdech - "sakra děláš?!!!" vysoukala jsem ze sebe zadýchaně hned poté, co jsem jako totální blázen vyběhla schody do druhého patra domu, ve kterém bydlel Lukas a momentálně i já.

"Myslím, že je to perfektní příležitost na odreagování. Navíc mě baví sledovat, jaký při tom hážeš obličeje," prohodil s velkým úsměvem a otevřel mi dveře do bytu.

"Pche, jako by nestačilo, že jsi mě přinutil chodit na ten blbej kurz sebeobrany. Teď jsi k tomu ještě přidal běhání. Normální člověk by se hned potom, co se popere a vydá tolik energie, vrátil domů hezky pomalu, ale ty mě prostě musíš honit po celým městě," postěžovala jsem si a uraženě vešla dovnitř. Ihned jsem zamířila do koupelny. Hodlala jsem si dát sprchu a vím moc dobře, že Lukas na tom byl stejně. Tudíž jsem musela přidat, abych si koupelnu včas zabrala.

"Kampak tak rychle?!" zavolal za mnou z chodby. Jenže to už jsem vcházela do koupelny a pouštěla sprchu. Vždycky jí pouštím dřív, než do ní vlezu, protože chvilku trvá, než se ohřeje voda.

"Nikááááám," protáhla jsem tak nahlas, aby mě slyšel a přitom si svazovala vlasy gumičkou. Už jsem se nemohla dočkat sprchy.

"No, to koukám," ozval se hlas ve dveřích koupelny a já nadskočila leknutím. Kruci, zapomněla jsem zamknout. Bože, zapomenu i na tak triviální věc.

"Můžu jít dneska první, viď?" hodila jsem po něm psí oči.

Lukas stál ve dveřích ve svých kraťasech a tmavé mikině. Jako vždy ke mně vysílal svůj typický pohled. Všimla jsem si, že mu z vlasů odkapávají malé kapičky potu. Takže nejsem jediná, kdo se zapotil. Tenhle fakt mě potěšil.

"Ne, to nemůžeš," zamítl.

"A jak mě přinutíš, abych odešla?" tentokrát jsem použila svůj normální ironický hlas. Lukas mě chvilkama štve tak, že bych si nejradši vyškubala všechny vlasy.

"Chceš to vážně vidět? Máš možnost odejít bez úhony," zeptal se a přitom se ďábelsky zakřenil. Co má v plánu?

"Já se nikam nehnu."

"No, jak chceš. Na vybranou jsem ti dal," poznamenal s obrovským úšklebkem. Nestačila jsem ani mrknout a už na mě dolétly první kapky vody. Překvapeně jsem zírala na Lukase. Přetočil kohoutek tak, aby se ze sprchy valila studená voda a tou mě do slova kropil.

"Héééééj" zavřeštěla jsem a snažila se mu sprchu vyrvat z ruky. Samozřejmě, že bez výsledku. Ten kluk měl ale sílu. "Tak tohle máš u mě!!!!" křikla jsem po něm a celá mokrá vyběhla z koupelny. Samozřejmě, že jsem za sebou dost nahlas bouchla dveřmi. Tohle mu rozhodně neprojde! Má se na co těšit.

Současnost:

Když jsme zastavily před malým hotelem, ve kterém jsme měli strávit noc, spustil se silný déšť. Profesorové pobíhali mezi oběma autobusy a snažili se všem říct číslo pokoje. Lidi okolo bláznili, zřejmě už chtěli být vehementně na svém pokoji. Nad tím jsem prostě jen kroutila hlavou. Nechápu, kam tak spěchaj.

Já si v klidu seděla v autobusu a jen sledovala, jak se ten dav valí ven. Nebyla jsem sama, kdo měl stejný nápad. Christopher taky pořád seděl. Díval se z okýnka a zdálo se, že je duchem mimo.

Odtrhla jsem od něj zrak a znovu se zadívala před sebe. Už tam stálo jen pár lidí, takže jsem se rozhodla k odchodu. Šáhla jsem do skříňky nad sedačkou a opatrně vytáhla svou tašku. Tentokrát se mi to povedlo bez vedlejších škod.

Vzala jsem si ze sedačky plný sáček čipsů a vydala se ven. Těsně před tím, než jsem vystoupila, jsem si ještě přes hlavu přetáhla kapuci od mikiny. Vyskočila jsem ven a zamířila k jednomu profesorovi.

"Hm, Jasmine Morrisonová..." prohodil postarší profesor a zadíval se do svých desek. "Vy jste na pokoji číslo 13, jsou tam s vámi další tři dívky," oznámil mi hned, co našel moje jméno na seznamu. No super, ještě tohle...

Jen jsem přikývla a vydala se k hlavnímu vchodu. Už tolik nepršelo, takže jsem vlastně ani moc mokrá nebyla. Zřejmě to byla jen rychlá přeháňka.

Vešla jsem dovnitř a rozhlídla se po malé recepci a vstupní hale. Stálo tam pár mých spolužáků a zřejmě se dohadovali o nějakém pokoji. To jsem přešla bez povšimnutí. Dál mi do oka padl ukazatel s nápisem "pokoje".

Narovnala jsem si tašku a vešla do úzké chodby. Procházela jsem kolem dveří s čísly a hledala to svoje. Spousta dveří byla otevřená, protože si tam lidi ze školy nosily své věci. Bylo tu celkem rušno. Skoro z každého pokoje se ozýval hluk, ať už to byl smích, křik nebo jen klábosení.

Oddechla jsem si, když se přede mnou zjevili dveře s číslem 13. Nadechla jsem se a chytla za kliku. Otevřela jsem dveře a vešla dovnitř. Hned po prvním kroku jsem zkameněla. Ne, tohle není pravda. Prosím, ať to není pravda! Křičela jsem na sebe v mysli a přitom zírala na rusovlasou holku před sebou. Právě si smejvala make-up. Měla rozteklou řasenku, nejspíš od deště, a vypadala fakt komicky.

Hned jsem dostala záchvat smíchu. Nemohla jsem říct, jestli to bylo z toho, že jsem na pokoji právě s ní, nebo z toho, že vypadala jak špatně namalovanej klaun. Prostě jsem se začala smát a bylo mi jedno, že to upoutalo její pozornost. Když ke mně zvedla oči, můj stav se zhoršil. Tentokrát jsem se musela přidržovat zdi, abych ten záchvat smíchu vůbec ustála.

"Co. Ty. Tady. Děláš?!" vybalila na mě a každý slovo důkladně zdůraznila. Z každého jejího slova odkapával jed.

Snažila jsem se trochu zklidnit, ale šlo to dost blbě. "No, vzhledem k tomu, že jsou tady čtyři postele, tak asi spím," nadhodila jsem s úsměvem a snažila se o vážný hlas. Bohužel jsem selhala a znovu se rozesmála.

"Tak to teda ne! Tohle musí být omyl. S tebou na pokoji rozhodně nebudu! A co se tak blbě tlemíš?!!" vykřikovala na mě jednu větu za druhou. Vyskočila na nohy a zamířila ke dveřím. Zřejmě si to hodlala jít vyřídit s tím profesorem, co nám rozděloval pokoje. Rychle jsem jí uhnula z cesty, ale smát jsem se nepřestala. Představa, že takhle "vyparáděná" vyjde ven, mě dostala skoro až na kolena.

"Ááááááááá buď už zticha!" zařvala na mě a vylítla ven jak raketa. Řítila se chodbou tak rychle, že narazila do pár lidí. Ty na ní jen vyjeveně zírali. Když mi zmizela z dohledu, ještě stále jsem se smála. Začínalo mě z toho bolet břicho.

"Copak, že tak zvesela?" ozval se hlas naproti mně a já ztuhla. Okamžitě jsem si vzpomněla na to, jak jsem ty dva odposlouchávala a na to, jak jsem dostávala přednášku od Christophera, když mi vrátil peněženku a pustil toho chlapa. Zvedla jsem hlavu a setkala se s jeho pronikavým pohledem. V tu chvíli mě všechen smích opustil.

"Myslím, že radši nic," odpověděla jsem rychle. Právě odemykal dveře pokoje, který byl hned naproti nám. Vyjeveně jsem ho sledovala. Takže on má pokoj hned naproti mně a tý rusovlásce? Nevím, jestli mě to mělo štvát nebo jsem měla být ráda.

"Když myslíš," opáčil a tím naší konverzaci jasně ukončil. Vešel do svého pokoje a zavřel za sebou dveře. Udělala jsem to samé co on. Už mi moc do smíchu nebylo. Kruci, proč já?

-----------------

Vložila jsem si do pusy poslední sousto večeře a pomalu se zvedla na odchod. Musela jsem uznat, že tu nevařili nijak špatně. Rozhodně líp, než ve školní jídelně.

Položila jsem prázdny talíř i s příborem na odkládací stolek a zamířila jsem k pokoji. Ještě před večeří nám vyučující oznámil, že se večer bude konat něco jako diskotéka. To mě nijak moc nelákalo, ale jako vždy, i tohle bylo povinný. Prostě jsem jen přemýšlela nad tím, že by se mi náhodou udělalo blbě. Ty nádhery, co mám na pokoji, stejnak zmizí na celý večer, takže bych si v klidu vlezla do sprchy a pak šla spát.

Procházela jsem úzkou chodbou a vzpomněla si na moment, kdy jsem vešla poprvé do pokoje a spatřila tam tu "nádheru". Konečně jsem našla slovo, který jí absolutně vystihuje. Prostě jsem na ní vysazená. A kdo by nebyl, že? To ona si začala.

Zhluboka jsem se nadechla a zastavila přede dveřmi pokoje. S tou svojí blbou stížností, že nechce být semnou na pokoji, neuspěla, a když se vrátila, ignorovala mě. To mi vyhovovalo, takže jsem dělala přesně to samé co ona. Zakroutila jsem nad tím hlavou a zmáčkla kliku. Nic. Dveře se neotevřely. Zkusila jsem to ještě jednou. Zase nic. Slyšela jsem, jak se z pokoje ozývá chichot. Najednou mi to došlo. Ty mrchy se tam zamkly a já samozřejmě neměla klíč.

"Můžete laskavě otevřít?!" zakřičela jsem a slabě bouchla do dveří.

"Ne, to nemůžeme! Krávy mají vstup zakázaný!" ozval se hlas tý rusovlasý nádhery. Zřejmě se rozhodla, že mi znepříjemní život. Asi jsem jí neměla tolik provokovat. No co, může si za to sama. To ona vypadala jak rozjetý... no radši nic. Pomalu ale jistě mě popadal vztek.

Párkrát jsem kopla do dveří, ale nic. Ty nány se jen chichotaly a mě totálně ignorovaly. Naštvaně jsem se otočila a vyšla zpět. "To si ze mě snad dělá prdel!" zavrčela jsem a rozzuřeně zahnula za roh. Bylo mi jedno, že mě lidi kolem slyší. Prostě jsem byla vytočená a v tuhle chvíli mi bylo jedno všechno.

Zamířila jsem na opačnou stranu, než kde byla recepce. Procházela jsem další chodbou. Po pár metrech chůze jsem narazila na schodiště. Bylo mi jedno, kam vede, prostě jsem se po něm vydala. Nepočítala jsem schody, na to jsem byla až moc naštvaná, ale nějakou chvíli mi trvalo, než jsem se dostala až nahoru. Otevřela jsem si dveře a zadívala se na místo před sebou.

Byla to plochá část střechy. Udělala jsem dva kroky a vyšla pod širé nebe. Dveře se za mnou samy zavřely a já se vydala podél zdi až na samý konec. Bylo tu takové ticho. Po chvilce rozjímání jsem usoudila, že tu nějakou chvilku pobydu. Stejnak se můj plán. na samostatný pokoj, sprchu a postel, rozpadnul.

Sedla jsem si na zem a opřela se o betonovou zeď. Mohlo být něco kolem deváté večer, takže byla poměrně tma. Okolí však osvětloval měsíc. Zvedla jsem hlavu a zadívala se na oblohu. Byla tmavě černá, jen místy jí zdobily malé zářivé tečky. Tenhle jediný pohled stačil na to, abych se pomalu uklidnila. Toužila jsem po tom, abych se jich mohla dotknout. Jenže byly tak příšerně daleko. Viděla jsem je blízko sebe, ale ve skutečnosti si byly tak vzdálené a opuštěné. Připadala jsem si naprosto stejně. Zavřela jsem oči a nechala lehký větřík pohrávat si s mými vlasy.

"Ruším?" ozval se odněkud Christopherův hlas a já vyděšeně otevřela oči. Stál naproti mně. Ve svých džínech a tmavé mikině. Co tu dělá? Díval se na mě a vypadal zaujatě.

"A kdybych řekla, že jo?" odpověděla jsem otázkou a sledovala jeho reakci. Usmál se a popošel blíž. Vyčkávala jsem, co se bude dít. Zřejmě se nad něčím rozhodoval. A pak udělal něco, co bych od něj nečekala. Sedl si vedle mě. Pokrčil nohy a opřel se o zeď. "Nebral bych na to ohled."

"Jo, to mi došlo," poznamenala jsem s kapkou ironie a otočila k němu hlavu. Co tímhle sleduje? Vzpomínám si, že si ke mně sedl i tehdy, kdy mě zachránil z mého menšího záchvatu. Ale to byla jiná situace. "Jak jsi mě vůbec našel?" zeptala jsem se nakonec zvědavě.

"Zaslechl jsem tvou slovní zásobu, když jsi procházela chodbou. Zrovna jsem neměl nic důležitýho na práci, tak jsem si řekl, že půjdu sem," prohodil jakoby nic a zabodl do mě ten svůj pronikavý pohled. Přesně tímhle pohledem mě dokázal za necelou sekundu uvěznit.

"Jestli se mě snažíš znovu vytočit, dej se na odchod, nemám na to náladu," vydechla jsem frustrovaně a natáhla si nohy. Byla jsem tu první, takže nikam nejdu. Tohle místo jsem si našla já.

"Naštvat? Hm, to je celkem lákavá představa, ale nejsem sebevrah. Po tom, co jsem dneska viděl a co jsi mi řekla, tě radši moc dráždit nebudu," poznamenal s kyselým úšklebkem a začal si hrát s jedním ze svých prstenů. Zadívala jsem se před sebe a zhluboka se nadechla.

"Víš, že nejsi takovej drsňák, jakým se děláš?" vypadlo ze mě z ničeho nic, takže to překvapilo i mě samotnou. Střelil po mně pohledem.

"Tím myslíš jako co?" zavrčel a zúžil oči.

"Tím myslím přesně to, co jsem řekla. Jasně 99 procent naší konverzace probíhalo tak, že jsme se jen hádali a dost razantně si vyměňovaly názory... Ale ve skutečnosti prostě nejsi takovej," nedala jsem se a sdělila mu svojí teorii. Byla jsem si jistá, že teď mám jedinečnou šanci na jeho pozornost.

"To si jen myslíš," poznamenal výsměšným hlasem a nervózně si zajel rukou do vlasů.

"Ne, to vím. Pomohl jsi mi, když jsem měla záchvat a taky s tou taškou v autobuse. Jasně, jsi otravnej drzej ignorant, ale máš i světlou stránku," pokračovala jsem v argumentech a přitom ho sledovala. Tvářil se stejně arogantně, jako se tvářil vždycky, když jsem na něj narazila. Už to k němu prostě patřilo.

"Díky za toho ignoranta, ale ty jsi mnohem otravnější jak já. A hlavně vlezlá. Mimochodem, víš, že by se neměly poslouchat cizí rozhovory?" zeptal se a narážel tím na ten dnešek v muzeu. Okamžitě mě zavalil stud. Kruci, ten ví, do čeho se má trefit.

"Já neposlouchala, prostě jsem jen stála a něco málo zaslechla," bránila jsem se chabě.

"Jo, to je teda rozdíl," poznamenal ironicky.

"No, to je. A když už jsme u tý nádhery, měl by sis jí trošku zkrotit. Nevím proč, ale myslí si, že za vaše problémy můžu já a dává mi to jasně najevo. Jako třeba teď," rýpla jsem si a hodila po něm sladký úsměv.

"Já si jí krotit nemusím, nemám s ní nic společnýho," opáčil naštvaným hlasem a střelil po mně svým pohledem.

"Jasně, na těch záchodech jste toho taky neměly moc společnýho, co?" Ani nevím proč, ale na jazyk mi přišla zrovna tahle scénka. Prostě jsem nepřemýšlela nad tím, co říkám.

"Copak? Něco ti vadí?" zeptal se hned a zatvářil se pobaveně.

"Ne vůbec nic. Je mi to jedno," ohradila jsem se na můj vkus až moc rychle.

Zasmál se mi a prohodil: "Jsi tak strašně nepředvídatelná. Například by mě nikdy nenapadlo, že máš tak velkou ránu."

"Cože?" nechápala jsem.

"Nedělej, že si nevzpomínáš na to, jak jsi po mně vystartovala," připomněl mi s arogantním úsměvem. V tu chvíli mi došlo, o čem mluví.

"Tu facku sis zasloužil, takže se omlouvat nebudu," namítla jsem naprosto vážně.

"Zasloužil? Hele, naštvala jsi mě, takže se nesnaž házet vinu na mě. Taky nemám v plánu omluvit se," ohradil se a zastrčil si ruce do kapes mikiny. Seděl tak blízko, že jsem vnímala každý jeho pohyb. Už zase jsem se cítila nejistá. Jak je to možný?

"Já jsem tě naštvala? To by mě teda zajímalo čím," poznamenala jsem uraženě a zvedla hlavu k obloze. Znovu jsem se zadívala na hvězdy. Doufala jsem, že se ta nejistota ve mně pomalu vytratí.

"Vším. Prostě mě dokážeš naštvat čímkoliv."

"To je blbej důvod," prohodila jsem s úšklebkem, ale stále jsem se dívala na nebe.

"Co jsi myslela tím, že nejsi taková, jak si ostatní myslí?" zeptal se a tím změnil téma. Jeho otázka mě zaskočila. Na vteřinu jsem zadržela dech a snažila se uklidnit.

"Co jsi tím myslel ty?" vysoukala jsem nakonec ze sebe a zadívala se mu do očí. Vypadal zaujatě a pohled mi oplácel. Tvářila jsem se co nejvíc normálně, jak to jen šlo.

"Já se ptal první," namítl jakoby nic.

"Myslela jsem tím něco z mé minulosti. Myslím, že to by tě nezajímalo," prohodila jsem nakonec tiše a sklopila hlavu. Věřila jsem, že ho to nebude zajímat, navíc, nikdy jsem o své minulosti s nikým nemluvila. Chtěla jsem na ní zapomenout. Dělat, jakoby se nikdy neodehrála.

"Můžeš to zkusit. Pokud se teda nebojíš, že poběžím za královnou školy a nevyslepičím jí informace o tobě jen proto, abych byl oblíbenej a všichni mě obdivovali," promluvil se smíchem a napodobil hlas tý bloncky. Další skvělý nádhery...

"Ne, to se teda fakt nebojím," rozesmála jsem se. Cítila jsem na sobě jeho pohled, ale sama jsem hleděla před sebe. Zasunula jsem si vlasy za ucho a poraženecky si oddychla. "Jde o to, že mám za sebou dost špatnou minulost. Udělala jsem spoustu věcí, na který nejsem pyšná. Naštvala jsem hodně lidí a spousta z nich by mě ráda viděla trpět. Jednoduše nejsem rozmazlená holčička, co má všechno, co kdy chtěla."

"Každej má svojí minulost. Možná, že jsi to měla těžký, ale jsi tady, ne? Sama si mi řekla, že ti trvalo hodně dlouho, než ses sem dostala, ne? Takže všechno špatný je k něčemu dobrý," promluvil klidným hlasem. Překvapeně jsem k němu vzhlídla. Snaží se mě tu utěšit? Ne, to mi jen tak připadá. Překvapilo mě ještě něco jinýho. Nemohla jsem uvěřit tomu, že si pamatuje na to, co jsem mu řekla.

"Jo i tak by se to dalo říct. A teď ty. Co jsi tím myslel ty?" rychle jsem změnila téma konverzace.

"Nic, moc..." promluvil. "O tom radši nebudu mluvit... teda aspoň ne teď," odpověděl nakonec odtažitým hlasem.

"Oukej, ale já vím, že mi to jednou řekneš," namítla jsem s úsměvem.

"Vždyť to říkám pořád, jseš otravná!" zahučel otráveně, ale taky se usmál.

Věděla jsem, že v tuhle chvíli se mezera mezi námi pomalu zmenšila. Bude to trvat ještě hodně dlouho, ale jsem si jistá tím, že jednou mi řekne všechno. Chtěla jsem, aby se to stalo, protože pak bych mu mohla být blíž ještě víc.

Čeká nás dlouhá cesta, ale já jsem rozhodnutá, že jí podstoupím a postavím se všem překážkám čelem. Byla jsem rozhodnutá ve chvíli, kdy jsem ho poprvé spatřila. Chci mu pomoc a je mi jedno, že on o to nejeví zájem. Prostě se nevzdám.

Ahojte, moc se omlouvám za svou neaktivitu. Bohužel je toho na mě nějak moc. Snažila jsem se uvolnit nějaký ten čas, ale jde mi to fakt špatně. Každopádně jsem včera konečně dopsala další kapitolu. Máte jí zde a doufám, že vám právě pomocí téhle kapitoly vynahradím ten čas, který jsem tu nebyla. Jinak trhla jsem rekord a tohle je nejdelší kapitola, kterou jsem kdy napsala... :)) Teda aspoň myslím.... 

Vaše Misqwa W.