Vampire-krev | Druhá šance - 14. kapitola

Druhá šance

Kapitola 14: Co to semnou udělal?

Před rokem a třemi měsíci:

"Brý ranko," broukl ještě rozespale Lukas a vešel do kuchyně, kde už jsem seděla já. Měl na sobě stále své spací šortky. Upila jsem si ze šálku čaje a kývla mu na pozdrav.

"Postavím si na kafe, chceš taky něco?" zeptal se se zájmem. Sebral varnou konvici a zamířil ke dřezu.

"Ne, ještě mám čaj," odmítla jsem a zakousla se do housky. Dneska byla neděle, takže Lukas nikam nespěchal.

"Fajn, jdu na sebe něco hodit, za minutku jsem zpět," oznámil mi a zamířil do svého pokoje. Hned, co za ním klaply dveře, jsem vyskočila ze židle a přešla ke kuchyňské lince.

Popadla jsem cukřenku a otevřela jí. Už v ní skoro nic nebylo. Usmála jsem se. Malý zbytek jsem vysypala do koše a do prázdné nádoby jsem nasypala sůl. Věděla jsem, že Lukas sladí vždy dvě a půl lžičky. Dneska si však moc nepochutná.

Chtěla jsem mu to vrátit za ten včerejší incident v koupelně. Říkala jsem mu, že to tak nenechám. Pomsta bude... no sladká určitě ne.

Rychle jsem cukřenku zavřela a vrátila jí zpět na původní místo. Znovu jsem se usadila ke stolu a dělala, jakoby se nic nestalo. Ani ne za dvě minuty do místnosti znovu vešel Lukas. Tentokrát už ve svých teplákových kalhotách a černém triku.

Připravil si hrníček a nasypal si tam kafe. Jako vždy šáhl po cukřence a nandal si svou obvyklou dávku. Pak to zalil vodou a přešel i s hrníčkem za mnou ke stolu.

"Tak co dneska podniknem?" zeptal se a hodil po ně zvědavý pohled.

"Nevím, nejradši bych se jen tak válela u telky," odpověděla jsem po chvilce přemýšlení a znovu si ukousla housky. Z toho včerejšího cvičení mi nezbylo příliš energie. Bolelo mě celý tělo a momentálně jsem byla upřímně ráda, že můžu chodit. Fakt mi to dávalo zabrat.

"Hm, možná to není zase tak špatnej nápad," prohodil a zvedl hrníček k puse. Sledovala jsem ho očekávajícím pohledem. Vůbec nic netušil.

Přiložil si hrníček k ústům a pořádně se napil. Trvalo to asi sekundu, než se zašklebil a obsah, co měl v puse, vyplivnul. Naštěstí se mi to vyhnulo. Lukas měl rozšířené oči a zuřivě si otíral rukou jazyk. Kratičký pohled na něj stačil, abych se neovladatelně rozesmála.

"Co to sakra bylo?!" zavrčel a znechuceně se zadíval na zbytek tekutiny v hrníčku.

"Kafe?" zkusila jsem ze sebe vysoukat v záchvatu smíchu.

"T-ty...?" vyhrkl hned, co mu to došlo.

"Ups, asi jsem náhodou prohodila nádoby na cukr a sůl," nadhodila jsem nevinně a dělala zaujatou.

"Ty jedna podlá mrcho!" zavrčel na mě a probodl mě svým naštvaným pohledem.

Na to jsem zareagovala dalším návalem smíchu. Ach jo... Prostě se mi zase jednou něco povedlo. Nejspíš to semnou nedopadne moc dobře, ale za ten jeho výraz to rozhodně stálo.

---

Současnost:

Bylo půl jedný ráno, když jsme odcházely ze střechy. Čas tak rychle plynul. Přišlo mi, že jsme tam seděli jen chvilku a ve skutečnosti to byli takové tři hodiny. Najednou jsem si vzpomněla, že se "včera" pořádala ta diskotéka.

"Tak to je fakt skvělý," zahučela jsem si pro sebe a naštvaně a scházela pár posledních schodů, které vedly zpět na chodbu.

"Co?" ozval se Christopher kousek za mnou.

"No, vypadla mi ta večerní akce. Co když budou mít problémy s tím, kde jsme byli?" objasnila jsem mu svojí obavu a soustředila se na cestu. Schody byly neosvětlené, ale na nějakou část doléhalo světlo z chodby.

"Bylo ti blbě a já ti dával první pomoc?" prohodil znuděně Christopher a já se musela zasmát. Ten kluk to bere tak v pohodě.

"Jo, takže jsem zkolabovala a ty sis hrál na doktora, jo?" vyprskla jsem smíchy a sešla poslední schod. Otočila jsem se k němu čelem a zadívala se mu do obličeje.

"Hm, myslím, že to by nám spolknout mohli," souhlasil a pohled mi oplácel. Nemohla jsem tomu stále uvěřit. On tu semnou stále byl. Ten Christopher, co mi ještě před pár dny říkal, že semnou nechce mít absolutně nic společnýho.

Nevěřícně jsem se na něj koukala a snažila se uvěřit tomu, že to vážně není sen. Všiml si, že stojím bez pohnutí a sleduju ho.

"Nějaký problém?" zeptal se nechápavě.

"Ne, jen mi přijde divný, že se semnou pořád bavíš. Však víš, přeci ses chtěl ode mě držet dál, ne?" připomněla jsem mu jeho vlastní slova a pomalu jsme vyrazili vpřed. Teď už tu bylo dost světla, takže jsem mohla sledovat jeho reakci. Tvářil se zaskočeně. Nejspíš ho nenapadlo, že bych mohla přemýšlet nad tímhle.

"Jo, pořád se chci držet dál. Fakt pro tebe není moc bezpečný držet se mě. Už jsem ti říkal, že jsem se nikdy s nikým nekamarádíčkoval. Nechci dělat výjimku ani teď, ale změnila se situace. Jsi tak otravná, že ses mi dostala pod kůži a nemůžu se tě zbavit. Kamkoliv jdu, jsi tam ty s těmi tvými otravnými poznámkami. Většina věcí, co řekneš, mě zaskočí a naštve. Ty mě vlastně dokážeš naštvat kdykoliv tě potkám," prohodil a ironicky se ušklíbl.

"Tak proč se semnou teď bavíš?" zeptala jsem se.

"Jak říkám, dostala ses mi pod kůži a už hodně dlouho jsem se s nikým tak dobře nehádal. Štveš mě, ale na druhou stranu mě baví štvát tebe. Varoval jsem tě, že nejsem vhodná osoba, se kterou by ses měla bavit, je jen na tobě, jak to vezmeš," oznámil mi a znuděně pokrčil rameny.

"Myslím, že můj názor znáš," prohodila jsem po chvilce mlčení. Právě jsme zahýbali do chodby, která vedla do pokojů. Kráčeli jsme vedle sebe a chvilkami si vyměňovali pohledy.

"Ještě nějakej dotaz?" ozval se ve chvíli, kdy jsme stáli před dveřmi našich pokojů. Otočil se, takže jsme nyní stáli naproti sobě.

"No, vlastně by tu ještě něco bylo," odpověděla jsem tichým hlasem. Jo, bylo tu ještě něco, na co jsem se chtěla zeptat.

"Hm, tak ven s tím," zahučel mírně otráveně a uvěznil mě tím svým pronikavým pohledem.

"No... Prostě mě jen zajímá, co jsi řekl tomu chlápkovi, než ti dal mojí peněženku," objasnila jsem a statečně mu pohled oplácela. Rozhodně teď necouvnu.

"Chceš to vážně vědět? Není to nic moc příjemnýho," prohodil nakonec a stále mě věznil svým pohledem. Cítila jsem se, jak se mi roztřepaly kolena. Snažila jsem se uklidnit.

"Jo, chci," přikývla jsem plně rozhodnutá. Zajiskřilo mu v očích a mírně se ušklíbl. Udělal dva kroky a ocitl se těsně přede mnou. Nahnul se těsně k mému uchu a já ucítila jeho dech. Jestli se mi před chvílí klepaly kolena, teď už jsem byla na pokraji zhroucení. Automaticky jsem zadržela dech a čekala na to, co z něj vypadne. Dával si teda na čas. Chtěla jsem na něj vykřiknout, ať toho nechá, že mě jen zbytečně rozrušuje, ale nebyla jsem schopná jediného slova. Ne teď, když byl tak blízko. To, co se mnou dělala jeho přítomnost, mě tak štvalo. Nechtěla jsem se cítit slabě, ale on mi to rozhodně nijak neulehčoval.

"Řekl jsem, že jestli ho ještě jednou uvidím ve tvé blízkosti, přelámu mu každičkou kost v jeho těle a nechám ho napospas osudu," zašeptal ledově u mého ucha a já rázem ztuhla. Tentokrát mi srdce bilo tak nahlas, že to musel slyšet i on.

Po pár vteřinách se odtáhl a o krok ustoupil. Zadíval se mi do očí a tvářil se stejně, jako kdykoliv jindy – arogantně.

"Dobrou," řekl prostě, otočil se a vešel do svého pokoje. Teprve, když se za ním zavřely dveře, jsem povolila své tělo. Zhluboka jsem se nadechla a zírala na místo, kde ještě před chvilkou postával. Snažila jsem si urovnat myšlenky, ale prostě to nešlo. Hemžilo se mi hlavou tolik věcí najednou. S velkou námahou jsem se přinutila k pohybu. Otočila jsem se a vešla do pokoje. Naštěstí byly dveře odemčené. Tiše jsem za sebou zavřela a zamířila ke své posteli.

Christopher mi tak pomotal hlavu, že jsem už teď věděla, že neusnu. Jediné na co jsem dokázala myslet, byl on a jen on. Zmučeně jsem sebou hodila na postel a zírala na strop nad sebou. Snažila jsem se přijít na to, co to jeho chování vlastně znamenalo, ale byla jsem tak mimo, že se mi to prostě nepodařilo. Co to semnou udělal?

-------

Nakonec jsem někdy kolem třetí hodiny ranní přeci jen usnula. Za spánek jsem byla nehorázně ráda, ale probuzení nijak zvlášť příjemný nebylo. Nevím, jak se mi to povedlo, ale znovu jsem zaspala. Vzbudila jsem se přesně deset minut před osmou hodinou a na osmou byl hlášený odjezd.

Rozzuřeně jsem vyskočila z postele a začala házet do tašky pár věcí, které jsem za těch pár hodin strávených tu, vyndala. Ty "nádhery", který tu semnou spaly, byly dávno pryč. Uměla jsem si moc dobře představit, jak kolem mě chodily po špičkách, aby mě nevzbudily. Nejradši bych jim zakroutila tím jejich úzkým krčkem.

Nestihla jsem se ani nijak upravit. Prostě jsem vyletěla z pokoje spolu se svou taškou jako tornádo. Kašlala jsem na svý vlasy, prostě jsem si přes hlavu přetáhla kapuci od mikiny. Rázovala jsem si to ven před hotel, kde už postávaly dva autobusy a kolem nich pobíhali ostatní spolužáci. Cpali se, překřikovali a dělali kraviny. Přehlížela jsem to a hledala jen ty barbíny. Rozhodně jim to neprojde. Navíc, ještě jim dlužím pár hezkej slov za to, že se zamkly v pokoji.

Hledala jsem je v davu. Jako první jsem si všimla tý rusovlásky. Propíchla jsem jí vražedným pohledem a vykročila směrem, kde stála. V hlavě se mi skládala spousta nadávek a pár metrů od ní se mi na tváři objevil ďábelský úsměv. Dostala jsem šílenou chuť, vyrvat jí všechny její obarvený pačesy.

Měla jsem před očima jen jí, takže mě překvapilo, když mě někdo chytl za ruku a přitáhl si mě k sobě. Okamžitě jsem se začala vzpírat, ale bylo mi to k ničemu. Ten dotyčný mě chytil jednou rukou kolem ramen a přimáčkl si mě k sobě. Rozzuřeně jsem vzhlídla a doslova mi spadla brada až někam na zem.

"Á, slečna Morrisonová, už jsem se o vás strachoval. Neviděl jsem vás nikde u snídaně, není vám špatně?" ozval se někde naproti mně známý hlas profesora.

Jenže já jen tupě zírala na osobu, která mě momentálně svírala kolem ramen. Hleděla jsem Christopherovi do tváře stále s pusou do kořán. Vysílal ke mně pobavený pohled. Nejspíš jsem musela vypadat jak metál, ale neříkejte mi, že vy byste vypadali jinak.

"Takže, jak už jsem řekl, nechci vedle sebe žádnýho pošuka. Co je mi po tom, že si ho neuhlídáte v tý druhý pojízdný kraksně. Navíc, místo vedle mě je už zaplněný," odsekl Christopher směrem k profesorovi a tím mě vysvobodil z odpovídání. "Že jo?!" prohodil už naprosto normálním hlasem ke mně.

"C-cože?!" vykoktala jsem a toužila po ledový sprše. Jen ta by mě teď dokázala probrat. Dokonce mi úplně vypadlo to, že jsem si chtěla vyřídit svoje účty s tou nánou.

"Takže sedíte se slečnou Morrisonovou spolu? V tom případě se uvolnila jedna sedačka. Výborně, tak tu není, co řešit," promluvil s úsměvem ten profesor a dal se na odchod.

"Co na mě tak vejráš? Špatně ses vyspala?" rýpnul si do mě Christopher a vyslal ke mně svůj provokativní úsměv.

"Můžeš mi vysvětlit tu část, že sedíme spolu? Víš, asi mám něco s hlavou, protože si nějak nemůžu vybavit, že bychom se na něčem takovým domlouvali. A když už jsme u toho spaní, právě jsem si to šla s někým vyřešit," odhodlala jsem se k odpovědi a naštvaně kývla k tý náně.

"No, vlastně mě to napadlo až teď. A všiml jsem si, že se tu pohybuješ jako ničivý tornádo, takže jo, nemáš zač za to, že jsem tě zadržel před katastrofálními následky," promluvil a přitom mi oplácel můj pohled. Ještě stále mě držel kolem ramen. Cítila jsem, jak mi místo jeho doteku hoří. Doslova mnou proudila elektřina. Jeho dotek ve mě vyvolával dost matoucí pocity.

"No, děkovat ti nebudu, není totiž za co. Navíc, jak jsi přišel na to, že s tím sezením budu souhlasit?" vypálila jsem na něj podrážděně a snažila se mu vykroutit. Zřejmě moje počínání pochopil, takže mírně uvolnil stisk a já proklouzla ven. Rychle jsem sebrala zbytek svého sebeovládání a stoupla si před Christophera. Zvedla jsem hlavu a zabodla do něj svůj vytočený pohled.

"To je jednoduchý, mám totiž tohle," prohodil zvesela a zamával mi před obličejem nějakým papírovým sáčkem, s Bůh ví čím.

"Eh? Jsi si tím jistej, protože máš tohle?" kývla jsem k jeho napřažené ruce a hodila po něm výsměšný pohled. Dělá si tu ze mě srandu? Héj, zase tak mimo nejsem.

"Ne ty hlupáčku, jsem si tím jistej, protože jsem ti přinesl něco, čemu neodoláš," prohodil hraně sladkým hlasem a sáček otevřel. Naskytl se mi pohled na několik dost dobře vypadajících croissantů. Okamžitě mě ovanula jejich vůně. Přesně v tu chvíli mi zakručelo v břiše. Kruci, úplně jsem zapomněla na to, že jsem jaksi nestihla snídani.

Pak mi došla další věc. On si pamatuje, že mi chutná právě tohle? Vždyť mě to viděl jíst jen tehdy v jídelně po té noci, co se zpil pod obraz vnímání. Není možný, aby si všímal tolika věcí.

"Tak co, pořád nemáš zájem o místo vedle mě?" zeptal se a já jasně viděla, jak mu zajiskřilo v očích.

"Hm, boduješ. Víš, co na mě platí. Myslím, že teď bych to mohla zvážit," nadhodila jsem rychle a mlsně si olízla spodní ret. Zdá se, že tohle bude hodně zajímavá cesta.

---

Zdravím. :)) Jo, je to nějaká doba, co se tu objevila nová kapitolka. Fakt mě to mrzí, ale poslední dobou mě hodně tlačí čas. Navíc se jde v pondělí do školy a na mě začínají padat obavy. Přeci jen první den na nový škole vyvolá smíšené pocity skoro u všech, no ne? Každopádně doufám, že jste s kapitolou spokojeni. Snažila jsem se a vzešlo z toho tohle. Myslím, že teď už bude v každý kapitolce trochu víc akce...

Vaše Misqwa W.