Vampire-krev | Druhá šance - 15. kapitola

Kapitola 15: Já a na větvi?

"Jsi si tím vážně jistá? Víš, že mi nic nedlužíš, takže tohle není vůbec potřeba," namítl Lukas už po několikáté.

Oba jsme stáli ve vstupní hale v místní bance. Kolem nás pobíhala spousta formálně oblečených lidí. Bavili se o financích a různých investicích. Byly to věci, kterým jsem ani trochu nevěnovala pozornost.

Zadívala jsem se na Lukase a oplatila mu vážný pohled. Bylo to už něco přes rok, co mě objevil na ulici. V té době se mě ujal a nabídl mi útočiště. Celou tu dobu jsem okupovala jeho byt. Musela jsem se tomu usmát. Nikdy bych to do tohohle kluka neřekla.

"Dlužím ti toho poměrně dost, ale tohle nedělám proto, abych se ti odvděčila. Ber to tak, že mi pohlídáš pár věcí. Samozřejmě, že když budeš něco potřebovat, můžeš využít jakoukoliv částku. Jde o to, že nejsem připravená na takovou zodpovědnost. Jednou možná budu a až ten den přijde, postavím se tomu čelem. Takže tě teď tady prosím o službu. Uděláš to pro mě?" promluvila jsem bez známky vtipu a s očekáváním se mu zadívala do očí. Vypadalo to, že na něj můj proslov zabral. Vlastně zabral i na mě. V řečnictví jsem nikdy nebyla dobrá, ale jak šel čas, změnilo se hodně věcí a tohle byla zřejmě jedna z nich.

Asi rok se schovávám u Lukase. Jeho byt je něco jako skrýš před minulostí. Už na začátku mi bylo jasné, že skrýš nebude fungovat věčně, ale poskytne mi tolik času, kolik bych mohla potřebovat na to, abych se dokázala připravit. Je to už nějaká doba, co jsem naposledy viděla svého takzvaného "otce". Dala jsem si slib a to ten, že už ho nikdy nechci vidět. On mi udělal ze života peklo a já si to dávala celou dobu za vinu. Teď mi však došlo, jak to celou tu dobu bylo.

"Víš, že z toho nejsem moc nadšenej. Pohlídám ti těch pár věcí, jak jsi před chvílí řekla, ale nic jinýho se dít nebude. Budu něco jako trezor, co čeká na vybrání," poznamenal po chvilce přemýšlení a vyslal ke mně svůj pohled.

"Trezor? Ty teda máš výrazy," rozesmála jsem se. V ten moment na nás zavolala jedna ze sekretářek a vyzvala nás, abychom vešli do kanceláře. V duchu jsem si dodávala odvahu a spolu s Lukasem jsem vešla dovnitř.

"Dobrý den, tak co pro vás mohu udělat, slečno Morrisonová?" zeptal se postarší chlápek, sedící za prostorným stolem ze zřejmě dost kvalitního dřeva.

"Chtěla bych přepsat majitele svého účtu."

"Spíííš?!" ozval se z ničeho nic Christopher u mého ucha. Nadskočila jsem leknutím a zuřivě se začala rozhlížet kolem sebe. Nějakou chvilku mi trvalo, než jsem si uvědomila, co se tu vlastně děje. Začalo mi docházet, že stále sedím v autobuse vedle Christophera. Mrkla jsem na hodinky. Bylo skoro devět. To jedeme teprve hodinu?

Zvedla jsem hlavu a zadívala se Christopherovi do tváře. Vypadal dost pobaveně. Sledoval mě a tvářil se maximálně spokojeně. Prevít jeden. Klidně bych si vsadila na to, že čekal na chvilku, kdy usnu jen proto, aby mě mohl vzbudit.

"Neřiká ti něco jemné zacházení s lidmi, kteří spí? Snažíš se mi tu přivodit infarkt?!" vyjela jsem na něj hned, jak jsem se vzpamatovala.

"Vypadáš fakt roztomile, když jsi mimo," prohodil jakoby nic a mojí předchozí otázku ignoroval. Zamračila jsem se a jeho úsměv se roztáhl ještě víc.

"Můžeš přestat odbíhat od tématu a vysvětlit mi, co tohle mělo jako znamenat?" odsekla jsem podrážděným hlasem a s velkým výdechem se opřela do sedačky. Seděla jsem u okýnka.

"Co to mělo znamenat? Hm, vlastně nic, jen si příšerně chrápala a slintala, takže jsem to vlastně udělal pro svoje vlastní zdraví," poznamenal s arogantním úsměvem. Stačilo pět minut a byla jsem znovu na pokraji šílenství.

Už, už jsem se chystala poznamenat něco na svou obranu, ale zastavil mě hlasitý hlas profesora. "Za dvě minuty zastavujeme, máte dvacet minut na vlastní potřeby. Doufám, že jste pochopili a dostavíte se do autobusu včas."

Vyslechla jsem si ho a pak se uraženě otočila k oknu. Koukala jsem neznámo kam. Nedokázala jsem totiž zaostřit zrak. Doslova jsem cítila, jak do mě Christopher vypaluje svůj pohled. Dělala jsem, že si ho nevšímám až do doby, kdy jsme zastavili.

Dost velká část spolužáků se cpala ven. Po pár sekundách zbyl v autobuse jen Christopher, já a nějací dva další kluci, co seděli vepředu.

"Můžeš mi, prosím, uhnout?" zavrčela jsem sladce a šlehla po Christopherovi svým pohledem.

"Někam se chystáš?" zeptal se zvědavě a na rtech se mu znovu objevil ten jeho typicky arogantní úsměv.

"Jo, ráda bych si došla koupit něco k pití, takže bych vážně ocenila, kdybys pohnul tím svým panovačným zadkem," odsekla jsem s kyselým úšklebkem.

"Vzhledem k tomu, že jsi právě urazila moje pozadí, nikam rozhodně neuhnu," opáčil na oko dotčeně.

"Fajn, jak chceš," sykla jsem naštvaně a zvedla se. V dalším okamžiku jsem se už snažila Christophera přelézt. Zřejmě ho moje počínání vyvedlo z míry, protože seděl bez pohnutí a sledoval mě vykulenýma očima. Opřela jsem se o jeho nohy a překročila ho. Když se můj obličej objevil těsně naproti jeho, neodpustila jsem si poznámku: "Dík za tvou ochotu."

Pak jsem doslova vyletěla z autobusu a zamířila na benzínku. Na rtech mi spočíval vítězný úsměv. Dostala jsem Christophera Gwayna do rozpaků. Pět bodů pro mě! Udělila jsem si v mysli a zvesela si to napochodovala dovnitř.

Hned při vchodu mi do oka padla chladnička s pitím. Přešla jsem až k ní a hned začala zkoumat výběr. Musela jsem uznat, že tu toho měli fakt dost. Nakonec jsem se prostě rozhodla pro kolu. Šáhla jsem dovnitř a vyndala si studenou flašku.

Právě jsem se chystala otočit, když v tom mi v hlavě zablikalo varovné světýlko. Měla bych vzít jednu i pro Christophera? Ptala jsem se sama sebe. Byla jsem si jistá, že by ho to vykolejilo ještě víc a ta představa se mi vážně líbila. Navíc, možná, že mu to tak trošku dlužím i za tu snídani.

Nakonec jsem přece jen šáhla pro jednu flašku a zamířila k pokladně. Zaplatila jsem a zamířila ven. Kousek od vchodu jsem se zastavila a snažila se nacpat peněženku zpět do kapsy kalhot.

"Víš, že je příšerně těžký na tebe někde narazit, vílo?" ozval se naproti mně Ethan.

"Fakt? Mně se spíš zdá, že na tebe narážím až nějak moc často," pronesla jsem a znuděně se na něj podívala. Nestál tu sám. Kousek od něj postávali další tři kluci. Zkoumavě nás sledovali a o něčem se dohadovali.

"Včera večer jsem tě čekal, ale ty ses nikde neobjevila," změnil nakonec téma konverzace.

"Cože?!" vyprskla jsem nechápavě.

"No, chtěl jsem ti věnovat jeden tanec, ale ty jsi ani nedorazila. Bylo ti špatně?" objasnil a mně pomalu začalo docházet o čem se tu semnou baví. Měl na mysli včerejší večer a tu takzvanou "zábavu". Při vzpomínce na včerejší večer jsem se prostě musela usmát. V hlavě se mi okamžitě objevil obrázek mě a Christophera, jak spolu sedíme na střeše a bavíme se jako dva normální lidé.

"Ne, prostě mě jen tyhle akce moc nebaví," odpověděla jsem po chvilce ticha.

"To je škoda, jsem si jistej, že bys byla z celýho večera ta nejhezčí víla ze všech," pronesl nakonec s úsměvem a o dva kroky přistoupil blíž. Zírala jsem na něj jako na totálního blázna. Pořád mi nějak unikala pointa toho, o co se vlastně snaží. Chystala jsem se odpovědět něco ve stylu, že si to má nechat pro sebe, ale nestačila jsem říct jediné slovo, protože mě v té chvíli někdo popadl vzadu za mikinu. Nestihla jsem ani mrknout a už mě ta dotyčná osoba táhla k autobusu.

"Héééj," zavrčela jsem a začala sebou házet.

"Můžeš se laskavě uklidnit?" ozval se ledový hlas. To už jsme stáli před autobusem a Christopher mě postavil před sebe. Zacházel semnou jako s hadrovou panenkou.

"Ksakru, chceš umřít?!!!! Co to jako mělo znamenat?!" ihned jsem se po něm rozkřikla. Stál naproti mně ve svých džínech a tmavé mikině. Vysílal ke mně svůj naštvaný pohled a já přemýšlela, co ho zase naštvalo. Mohla by to být ta situace v buse?

"Právě jsem procházel kolem, když jsem si všiml toho dementa. Koukám, že sis našla sobě rovnýho," zavrčel a vyslal ke mně svůj arogantní pohled. Zarazila jsem se. To mu jako vadí tohle?

"Narazila jsem na něj, když jsem si uklízela peněženku a právě teď jsem se ho chystala zbavit. Ovšem tobě do toho nic není," odsekla jsem naštvaně a zadívala se tím směrem, kde jsem ještě před chvilkou postávala. Ten ignorant tam stále stál a zíral přímo na nás.

"Taky se mi pleteš do soukromých věcí, takže se ti to jen snažím vrátit," odsekl a pokračoval, "hm, tak ty nejen, že sníš hromadu jídla, ty ještě piješ za dva." Tvářil se naprosto znuděně a očividně ho popadla nálada, kdy si do mě chce rýpnout za každé situace. Fajn, když chce být uraženej on, tak já taky.

"No, vlastně jsem jednu vzala pro tebe, ale koukám, že nemáš zájem, tak jí klidně vyhoď," vyjela jsem na něj jedovatým tónem a pití mu přímo vrazila do náruče. Překvapeně ho zachytil dřív, jak mohlo spadnout. Otočila jsem se a bez dalšího slova nastoupila do autobusu. Zuřivě jsem procházela úzkou uličkou.

Po pár vteřinách jsem už seděla na místě a rozdělávala si pití. Kruci, zase se to všechno podělalo. Nejradši bych se vrátila ven a začala se s ním znovu hádat, ale nějaká moje část neměla dost odvahy. Tenhle pocit jsem mívala poslední dobou dost často. Uvědomovala jsem si, že jsem se do všeho namočila sama, tudíž jsem mohla být naštvaná pouze na sebe. Skvělý, Jasmine, fakt skvělý!

Napila jsem se a zadívala se ven z okna. Všimla jsem si, že se Christopher přemístil k jedné lavičce kousek od autobusu. Perfektně jsem na něj viděla. Seděl na opěradle a v jedné ruce držel cigaretu. I na tu vzdálenost vypadal dost naštvaně. Bylo vidět, že by nechybělo moc a cigaretu by bez mrknutí oka rozdrtil na prášek.

Uhnula jsem dřív, než si mého pohledu všiml, a opřela jsem se do sedačky. Zavřela jsem oči a začala odpočítávat od jedné do deseti. Proces jsem stále opakovala, ale nemělo to na mě žádné účinky. V tuhle chvíli bych pro sluchátka a hlasitou hudbu zabíjela, jenže to by musel být ten přehrávač nabitej. Super, našla jsem si další věc, za kterou jsem na sebe mohla být naštvaná ještě víc.

------

"To snad není možný," bručela jsem si pro sebe a naštvaně zahnula za roh. Byl čtvrtek a já mířila na hodinu dějin. Ovšem to jsem ještě nevěděla, že když dorazím do třídy, bude na mě čekat překvápko. Ve třídě bylo naprosté prázdno. Nejdřív mě napadlo, že jsem vlezla do jiný učebny, ale to jsem po chvilce zavrhla. Na tabuli se totiž rozprostírala důležitá informace. Hodina se přesunula do promítárny.

Takže mi nezbylo nic jinýho, než jít hledat tu pitomou učebnu. Musím uznat, že mi to trvalo na můj vkus až nějak moc dlouho. Do třídy jsem vešla ve chvíli, kdy se ozval zvonek ohlašující začátek hodiny. Rozhlížela jsem se po místnosti a hledala volné místo. Všichni tu seděli namačkaní vedle sebe v několika řadách. Většina z nich zaostřila svůj zrak na mě a zřejmě se bavili mojí dochvilností. Nad tím jsem jen protočila oči. Co je mi po nich? NIC.

Zahlédla jsem snad jediné volné místo v celé místnosti. Židle byla až v poslední řadě druhá od konce. Super, a tam se mám jako dostat jak? Zamířila jsem na druhou stranu místnosti a s velkou nechutí se začala prodírat mezi ostatními. Pár z nich ke mně vysílalo ne moc vábivý pohled. Na to jsem reagovala kyselým úšklebkem na znamení, že já to cejtím naprosto stejně.

Naštěstí jsem se k volné židli dostala celkem rychle. Úlevně jsem si oddychla a přímo se na ní zhroutila. "Konečně," broukla jsem si pro sebe a natáhla si nohy.

"Pozdě jako vždycky," ozvalo se mi z ničeho nic u levého ucha a já nadskočila tak, že jsem strčila do jednoho kluka, co seděl napravo ode mě.

"Sorry," vyhrkla jsem hned a vyslala k němu nucený úsměv. Jen něco zamrmlal a dál mi už pozornost nevěnoval. Trhavě jsem otočila hlavu. Zvedla jsem svůj zrak a zaměřila se na osobu, která seděla po mé levé straně. Byl to Christopher. Opíral se o svou židli a ležérně s ní pohupoval. Zřejmě se mojí reakcí perfektně bavil.

Tohle bylo vlastně poprvé, co se mnou po té včerejší cestě navázal kontakt. Po tom menším střetu před autobusem mě přehlížel. Nevím, jestli to bylo z trucu, nebo z toho, že jsem ho nějakým záhadným způsobem zase naštvala, ale zbytek cesty neprohodil ani jediné slovo.

"Jé, ty už mě zase vidíš?" rýpla jsem si s velkou dávkou ironie a vyslala k němu posměšný úšklebek.

"Jo, představ si, že jo. Tebe totiž jen tak přehlídnout nejde," odpověděl stejným tónem, jako já a pokračoval, "i když by si to člověk občas přál."

"Upřímnost je tvoje silná stránka, co?" nadhodila jsem trošku tišším hlasem, protože do třídy právě věšel profesor s tím, že si dnes promítneme nějaký historický dokument. Bylo mi jedno, o čem je, momentálně jsem byla totiž zaujatá Christopherem a jeho podezřele dobrou náladou. Už to zase dělal. Měnil nálady jak na běžícím páse.

"Nejsem typ člověka, co by lhal. Jdu se vším prostě narovinu," oznámil jakoby nic a vyslal ke mně jeden ze svých tajuplných úsměvů.

"Fakt? Hm, asi mi nebudeš věřit, ale už mi to dávno došlo," prohodila jsem hraně sladkým hlasem a otočila se dopředu. Na plátně se objevily počáteční titulky a z reproduktorů se ozvala jakási hudba. O pár vteřin později zhasla světla a my se ocitli pod naprostou tmou. Jelikož jsme seděli naprosto vzadu, moc světla k nám nedoléhalo.

Snažila jsem se, aby můj pohled směřoval stále dopředu, ale bylo to strašně těžké. Navíc jsem doslova cítila, jak do mě Christopher vypaluje díru svým pohledem. Vlastně ani nevím, jak dlouho jsem zírala před sebe, ale po nějaké době jsem to prostě vzdala. Obrázky mi stejnak jen splývaly, takže jsem neměla nejmenší potuchy o obsahu dokumentu. Otočila jsem se na Christophera a okamžitě se střetla s jeho pohledem.

"Baví tě to hodně?!" sykla jsem k němu naštvaně.

Naklonil se blíž a pokrčil rameny. "Co přesně myslíš?"

"Nedělej blbýho, celou domu na mě zíráš.," obvinila jsem ho a šlehla po něm jedovatým pohledem. Jemu okamžitě zajiskřilo v očích a na rtech se mu objevil pohrdavý úsměv.

"Jo tohle... Hm, rád se kochám tím, jak seš nervózní," oznámil s nevinným úsměvem.

"Já a nervózní? A z čeho prosím tě?" vypálila jsem na něj trošku rychleji, než by bylo potřeba. Tomu se usmál ještě víc. Skvělý Jasmine, teď se baví na tvůj účet!

"Pššt," ozval se odněkud zepředu profesorův hlas, který byl zřejmě směrovaný k nám.

"Ale no tak Morrisonová, nedělej, že nevíš, o čem mluvím. Jsi ze mě totálně na větvi," prohodil s výsměchem a nahnul se ještě blíž. Vytřeštila jsem na něj oči.

"Cože?! Co to tu meleš?" vyjekla jsem trochu víc nahlas, takže se asi dvě řady přede mnou otočily naším směrem.

"Uklidněte se, prosím, tam vzadu. Jestli nebudete v klidu, vymyslím pro vás práci ve vašem volném čase," varoval nás podrážděný hlas profesora. Ovšem v tuhle chvíli mi to bylo jedno.

"Hm, jsi vážně k nakousnutí, když se snažíš lhát," zavrněl kousek ode mě a já se zmohla jen na nechápavý pohled. Věděla jsem, že se mě snaží vyprovokovat, ale nebyla jsem dost silná na to, abych to ustála.

"Ty ignorante, asi ses hodně bouchl do hlavy, co? Muselo ti přeskočit pár koleček, když tu meleš takový kraviny," zavrčela jsem na něj a pomalu se dostávala do varu. To snad není možný.

"Když myslíš," promluvil snad s ještě větším úsměvem. Ten jeho výraz byla snad poslední kapka. Vyskočila jsem na nohy a stoupla si naproti němu. Zabodla jsem do jeho hrudě svůj ukazováček a spustila: "Nevím, kde jsi zase přišel k takový kravině, ale měl by sis uvědomit pár věcí. Já nikdy nejsem z nikoho na větvi a z tebe už určitě ne. Už od začátku se ti snažím pomoct, ale ty to vždycky nějak zkomplikuješ. Jseš naprostej ignorant, co mění nálady a snaží se vyprovokovat ostatní. Zřejmě sis už zvykl, že z tebe všichni padaj na zadek, ale já mezi ně rozhodně nepatřím!"

Dořekla jsem celý svůj monolog a stále jsem měla ukazováček na jeh hrudi. Překvapeně mě sledoval, zřejmě nečekal takovou reakci. Hm, myslím, že to jsme byli dva. Prostě mě to najednou popadlo. Jeho poznámka o tom, že jsem z něj na větvi mě naštvala, ale to čeho jsem se děsila mnohem víc, nebyla moje reakce na jeho slova. Byl to fakt, že jsem někde uvnitř cítila, že na jeho slovech je vlastně ve skutečnosti více pravdy, než bych chtěla.

Právě otevřel pusu a zřejmě plánoval něco poznamenat, když v tom se celá místnost rozsvítila a my se najednou staly viditelnými. Zarazila jsem se neschopná pohybu. Všichni totiž věnovali pozornost pouze nám.

"Tak a dost! Slečno Morrisonová, pane Gwayne, jste do konce týdne po škole. Laskavě vstaňte a opusťte tuhle hodinu. Jasně jsem vás varoval, osobní problémy si řešte mimo mou hodinu. Čekám vás ve dvě u sebe v kabinetu!" rozezněl se po celé místnosti naštvaný hlas profesora. Teď už bylo naprosto jasný, že mluvil k nám dvěma.

Můj pohled stále směřoval ke Christopherovi. Ve tváři měl pobavený úsměv. Najednou mi to došlo. On si tuhle chvíli snad naplánoval!

"Asi bys mě měla pustit, ostatní by u z toho totiž mohli udělat něco víc a to přeci nechceme, ne?" šeptl ke mně a nasadil vítěznou masku. Ach néééé, zase jsem to podělala.

Po poměrně delší době jsem konečně napsala další dílek. Doufám, že ho uvítáte a budete semnou mít více trpělivosti. Času na psaní je hodně málo. Prostě to teď bude pár dní složitější, ale nebojte se, rozhodně budu pokračovat. Christopher a Jasmine za to totiž stojí !!!

Vaše Misqwa W.