Druhá šance - 16. kapitola

5. říjen 2013 | 15.41 |
blog › 
Druhá šance - 16. kapitola

Druhá šance

Kapitola 16: Špinavá hra

Před dvěma měsíci:
"Lukasi!!!" zakřičela jsem na něj z kuchyně a dost hlasitě zabouchla ledničku. Tohle se mi snad jenom zdá. Z hluboka jsem se nabrala vzduch do plic a opřela jsem se o kuchyňskou linku. Snažila jsem se uklidnit.
"Co se zase stalo?" prohodil o pár vteřin později, vcházejíc do jídelny.
"No, lepší by bylo, kdyby ses zeptal na to, co se nestalo," prohodila jsem už poměrně tišším a vyrovnanějším hlasem.
"Tak teď nechápu, co tím myslíš," prohodil a nechápavě pokrčil rameny.
"Chtěl jsi, abych udělala něco k jídlu, ne?" zeptala jsem se s kyselým úšklebkem.
"Jo, to jsem chtěl," přikývl.

"Tak mi řekni, z čeho ti mám udělat něco k jídlu, protože jediný co tu je, je sůl, mouka a možná nějakej cukr," odsekla jsem a hodila po něm vážně otrávený pohled.
"Áhhh, nějak jsem zapomněl... chtěl jsem jít něco koupit včera, ale nějak jsem se k tomu nedostal," začal se vymlouvat tím tónem, o kterém věděl, že na ostatní působí provinile.
"Takže tím mi chceš velmi příjemně naznačit, že bych měla jít nakoupit já, co?"
"No....."
"Je mi to jasný. Vážně nedodržuješ svoje vlastní sliby. Dohodli jsme se na střídání a já už byla nakupovat čtyřikrát za sebou, nepřijde ti to divný?" nadhodila jsem znuděným hlasem a odlepila se od linky. Nezbývalo mi nic jinýho, než vyrazit.
"Už čtyřikrát? Ty to počítáš?" zeptal se naprosto ohromeně a mě doslova spadla čelist. Jen jsem nad tím protočila oči a vyrazila do chodby. Tam jsem popadla bundu a peněženku. Jsem si jistá, že mě tohle jednou přivede do hrobu.
Asi o hodinu později jsem platila u kasy a snažila se pobrat tři přeplněný igelitky. Aspoň se mohl nabídnout a jít semnou jako pomocná síla. Ale to ne...
S námahou jsem vyšla před obchod. Zarazila jsem se a hleděla na tu spoušť. Obloha byla tmavá a spustil se prudký déšť. Super, jako by nestačilo, že musím táhnout tohle všechno, teď si ještě ke všemu začne pršet!
Zahnula jsem za roh a schovala se pod stříšku obchodu. Nezbývalo mi nic jiného, než čekat, až se to přežene. Postavila jsem tašky na zem a opřela se o stěnu. Hleděla jsem před sebe na valící se vodu a odpočítávala vteřiny. Déšť byl stále silnější a silnější.
"Super, zkejsnu tu na dost dlouho," zabručela jsem si pro sebe a uraženě strčila ruce do kapes.
"Seš to ty! Řikal jsem si, že to není možný, ale seš to fakt ty. Musím uznat, že ta tvoje schovka fungovala dost dobře," ozval se vedle mě chraplavý hlas. Najednou mi vyschlo v krku. Trhavě jsem se otočila a spatřila jednu z osob, kterou jsem už nikdy v životě nechtěla potkat. Viktora.
Současnost:
"Všechno je to tvoje chyba!" obořila jsem se na Christophera ihned, co se za námi zavřely dveře ředitelny a my vyšli na chodbu.
"Á slečna neviňoučká promluvila," nadhodil tím svým typicky arogantním hlasem a vyslal ke mně výsměšný pohled.
"Ach jo, je fakt zbytečný o něčem s tebou mluvit. Chováš se jak malý rozmazlený děcko. Zrovna mi došla všechna energie, takže vzdávám všechnu snahu o navázání dobrých vztahů a odcházím," vydechla jsem poraženým hlasem a otočila se na druhou stranu. "Jo a ještě něco," promluvila jsem a dala se do pohybu, "opovaž se přijít pozdě! Jestli tam ve dvě nebudeš, najdu tě a vlastnoručně tě tam dokopu!"
Než stačil jakkoli odpovědět, zahnula jsem za roh budovy a vydala se na další hodinu. Nedala jsem mu ani maličkou šanci na poznámku. Možná by někdo moje chování nazval útěkem, ale pro mě to znamenalo jen dočasné stáhnutí z akce. Musela jsem si promyslet, jak mu to dnešní vystoupení vrátím. Vzhledem k tomu, že jsme spolu oba dva týden po škole, těch příležitostí bude dost. Jen počkej, Gwayne!
------
Přesně ve dvě hodiny jsem stála před vchodem do školní knihovny. Zhluboka jsem nabrala vzduch do plic a s odhodláním vstoupila do místností. Byla plná regálů s nejrůznějšími knihami. Kousek ode dveří byl postaven dřevěný stůl s počítačem. Za stolem seděla postarší profesorka, která zřejmě odpočítávala vteřiny mého příchodu. Hypnotizovala dveře, a když mě v nich spatřila, nedočkavě vyskočila ze židle.
"No konečně, myslela jsem si, že jste na mě zapomněli. Tvůj přítel tu ještě není? No, nemám moc času, tak to vysvětlím tobě a ty mu to pak můžeš oznámit. Váš úkol je naprosto jasný. Ve skladu, který je támhle v rohu místnosti, jsou balíky plné nových knih, které přišli zrovna dneska ráno. Vy je všechny rozbalíte a roztřídíte knihy do regálů. Máte tam i seznam, kam která kniha patří, takže s tím moc práce mít nebudete. Doufám, že to zvládnete. Až budete odcházet, zamkněte za sebou a klíče doneste do sborovny. Máte nějaké otázky?" chrlila na mě informace a přitom se stihla nasoukat do svého kabátu.
"Ne nic zvláštního, snad jen, že Christopher není můj přítel," zavrčela jsem na ní sladkým hlasem a rozhlédla se po místnosti. Když už jsem se dostala k němu, kde sakra vězí? Doufám, že se z toho fakt nechce vyvlíknout, protože to, co jsem mu řekla, jsem myslela naprosto vážně.
"No dobře, tak si to tu vy dva užijte, myslím, že byste to všechno mohli stihnout za takové dvě tři hodiny," promluvila po chvilce ticha a mojí poznámku jednoduše přešla. Bez jakéhokoliv dalšího slova se otočila a odešla.
"Fajn," broukla jsem si pro sebe a přešla na druhou stranu místnosti ke dveřím, na kterých byl připevněný štítek s nápisem "sklad". Šáhla jsem po klice a otevřela dveře. Naskytl se mi pohled na spoustu krabic naskládaných na sebe do komínů. Nevím, kolik těch krabic bylo, ale na prstech bych je rozhodně nespočítala. Není tu žádná šance, že bychom to stihli srovnat za tři hodiny. Musela bych tu strávit minimálně den.
Mrkla jsem se na hodinky. Byly dvě hodiny a pět minut. Christopher stále nikde. Prostě začnu bez něj a odejdu dřív. S velkou nechutí jsem popadla první z krabic a vyšla s ní zpět do knihovny. Položila jsem jí na stůl a začala jí rozbalovat. Když už jsem vyndala všechny knížky, začala jsem je hledat na seznamu, abych se dozvěděla, kam přesně je mám dát.
O pár vteřin později jsem mířila pro další krabici. Tentokrát mi do oka padla ta naprosto poslední v jednom z komínů. Ze země jsem na ní nedosáhla, takže jsem si musela přistavit štafle. Vylezla jsem asi na třetí šprusli a natáhla ruce. Uchopila jsem krabici a sundala jí. Nečekala jsem, že bude až tak těžká. Chtěla jsem co nejrychleji dolů, ale než jsem stačila posunout nohu o šprusli níž, zapotácela jsem se a začala přepadávat dozadu. Chtěla jsem se rychle něčeho chytit, ale v ruce jsem stále držela tu pitomou krabici.
Teď už mi nezbývalo nic jinýho, než zavřít oči a čekat pořádnou pecku do zad. Tiskla jsem víčka k sobě a čekala následky. Ovšem stalo se něco naprosto nečekaného. Z ničeho nic mě za pas uchopily něčí ruce a já zády narazila té osobě na hrudník. Byl to takový šok, že jsem si dokonce ani neuvědomila fakt, že jsem pustila krabici na zem. Ta s velkým nárazem spadla kousek přede mě.
"Sakra," zaklela jsem okamžitě, stále překvapená vývojem situace. Nechtěně jsem otevřela oči. Okamžitě mě do nich udeřilo tlumené světlo žárovky. Uvědomovala jsem si, že mě stále ještě drží můj zachránce. Na sucho jsem polkla a pomalu se k němu otočila čelem. Okamžitě jsem se střetla se známým pohledem. Tentokrát v něm ale nebyla ani špetka arogance. Spíš překvapení a strach?
Vykuleně jsem zírala na Christophera a on na mě. Stáli jsme od sebe jen pár centimetrů a jeho ruce stále spočívali na mém pasu. I kdybych chtěla, prostě jsem se nemohla pohnout. Ani jeden z nás nic neříkal. Nevím, jak dlouho bylo ticho, možná minuta nebo dvě, ale už jsem to dýl prostě nemohla vydržet.
"Deš pozdě," vypadla ze mě první věc, na kterou jsem přišla. Zjevně byl zaskočený mojí poznámkou.
"Deset minut je podle tebe pozdě?" zeptal se tichým, ale přesto výsměšným hlasem. Naklonil se o kousek blíž k mému obličeji a studoval můj výraz. V hlavě se mi okamžitě rozdrnčel poplašný systém. Je moc blízko!
"J-jo," vykoktala jsem ze sebe a hleděla mu do očí. Měla jsem sto chutí nafackovat si. V mysli jsem na sebe křičela nejrůznější nadávky, ale ani jediná se mnou nehnula.
"Takže, co s tím teď hodláš dělat?" vydechl už tak blízko, že jsem na bradě pocítila jeho dech. Jako na povel mi přejel mráz po zádech. Těkala jsem pohledem mezi ním a dveřmi, které vedli pryč z místnosti.
Neměla jsem žádnou sílu na odpověď. Prostě jsem tam jen tak stála a čekala na popravu. Chtěla jsem se pohnout, ale žádný z mých svalů na moje povely nereagoval. Jediné, co jsem dokázala vnímat, byl Christopher. Byl tak blízko, že jsem pociťovala každičkou část jeho těla.
Naklonil se až k mému uchu a jemně se o něj otřel svými rty. V tu chvíli jsem přestala dýchat.
"Asi bychom měli začít, jinak to dneska nestihnem," zašeptal a v další vteřině sebral tu krabici, která mi před pár minutami spadla. Stála jsem na tom samém místě jak přibitá a hleděla na něj, jak míří ke dveřím.
"Mimochodem, pokud se nechceš udusit, asi by ses měla zase nadechnout," prohodil těsně u dveří a vyslal ke mně svůj výsměšný pohled. Pak se jednoduše otočil a odešel. V tu chvíli, kdy mi jeho záda zmizely z pohledu, jsem se konečně dokázala pohnout. Jako splašená jsem začala lapat po dechu a akutně jsem se opřela o nejbližší stěnu.
Co to sakra mělo znamenat?! Jak je možný, že jsem tam stála jak solnej sloup? Hraje si semnou. Jo, on semnou hraje dost špinavou hru. A očividně mu došlo, že vyhrává. Tak tohle je už fakt moc. Jak může být tak arogantní?
------
Nakonec nám ta práce vážně trvala něco přes tři hodiny. Byla jsem si jistá, že hlavní příčinou bylo to, že jsem to chtěla mít co nejdřív za sebou. Toužila jsem jen po tom, abych mohla konečně vypadnout někam, kde nebude on. Dokázal na mě vyvinout takový tlak, že jsem naprosto ztratila svojí sebekontrolu.
Nejhorší na tom bylo to, že on si to plně uvědomoval a dělal to všechno záměrně. Celé ty tři hodiny jsme spolu nepromluvili ani jedno slovo, ovšem vyměnili jsme si dost různých pohledů. Moje byly hlavně rozzuřené, vyčítavé a uražené. Ty jeho arogantní, výsměšné a vítězné. Nejhorší na tom bylo, že i kdybych se na něj rozkřičela, co to jako mělo znamenat, špatně bych z toho vyšla jenom já. Tudíž jsem držela jazyk za zuby a rychle přidávala na svém tempu.
Když už bylo všechno srovnaný, rychle jsem na něj houkla, že má zamknout a odnýst klíče, a rychle jsem vystřelila pryč z místnosti. A fakt nelžu, když říkám, že ve chvíli, kdy se za mnou zavřely dveře, jsem nasadila takový tempo, jaký snad ještě nikdy v životě.
-------
Čas utíkal tak rychle, že než jsem se nadála, byl tu pátek a s ním i druhá hodina odpoledne. Celý den jsem myslela právě na tuhle chvíli. Snažila jsem se jí vyhnat z hlavy. Nebo jí nějak oddálit, ale čas je jednoduše svině.
Čekaly mě další hodiny strávené s Christopherem, tentokrát ve školní tělocvičně. Dneska jsme pro změnu měli přerovnávat nářadí, jako jsou žíněnky, míče a já nevím co všechno.
Jako včera, i dnes jsem tu byla první. Pustila jsem se do práce, ale i při ní jsem stále sledovala hodinky. Čekala jsem, že se tu Christopher každou vteřinu někde zjeví, ale nic takového se nestalo. Trvalo mi asi dvě hodiny, než jsem splnila všechno, co jsme měli zadaného a Christopher se stále neobjevil. Napadlo mě, že se mi třeba záměrně vyhýbá za ten včerejšek, ale pak mi došlo, že jedinej kdo by se komu měl vyhýbat, jsem já a to jemu.
Nechala jsem to prostě plavat. V tuhle chvíli jsem byla neskutečně ráda, že tu není. Mohla jsem v klidu přemýšlet. Vlastně ani nevím, jak bych se chovala, kdyby dorazil. Celý den jsem se mu úspěšně vyhýbala, ale bylo mi jasný, že tohle nebudu moct provozovat donekonečna.
Asi o dvě hodiny později jsem už seděla u svého obvyklého stolu v jídelně a jedla svojí večeři. Dneska jsem si vzala nějaký rizoto, který chutnalo až podezřele dobře. Ale taky jsem si to mohla jen namlouvat, protože jsem celou dobu hleděla k východu a čekala na to, až projde Christopher. Nevím proč, ale měla jsem takový zvláštní pocit. Seděla jsem u stolu nejmíň hodinu, ale on nepřišel. Všichni už se pomalu přesouvali pryč. Dneska byl totiž další společný večer. Měl se pouštět další film. To mě ovšem nijak nezajímalo, protože já spolu s Christopherem jsme byli po škole a tím pádem pro nás tahle akce neplatila. Dokonce jsme tam měli zakázáno chodit. Celkem mi to přišlo směšný, tohle totiž rozhodně žádná nevýhoda nebyla. Už od začátku jsem si nepřála nic jinýho, než abych tam nemusela.
Když už byla jídelna skoro prázdná, zvedla jsem se a odnesla tác s talířem. Vyšla jsem před jídelnu a tam se zastavila. Mohlo být něco kolem půl osmé. Pomalu se začalo stmívat.
Pohlídla jsem na pár posledních spolužáků, jak míří na ten slavný večer s filmem, a dala jsem se do pohybu. Původně jsem mířila na dívčí kolej, ale když jsem dorazila až k ní, prostě jsem se nemohla zastavit. Pokračovala jsem dál. Prošla jsem vchodem do chlapecké koleje a zahnula do chodby, kde byly pokoje. Už jsem jasně věděla, které dveře patří Christopherovi. Přece jsem tu už byla.
Bylo tu ticho a prázdno. Všichni teď beztak posedávali někde na židlích a tiše trpěli film. V duchu jsem se prostě musela ušklíbnout. Aspoň něco pozitivního. Když se přede mnou zjevily dveře od Christopherova pokoje, zastavila jsem se. Najednou mi přišlo, že můj nápad byl totálně pitomej. Co teď mám jako udělat? Zaklepat na dveře a zeptat se, proč dneska nepřišel? Akorát si bude myslet, že ho sleduju. A nesleduješ? Ozval se mi v hlavě protivný hlas, který až moc dobře potvrdil to, čemu jsem se tak dlouho vyhýbala.
Ve znamení, že tohle byl dost špatnej nápad, jsem se otočila a udělala krok zpátky. V tom se ozvala ohlušující rána. Jako by někdo něčím mrštil o zeď. Možná bych to někdy jindy i nechala být, ale teď mi hlavou problesklo jen to, že se ten zvuk ozval z Christopherova pokoje. Bez váhání jsem přiskočila ke dveřím, chytla za kliku a strčila do dveří.
První, co mi padlo do oka, byly věci poházené po celém pokoji. Jako by se tudy prohnalo nějaké stádo dobytka. Vyděšeně jsem přejížděla pohledem po pokoji. Asi o vteřinu dýl mi padl zrak na Christophera a nějaký další dva chlápky.
"Pane bože," vykřikla jsem.
Jeden z těch chlápků držel Christophera pod krkem a ten druhý do něj bušil pěstmi. Christopher byl celý od krve. Stékala mu po tváři a zbarvovala jeho mikinu. Bylo vidět, že kdyby ho jeden z nich nedržel, nebyl by schopný udržet se na nohách.

Svým výkřikem jsem upoutala jejich pozornost. Ti dva chlápci se zastavili a otočili ke mně. Jenže já jsem dokázala zachytit jen jediný pohled a ten patřil Christopherovi. Díval se na mě tak překvapeně a zranitelně, že jsem v tu chvíli cítila stejnou bolest jako on. Byla jsem si jistá, že teď mu dělá problémy i dýchání. Už, už jsem skoro udělala krok vpřed, když se pokojem rozezněl Christopherův chraplavý hlas plný strachu. "Vypadni odsaď!"

Zdravím!!!!! :))))) Jak je to dlouho?? No pár dní určitě. Tak strašně jste mi chyběli a spolu s vámi i tenhle blog. Bože, ani nevíte, jak moc sem chtěla něco napsat. Jenže čas mi to vůbec nedovoloval. Je toho na mě příliš hodně. Jenže už včera jsem si jasně řekla dost. Prostě jsem sem musela zaskočit. Před nějakým časem jsem vám sem dávala anketu. Odhlasovali jste si Druhou šanci a já děkuju všem, co se hlasování zúčastnili.

Jak říkám, je toho na mě až moc a tohle by bylo další rozhodnutí, které bych musela udělat. Díky vám jsem se s tím však nemusela zaobírat. Je mi hrozně líto, že další díl přidávám až dnes, ale doufám, že se vám líbil a vynahradil vám to čekání. Všechny vás mám strašně ráda... :))

Vaše Misqwa W.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (4x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Druhá šance - 16. kapitola thesindy 05. 10. 2013 - 18:07
RE: Druhá šance - 16. kapitola kora 06. 10. 2013 - 12:33
RE: Druhá šance - 16. kapitola sayonara 12. 10. 2013 - 17:28