Druhá šance - 18. kapitola

28. říjen 2013 | 20.26 |
blog › 
Druhá šance - 18. kapitola

Druhá šance

Kapitola 18: Nemůžu tě nechat být

Před dvěma měsíci:
V šíleném zápalu adrenalinu a hlavně strachu jsem vyběhla schody, které vedly do Lukasova bytu. Rychle jsem vylovila klíče z kapsy u bundy a odemkla si. Otevřela jsem si dveře a neohrabaně vletěla dovnitř. Rychle jsem za sebou zabouchla a zamkla. Pro jistotu jsem zapnula i visací zámek.
"To už jsi zpátky?" ozval se Lukasův hlas odněkud z obýváku.
Neměla jsem sílu odpovídat. Byla jsem tak vyčerpaná. Celou tu dobu, co jsem utíkala od obchoďáku, jsem se ani na vteřinu nezastavila. Stále mě jen poháněla myšlenka, že je někde za mnou.
Opřela jsem se o zavřené, a plně zabezpečené, dveře a sesunula se po nich na zem. Pokrčila jsem kolena a hlavu si vložila do dlaní. Snažila jsem se pobrat nějaký kyslík. Stále jsem nemohla uvěřit tomu, že mě našel. Myslela jsem si, že to všechno skončilo v tu chvíli, kdy jsem zmizela. Vážně to byla jen pouhá náhoda?
"Jasmine? Hůůů? To jsi na mě pořád naštvaná?" ozval se odněkud znovu Lukasův hlas, tentokrát byl však už o něco blíž.

Nevnímala jsem to. Pořád jsem měla v hlavě jediný obraz. Před očima se mi stále dokola a dokola zjevoval Viktorův výraz ve tváři. Jeho pohrdavý úsměv a nebezpečné oči.

"Říkal jsem ti, že příště..." tentokrát jsem si byla jistá, že už je jen kousek ode mě. "Do háje, co se stalo?!" vyhrkl okamžitě, co mě spatřil, a rychle ke mně přiskočil.
Nijak jsem nereagovala. Byla jsem v takovém šoku, že jsem se mu nemohla podívat ani do očí. Nevím, co jsi čekala. Myslela sis, že si tě minulost nenajde? Křičela na mě velká část mého mozku. Cítila jsem každičký sval v těle a nebylo to jen díky tomu neuvěřitelně rychlému běhu.
Lukas to už zřejmě nemohl vydržet, takže mě svou dlaní chytil za bradu a pomalým pohybem mi zvedl hlavu. Zadíval se mi do tváře. Měla jsem zastřený pohled, takže se mnou párkrát zamlel, abych se dostala do reality.
"Jas? No ták, neděs mě. Prosím, řekni už něco!" naléhal na mě se strachem v hlase.
Neochotně jsem se zadívala do jeho očí a spatřila v nich všechny jeho obavy. V tu chvíli mě to zlomilo. Jednoduše jsem mu skočila do náručí. Obmotala jsem si ruce kolem jeho krku a pevně se k němu přitiskla. Díky tomuhle jsem se cítila v bezpečí.
Lukas se na chvilku zarazil, ale očividně byl rád za každou reakci. Začal mě hladit po zádech a jistým způsobem mě tak uklidňoval.
"Našel mě," pípla jsem do ticha. Překvapil mě můj vlastní hlas. Byl úplně jiný, než jsem ho znala.
"Kdo?" zeptal se tichým autoritativním hlasem. Snažil se, aby to vyznělo klidně, ale cítila jsem, jak se jeho tělo napjalo.
Nevím proč, ale měla jsem strach už jen z toho, že bych měla vyslovit jeho jméno. Co se to se mnou děje? Proč jsem takový slaboch?! Několikrát jsem se zhluboka nadechla a vydechla. Jako bych potřebovala zjistit, jestli je v okolí dostatek kyslíku. "V-Viktor," dostala jsem ze sebe roztřeseným hlasem.
V tu chvíli, kdy jsem mu sdělila, o co se jedná, okamžitě pochopil. Odstrčil si mě na délku paží a začal mě přejíždět vyděšeným pohledem. Jako by hledal nějaké zranění, nevím. "Udělal ti ten parchant něco?!"
Zakroutila jsem hlavou a znovu ho objala. "Ani nevíš, jak jsem ráda, že jsem tady," vydechla jsem tichým hlasem.
Znovu mi přejel rukou po zádech a zašeptal: "Už jsi v bezpečí, všechno bude dobrý."
Vím, že to byly pouhá slova útěchy, ale pro mě v tu chvíli znamenaly dost.
Současnost:
Pomohla jsem mu posadit se na postel a zamířila jsem k jedné ze skříní. Popadla jsem první triko, co mi padlo pod ruku a vrátila se s ním za Christopherem. Všimla jsem si, že se mírně třese. Musí to být tím, že má horečku. Prášek si už vzal, ale vypadalo to, že ještě nezabral.
"Nejsem sice v normálním stavu, ale to neznamená, že jsem nesamostatnej," houkl po mně mírně naštvaným hlasem. Zastavila jsem všechnu svojí činnost a triko po něm hodila. Fajn, když nechce mojí pomoc, ať se do toho zkusí nasoukat sám.
"Tak prosím, jen do toho," kývla jsem na něj a založila si ruce na hrudník. Tohle gesto přesně označovalo, že čekám, až něco předvede.
Vyslal ke mně jeden ze svých sebejistých úsměvů a začal si tričko přendávat v ruce. Po pravdě musela jsem se přiznat k tomu, že když tu seděl jen tak bez trička, převládal ve mně nejistý pocit. Byla jsem si vědoma toho, že už jsem ho takhle viděla několikrát, ale stále jsem jím byla z jisté stránky uchvácená. Snažila jsem se dělat, jakože o nic nejde, ale stačil jen jediný okamžik pohledu na něho a jeho vážně zvláštní tetování, na vážně zvláštním místě, a mohla jsem to všechno vzdát.
Rychle jsem od něj odtrhla svůj pohled a začala jím přejíždět po Christopherově pokoji. Najednou mě nadchla i blbá propiska, co se válela kousek od postele. Doufala jsem, že v tuhle chvíli mu moje chování nepřišlo vůbec nijak podezřelý. Měla bych se srovnat. Tohle přeci nejsem já!
"Do hajzlu!" zaklel Christopher rozzuřeně a mě tím plně vytrhl ze zkoumání té propisky. "Na tohle fakt nemám nervy," zavrčel znovu a odhodil tričko pryč.
"Jo, taky možnost," pronesla jsem a jednoduše se usmála jeho chování.
"Nevím, jak jsi na tom ty, ale mně na tom nic vtipnýho nepřijde," poznamenal rozhořčeně a zabodl do mě svůj vytočený pohled.
"Vážně? Tak to je divný," odpověděla jsem klidným hlasem a sehnula se pro to triko, co odhodil. Přešla jsem ke Christopherovi a pokračovala: "protože mě to celkem vtipný přijde. Chováš se jak malý dítě, co chce mít všechno vehementně podle sebe."
"Dítě? Hm, a jak bys potom nazvala svoje chování? Starostlivá maminka?" zavrčel naštvaně.
"Když to tak vidíš," pokrčila jsem rameny a bez zaváhání mu přetáhla tričko přes hlavu. V dalším okamžiku ho už měl na sobě. "Myslím, že teď už jsem jako starostlivá maminka roli splnila, takže je čas na odchod," promluvila jsem odměřeným hlasem a narovnala se.
To je celý on. On a jeho pitomá hrdost. Pomohla jsem mu, ne? Tak proč to sakra nemůže přijmout a dál to nerozebírat?
"Počkej," promluvil a stihl mě zachytit přesně v tom momentu, kdy jsem se otočila k odchodu. Čekala jsem, že když se zastavím, tak mou ruku pustí, ale to se nestalo. Bez zaváhání mě strhl k sobě. Nečekala jsem to, takže jsem v další vteřině padala na postel vedle něho. Nakonec jsem se vedle něj rozplácla na záda.
"Zbláznil ses?" vyjela jsem na něj ostře hned, co jsem nabrala dech. S námahou jsem se vyškrabala do sedu. Hned, co se mi to povedlo, jsem do něj zabodla svůj vražedný pohled.
"Proč jsi prostě nemohla poslechnout?" vydechl tak tichým hlasem, že jsem ho sotva slyšela.
"V čem konkrétně?" zeptala jsem se a zadívala se mu do obličeje. Tvářil se jinak. V jeho očích nebyl žádný náznak arogance, nebo naštvanosti. Jeho pohled byl ztrápený. Všimla jsem si, že se mu na čele objevili malé krůpěje potu.
"Už na samým začátku jsem ti říkal, ať se ode mě držíš dál. Proč jsi mě prostě nemohla poslechnout?" zopakoval svojí otázku a pokračoval: "Kdybys mě poslechla, k tomuhle vůbec nemuselo dojít. Teď už jsi v tom taky. Nevím, jestli ti to došlo, ale připletla ses do toho. Snažil jsem se, tak proč jsi mě prostě neposlechla?!"
Nevěděla jsem, co mu na to mám říct. Kruci, kde se to v něm tak najednou vzalo? Proč se vytahuje s něčím takovým? Tím se mi tu vlastně snaží říct, že přesně tohle byl důvod, proč se s nikým nechtěj jakkoliv sblížit? Musí blouznit. Jo, to je ono. Určitě kvůli té horečce nevnímá nic z toho, co mi tu teď říká.
"Vážně by sis měl lehnout. Ten prášek by měl zabrat každou chvílí," promluvila jsem a rychle se zvedla. Mírně jsem mu zatlačila do hrudě, takže se položil na postel. Přehodila jsem přes něj přikrývku a ještě jednou mu položila dlaň na čelo. Okamžitě jsem pocítila teplo. Přesně jak jsem si myslela...
Sledoval mě uhrančivým pohledem, jako by stále čekal na odpověď. Vůbec se mi to nelíbilo. Tahle část Christophera mě přiváděla až moc do rozpaků.
Znovu mě chytl za ruku, ale tentokrát ji jen stiskl. Kruci, dneska se v tom nějak vyžívá. Proč mě musí pokaždý zastavit? "Odpověz mi. Proč jsi mě prostě neposlechla?" trval stále na své otázce. Byla jsem si jistá, že mě rozhodně nepustí bez odpovědi.
Naklonila jsem se blíž k jeho obličeji a nervózně si skousla spodní ret. Mohli jsme být od sebe maximálně deset centimetrů. Na tu vzdálenost jsem mohla pocítit jeho zrychlený dech. Šimral mě na bradě a totálně mě zbavoval správného myšlení.
"Protože tě prostě nemůžu nechat být. Těžko se mi to vysvětluje, ale prostě to tak je. Už od prvního okamžiku, co jsem tě viděla, jsem byla pevně rozhodnutá, že tě nenechám být. Můžeš si myslet, že jsem blázen, a vzhledem k tomu, co jsem si zažila, by to bylo i pravděpodobný, ale prostě jsem to věděla. Nemohla jsem tě nechat být tehdy, nemůžu tě nechat být teď a rozhodně tě nemůžu nechat být v budoucnu. To je ten důvod," zašeptala jsem do naprostého ticha a celou tu dobu mu oplácela pohled.
"Celkem zvláštní důvod," poznamenal po chvilce ticha. Znovu se posadil, takže jsem se naklonil kousek dozadu, abychom se nesrazili. Ovšem i tak byl blízko. Čekala jsem, co z něj zase vypadne. Stále mi ještě držel ruku, takže jsem se nemohla úplně narovnat. Z ničeho nic zvedl i svou druhou ruku, na které měl ty velké prsteny, co jsem je onehdy obdivovala, a položil jí na mou tvář. Přesně na to místo, kam mě před nějakou dobou trefil ten chlap. Až teď jsem začala vnímat, že mě to místo bolí.
V tuhle chvíli mi však v hlavě dokázal utkvět jen fakt, že se mě dotýká Christopherova dlaň. Strnula jsem. Neměla jsem ponětí, kam tímhle míří.
"Jen kvůli tomu, ses dostala až sem. Ani nevíš, jak pro mě bylo těžký sledovat, jak tě mlátí. Chápeš, že jsem nemohl nic udělat? Skončilo to jen u facky, ale dochází ti, kam to až mohlo dojít?" promluvil s tak velkou dávkou hořkosti a bezmoci, že jsem dokázala jen zadržet dech. Vyměňovali jsme si vzájemně pohledy a oba dva jsme mlčeli.
Nevím, kolik času uplynulo, ale Christopher z ničeho nic stáhl svou ruku z mé tváře a pustil mé zápěstí. Narovnala jsem se a on se položil. Nic. Bylo ticho. Sledovala jsem, jak pomalu zavírá oči a jeho dech se zpomaluje. Muselo toho na něj být dost. Po dalších pěti minutách jsem si byla jistá, že usnul.
Nějakou dobu jsem tam prostě jen tak stála a sledovala spícího Christophera. Nedokázala jsem od něj odtrhnout svůj zrak. Stále mi v hlavě běhaly jeho slova. Pokud jsem to správně pochopila, tak se o mě bál. Jistou část mého já to potěšilo a ten zbytek se ptal, co to znamená.
Podívala jsem se na hodinky. Bylo půl dvanácté. Blížila se půlnoc. Vůbec jsem si neuvědomila, jaké množství času uběhlo. Měla bych jít. Proběhlo mi z ničeho nic hlavou. Neochotně jsem odtrhla svůj zrak od Christophera a otočila se ke dveřím. Tiše jsem zmáčkla kliku a proklouzla ven. Zavřela jsem za sebou dveře a vydala se ke svojí koleji.
-----
Klap. Klap. Klap. Stála jsem před zrcadlem v koupelně a jediný zvuk v okolí vydával neutěsněný kohoutek u umyvadla. Hleděla jsem na svůj odraz v zrcadle už nejmíň dvacet minut.
Něco se mnou bylo špatně. Stále dokola a dokola jsem si v hlavě přehrávala dnešní večer. Až teď mi pomalu docházelo, kam moje chování směřuje. Po pravdě jedna moje část věděla, co se mnou je, ale nechtěla si to přiznat. To přeci není možný! Ne, tohle se nestane! Přesvědčovala jsem sama sebe a snažila jsem se těmhle slovům uvěřit. Není přece možný, že bych ke Christopherovi začala cítit něco víc. Ne, to je absurdní!
-------
Nabrala jsem do sáčku nějaký obložený housky a položila ho na tác hned vedle sáčku se sladkým pečivem. Přešla jsem k pultu s pitím a do dvou kelímků jsem nalila horké kakao. Zavíčkovala jsem je a celý tác si odložila na stůl.
Chvíli jsem přemýšlela nad tím, jakou mám zvolit strategii, ale nakonec jsem si sáčky chytla v podpaží a kelímky uchopila do rukou. Tác jsem tam jednoduše nechala ležet a zamířila jsem k východu. Mohlo být něco kolem sedmé ráno, a jelikož byla sobota, moc lidmi se to tu zatím nehemžilo. Byla jsem tu jedině já a pár profesorů.
Přesně u východu jsem se s někým málem srazila. Naštěstí jsem to ustála, takže žádné vedlejší škody nevznikly. Okamžitě jsem poznala profesora, díky kterému jsem byla po škole.
"Pardon," prohodila jsem rychle a doufala, že to přejde bez komentáře, ale to se bohužel nestalo.
"Slyšel jsem, že jste byla včera po škole sama. Nevíte náhodou důvod, proč se pan Gwayne nedostavil?" zeptal se a zabodl do mě svůj profesorský pohled.
"Včera mu nebylo moc dobře, takže jsem to vzala za něj. Myslím, že na něj leze chřipka, takže radši zůstal na pokoji," zalhala jsem bez jakéhokoliv zaváhání. V tomhle jsem už měla praxi. Nikdy mi nedělalo problém lhát.
"Hmm, tak mu vyřiďte, ať se brzy uzdraví, přeci by na vás neměl nechávat všechnu práci, ne?" nadhodil mírně podezíravě a já měla sto chutí kopnout ho do holeně. Ovšem, to jsem téměř po vteřině zavrhla. Přeci to nebudu dělat ještě horší, no ne?!
"Jo, přesně to jsem mu taky říkala. Radši tam za ním ještě skočím a vyřídím mu, že mu to vzkazujete i vy," přikývla jsem a vzorně se usmála. Kruci, fakt bych se měla dát na to herectví.
Už, už jsem se pohnula ve znamení odchodu, když v tom mě zastavil jeho hlas: "No vidíte, když už se za ním stavíte, tak máte po cestě sekretariát. Stavte se tam. Paní Steevensová mě prosila, jestli bych jí nenašel někoho na přerovnání papírů. Myslím, že to je celkem nenáročná práce, takže byste něco málo mohla donést i panu Gwaynovi, aby se nenudil." Ani nečekal na mojí odpověď. Prostě mě obešel a zamířil k pultu s jídlem.
"Rozkaz vaše výsosti," zasyčela jsem naštvaným hlasem a s nechutí vyšla ven.
-------
Asi o patnáct minut později jsem procházela chodbou koleje a mířila ke Christopherovi. Ignorovala jsem pohledy dvou zvědavců, kteří zjevně mířili do společenský místnosti, a soustředila se jen na to, aby mi něco z mého nákladu nespadlo na zem.
Jakoby nestačilo, že musím táhnout všechno to jídlo. Díky tomu velice přijemnýmu chlápkovi, který tu má funkci profesora, jsem musela táhnout i nejmíň pět kilo nějakých papírů. Jedinou výhodou mi snad bylo to, že mi to ta ženská na sekretariátu dala do tašky.
Neobtěžovala jsem se ani s ťukáním, jednoduše jsem vešla dovnitř. Rychle jsem se dobelhala k malému psacímu stolku a položila na něj všechen svůj náklad. Uvolněně jsem si protáhla ruce a vrátila se zavřít dveře. Až po tom všem jsem se odvážila vzhlídnout ke Christopherově posteli. Nebyl tam. Svraštila jsem obočí a natočila se ke dveřím koupelny. Přesně v tom samém okamžiku se dveře otevřeli a uprostřed nich se zjevil Christopher zabalený pouze v ručníku.
"Co tu děláš?" vyhrkli jsme oba naráz. Přejela jsem ho zkoumavým pohledem. Až teď na světle jsem si mohla všimnout, jak dobitý ve skutečnosti je. Vypadalo to vážně hrozně. Klidně bych se vsadila, že se musí dost přemáhat, aby se tu mohl jen tak procházet v ručníku. Když už jsme u toho ručníku, radši bych si měla k pohledu vybrat jiný cíl. Rychle jsem zabodla pohled do jeho překvapené tváře.
"Pokud sis nevšimla, tohle je můj pokoj a vážně nemám rád, když mi sem někdo leze bez dovolení," promluvil jako první.
"No, díky že jsi mi to objasnil, toho, že je tohle tvůj pokoj, bych si bez tvého upozornění asi nevšimla," odvětila jsem jedovatě a po menším nádechu pokračovala: "Tím předtím jsem chtěla říct, že by ses tady neměl jen tak producírovat a to hlavně potom včerejšku."
"Je vážně roztomilý, jak se staráš, ale ještě jsi mi neřekla, proč tu vlastně seš," povzdechl si a opřel se o futra.
"Tak za prvý tu roztomilost si nech od cesty, za druhý já se nestarám, jen jsem chtěla být u toho, až se objeví nějaký skrytý příznaky a tebe z toho klepne, protože pak tě budu moct v klidu někde zahrabat, a za třetí přinesla jsem ti něco k jídlu a nějakou prácičku. Možná sis totiž myslel, že díky tomu incidentu, co se stal včera, se vyhneš práci po škole. Budu tě muset zklamat, to se nestane," vychrlila jsem ze sebe takovou rychlostí, že Christopher nebyl jediný, koho to překvapilo.
"Milá jako vždy," prohodil s kapkou ironie a vyslal ke mně kyselý úšklebek.
"Jak na koho, kámo. Ehm, hodláš tam v tom ručníku stát ještě hodně dlouho?" zeptala jsem se a začala si sundávat bundu.
"Proč, znervózňuje tě to?" vypálil a v očích se mu nebezpečně zablýsklo.
"Ne, ale bylo by pro tebe celkem blbý, kdybys k tý horečce, cos měl včera, ještě přidal nachlazení, ale je to na tobě," pokrčila jsem rameny a v duchu se radovala za to, že jsem stihla odpovědět v poměrně dobrém čase.
"Tvoje argumenty jsou čím dál tím víc horší," zabručel si pro sebe a znuděně se zavřel v koupelně. Super, tak to by bylo. Vážně si budu muset naplánovat setkání s ním jen v tu chvíli, kdy si budu na 100 procent jistá, že bude oblečenej.
Sebrala jsem ze stolu všechny věci, které jsem donesla, a položila je na Chritopherovu postel. Zula jsem si boty a pohodlně se posadila. Opřela jsem se o zeď a vytáhla všechny papíry z tašky. Měly se přerovnat podle data a roku, kdy byly vytvořeny. "Fajn, to zvládnu,"
----------
"To ses prostě nemohla na něco vymluvit?" ozval se Christopher poměrně otráveným hlasem.
"Hele, už tak jsem kvůli tobě musela lhát. Myslíš si, že je to tak jednoduchý? To jsem jako měla hezky zamrkat a vykasat se s výstřihem?!" zhrozila jsem se a naštvaně kousla do koblihy. Lepší snídani bych si už ani přát nemohla.
"Hm, jo, kdyby to způsobilo to, že by tě neposlal pro ty papíry, pak si to měla zkusit," odvětil vážným hlasem, ale všimla jsem si, že mu cukají koutky.
"Víš co? Tak to příště zkus ty, co ty víš, třeba má jinou orientaci," rýpla jsem si do něj s malým úšklebkem a položila další papír na hromádku s datem květen 2012.
"Jo, to bude asi nejlepší, protože při tvým štěstí by ti k těm papírům přidal ještě něco jinýho," vrátil mi mojí rýpavou poznámku.
"Myslíš? Bych ti ukázala, jak by spadl na..." nestačila jsem to dokončit, protože mi z ruky vytrhl papír a tím mi sebral i řeč. Naštvaně pohodila hlavou a zakousla se znovu do koblihy. Tentokrát ale tak nešikovně, že z ní vystříkla čokoládová náplň až na Christophera. Byla jsem si jistá, že mám zamatlanou celou pusu, ale prostě jsem se musela začít smát. Vzhledem k tomu, že Christopher seděl jen malý kousek ode mě, jsem mohla plně postřehnout jeho nakvašený výraz. To mě rozesmálo ještě víc.
"Uvědomuješ si, co jsi právě teď udělala?" zeptal se a hypnotizoval mě svým naštvaným pohledem.
"Jo, tak nějak to nejde přehlídnout," řehtala jsem se dál a ignorovala jeho výraz.
"Tak nechápu, co ti na tom přijde směšnýho," vypálil na mě a začal si otírat zašpiněnou tvář.
"Musíš se mě na to ptát?!" vybuchla jsem v dalším záchvatu smíchu.
"Koukám, že máš dneska nějakou dobrou náladu," prohodil a naklonil se ke mně blíž.
"Ale, tak normálně," nadhodila jsem a pomalu se začala uklidňovat. Proč musí být tak blízko?!  Problesklo mi okamžitě hlavou.
"Víš, čeho jsem si všiml?" vydechl a naklonil se ještě blíž.
"Ne, to fakt netuším,"
"Že jsi až moc na sladký. Pokaždý, když tě vidím něco jíst, je to buď croissant, čokoládový bonbóny nebo kobliha," objasnil s výsměchem.
"Ha, ha, ha. Tak to seš asi slepej," odsekla jsem a uraženě si začala otírat pusu od čokolády.
"Víš, co se říká, ne? Za pravdu se každej zlobí... nebo tak nějak," poznamenal s provokativním úsměvem. Na to jsem mu odpověděla jen přimhouřením očí.
"Celkem by mě něco zajímalo," nadhodil z ničeho nic. Nechápala jsem, kam tím zase míří. A sakra proč je tak blízko?!!!
"Ah, ale za to mě to vůbec nezajímá," zasyčela jsem naštvaně a stále si otírala pusu.
"Bylo mezi tebou a tím klukem něco víc?" zeptal se s naprosto vážným výrazem a na očích mu byl vidět zájem.
Zarazila jsem se. Přestala jsem se starat o pusu a místo toho jsem se zaměřila na Christophera. Vyjeveně jsem na něj zírala a snažila se přijít na to, jestli se mi to nezdálo.
"Co prosím?"
"No, mezi tebou a tím... nejsem si jistej, Lukasem?" poslední slovo vyslovil dost nejistě. Díky tomu jsem na něj zírala i s otevřenou pusou.
"Počkat, jak s..." Skočil mi do toho: "Takže jo?"
"Ne, bože, ne... Proč..." Zase mě přerušil. Tentokrát se však tvářil spokojeně. "Protože kdyby se dozvěděl o tomhle, asi by ho to moc nenadchlo," oznámil mi s úsměvem a já byla zmatená na 110 procent.
Než jsem stačila cokoliv poznamenat, překonal tu malou vzdálenost mezi námi a svým jazykem mi setřel z koutků úst čokoládu. Celá jsem ztuhla a jako na povel zadržela dech. Můj mozek pracoval šnečím tempem. Nedokázala jsem ani spočítat dvě a dvě. Čekala jsem, že se odkloní zpět, ale on se místo toho přesunul se svým jazykem na mou bradu.
"Pokud se nechceš udusit, měla by ses co nejdřív nadechnout," zašeptal a na pár milimetrů se odsunul.
Poslechla jsem a rychle se nadechla. Musela jsem nabrat pořádnou dávku kyslíku. Spolu s ním se dostavil i můj rozum. Mozek mi zřejmě začal zase fungovat.
"Christophere já..." sebrala jsem všechnu svojí odvahu, ale on mě znovu přerušil. Kruci, začíná mě tím vytáčet. "Šttt," zašeptal a se vzrušeným úsměvem přitiskl své rty na moje. Ty s ním samozřejmě začaly okamžitě spolupracovat. Než jsem se nadála, vtrhl do mých úst jeho jazyk a my se začali plně líbat.

Áááááúúúááá.... :DD Byla taky vaše reakce taková, když jste četli posledních pár odstavců? No, to je jedno. Ignorujte mě. Jsem prostě jen nadšená z toho, že se to mezi Jasmine a Christopherem pohnulo dál. Asi teď vypadám jako blázen, ale musíte mi věřit, že já to prožívám stejně jako jakýkoliv jiný čtenář. :)))

No, doufám, že se na mě nezlobíte skrz mojí aktivitu. Zlepšila se, no ne? A hlavně jsem se teď hodně pustila do psaní. Divím se sama sobě, kde se to ve mně bere. Asi mi to prostě scházelo. Každopádně jako vždy i tentokrát kapitolka přesáhla rekordy. Má 3 652 slov. Fůůů, každou chvilkou delší, že? No, je to hlavně proto, že to vždycky potřebuju useknout v konkrétním bodě. Tak snad jsem tím někoho nenaštvala.

Uf, zase se tu rozepisuju. Určitě vás to už musí nudit... Takže prostě jsem chtěla sdělit své pocity. Dneska vám asi nic k další kapitole neprozradím, protože nad ní musím ještě dost popřemýšlet. Tak snad vám tenhle díl na nějakou dobu stačil a zpestřil vám podzimní prázky. :)

Vaše misqwa W.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (5x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Druhá šance - 18. kapitola thesindy 29. 10. 2013 - 13:01
RE: Druhá šance - 18. kapitola kora 29. 10. 2013 - 13:03
RE: Druhá šance - 18. kapitola vampire-krev 29. 10. 2013 - 19:56
RE: Druhá šance - 18. kapitola sayonara 31. 10. 2013 - 13:36