Seděla jsem schoulená v křesle v Lukasově bytě a koukala neznámo kam. Hlavou mi běhalo nespočet myšlenek. Měla jsem spoustu věcí na promýšlení. Přemýšlela jsem o minulosti a z jistý časti si plánovala budoucích pár dní.
Přehodila jsem přes sebe teplou deku a víc si jí přitáhla k tělu. Unaveně jsem zavřela oči a zhluboka nabrala vzduch do plic. Z ničeho nic se ozvalo klapnutí zámku a sekundu později se za někým zabouchly dveře. Ten zvuk mě vystrašil, takže jsem se okamžitě vymrštila do sedu a začala se kolem sebe nejistě rozhlížet. Moje obavy zmizely až tehdy, když se z chodby ozval Lukasův hlas: "Jas? Jsem zpátky. To bys nevěřila, kolik tam dneska bylo lidí."
Začíná se ze mě vážně stávat cvok. Jsem vyděšená i z tak banální věci, jako je cvaknutí zámku. Skvělý Jasmine, co to bude příště? Ozvalo se moje svědomí a já se znovu v klidu položila do křesla.
"Slyšelas?" ozval se a objevil se ve dveří obýváku. V rukách držel tašky s nákupem a vypadal mírně podrážděně. Ušklíbla jsem se.
"To se na mě jen zašklebíš?" ozval se na oko uraženě, ale bylo na něm vidět, že je rád, že se nějak projevuju. Poslední měsíc byl totiž dost těžký. Od té doby, co mě utěšoval na chodbě, jsem s toho moc nenamluvila. Byla jsem ponořená jen v sobě a každou chvilku mě pohlcoval strach z minulosti. Lukas mi jasně nařídil, že nemám vycházet z bytu a že všechno ostatní, jako byl právě nákup, zařídí on sám. Tvrdil, že je dost nepravděpodobné, že by mě Viktor sledoval až sem, ale že nechce nic riskovat. Za to jsem mu vlastně byla vděčná. Sama bych se z jeho bytu nehnula ani na krok, i když vzhledem k tomu, co mi teď často běhalo hlavou...
"Koupils mi to, co jsem po tobě chtěla?" zeptala jsem se a vyslala k němu slabý úsměv.
"Hm, myslíš, že koupil?" napodobil můj hlas a sáhl do jedné z tašek, které si postavil k nohám. O pár vteřin později už ke mně letěl sáček arašídů. Zareagovala jsem poměrně rychle, takže jsem stačila sáček chytit dřív, než by mě přeletěl.
"Děkuju, jsi vážně senzační," pochválila jsem ho a ihned sáček rozdělala.
"Jo, to vážně jsem, ale mohla bys mi to říkat častějc," namítl se sebejistým úsměvem a odhodlal se odnést tašky do kuchyně. Seděla jsem na dobrém místě, takže jsem mohla z části sledovat jeho počínání.
"Kdybych ti to říkala často, mohlo by se stát, že by ti to stouplo do hlavy. Takže to radši nebudu riskovat," houkla jsem trošku víc nahlas, aby mě slyšel, a nabrala si pár arašídů do ruky.
Otočil se a vyslal ke mně mírné zamračení. Jen jsem nad tím pokrčila rameny a hodila si tu hrstku do pusy.
Když vyklidil nákup, přešel do obýváku a posadil se na pohovku vedle křesla, ve kterém jsem seděla. Teď je ta vhodná chvíle. Napadlo mě při pohledu na Lukasův uvolněný výraz.
"Lukasi?" promluvila jsem do ticha.
"Hm?" zamručel a plně mi věnoval všechnu svojí pozornost.
"Už jsem přišla na to, co bude dál," promluvila jsem, vyslala k němu rozhodnutý pohled a pokračovala, "rozhodla jsem se, že nastoupím do školy. Už jsem jednu našla. Je asi 300 kilometrů odsud. Dost daleko na to, abych se tam mohla ukrýt. Je tam celkem dobrý ubytování, takže by mi tam nemělo nic chybět."
Současnost:
"Christophere já..." sebrala jsem všechnu svojí odvahu, ale on mě znovu přerušil. Kruci, začíná mě tím vytáčet. "Šttt," zašeptal a se vzrušeným úsměvem přitiskl své rty na moje. Ty s ním samozřejmě začaly okamžitě spolupracovat. Než jsem se nadála, vtrhl do mých úst jeho jazyk a my se začali plně líbat.
Mozek na mě křičel, abych to přerušila ještě v tuhle chvíli, kdy by to nic nemuselo znamenat, ale já byla tak slabá, že bych v tu chvíli nevyvinula vůbec žádnou sílu na zničení téhle chvíle.
Christopher měl jednu svou ruku položenou na mé tváři a tou druhou mě posunul blíž k sobě. To, co jsem cítila v tu chvíli, se vlastně ani nedá vyjádřit slovy. Ještě nikdy jsem takovou chvilku nezažila. Připadalo mi, že teď si jsme s Christopherem blíž než kdykoliv jindy. Ovšem ani jeden o tom druhém nic moc nevěděl.
Zajela jsem mu rukou do vlasů a tím ho k sobě víc přitlačila. Dost. Ukonči to, dokud můžeš! Křičela jsem na sebe v mysli. Uvědomovala jsem, že čím dýl tohle bude trvat, tím horší pro mě bude vyrovnat se s tím, až si Christopher uvědomí, jakou kravinu to dělá. Bože, už tak se v tom dlouhou dobu brodím. Nechtěla jsem si to přiznat, ale je to tak. Jenže držet se od něj dál nemůžu. Ne, to bych nezvládla.
Na kratičkou chvilku jsme se od sebe odpojili, abychom mohli pobrat nějaký kyslík. Tohle byla ta chvíle, na kterou jsem čekala. Právě teď jsem dostala šanci něco udělat.
Otevřela jsem oči a setkala se s Christopherovým pohledem. Vypadal snad víc překvapeně jak já. Zřejmě mu začalo docházet, co se tu stalo. Bolestně mě píchlo v hrudi, ale nedala jsem na sobě nic znát. Otevřela jsem pusu, a chystala se promluvit, ale Christopher byl rychlejší.
"Nemám náladu rozebírat to, co se teď stalo," syknul ke mně ledovým hlasem, který se mi zařezával do morku kostí. Věděla jsi, že to příde! Projelo mi hlavou. Jo, ale netušila jsem, že až tak rychle.
"Fajn," odsekla jsem lhostejně a odrhla od něho svůj pohled. Vzala jsem do ruky jeden z mála papírů, které ještě nebyly roztříděné, a pustila se do práce. Tímto gestem jsem si kolem sebe začala stavět neproniknutelnou zeď. Nedávala jsem na sobě znát žádné emoce. Snažila jsem se být silná, ale stále zůstávala otázka, na jak dlouhou dobu se mi to povede.
--------
Po dalších dvou hodinách mlčení jsme roztřídili všechny papíry. Během té doby jsme o sebe nezavadili ani pohledem. Dělali jsme, jako by ten druhý byl vzduch. To ticho mě zabíjelo.
S povzdechnutím jsem všechny kupičky narovnala do tašky a začala uklízet prázdné pytlíky od jídla. Všechny jsem je vyhodila do koše, který byl v rohu místnosti hned vedle vstupních dveří.
Když jsem se otočila a vracela se pro tašku, střetla jsem se s Christopherovým naštvaným pohledem. Nějak mi nedocházelo, proč je vlastně naštvanej. Přeci si začal on, ne?
Tenhle okamžik mi nějakým záhadným způsobem dodat sílu. Nabudil mě energií a v tu chvíli jsem nebyla schopná udržet se. Přešla jsem k posteli, na které stále seděl, a rychle sebrala tašku s papíry. Měla jsem se otočit a odejít, ale na to jsem už byla dost rozzuřená.
"Víš, co nedokážu pochopit?" zavrčela jsem po něm a tím si upoutala jeho pozornost. Zvedl ke mně ten svůj arogantní pohled. "Proč se do háje chováš jako debil. Jednou uděláš tohle, po druhý tamto, a pak se chováš zase jinak... Do háje, já neumím číst myšlenky, abych věděla, co ti běhá hlavou. Fajn, řekl jsi, že se o tom, co se stalo před chvílí, nechceš bavit. Přešla jsem to bez jakýkoliv poznámky, tak proč se do háje tváříš takhle?!" vychrlila jsem ze sebe rozzuřeným hlasem.
Nejdřív vypadal překvapeně, zřejmě nečekal, že bych se zachovala takhle. Po pravdě, i já jsem tomu v jisté míře nevěřila, ale nemohla jsem jen tak mlčet. Po nějaké chvilce jsem dokázala rozpoznat, že se taky dostává do varu.
"Kdyby ses mi nesrala do života, tohle bychom vůbec nemuseli řešit!" vyjel po mě ledově a stoupl si takový metr přede mě. Probodával mě svým pohledem a já pomalu začínala ztrácet všechny svoje nervy.
"Proč se do háje zase vytahuješ s touhle kravinou?! Di se bodnout, fakt, tohle není normální. Stačila by mi prostě normální odpověď typu, byl to omyl, sorry, ale toho zřejmě nejseš schopnej, co?!" zvýšila jsem hlas.
"Kravinou? Zamysli se, všechno to je pravda. Kdyby ses nešťourala v cizích problémech, mohla sis žít, tak jak do teď. Víš co? Sbal si svoje kufry a vypadni. Vrať se tam, odkud jsi přišla!" zakřičel a z jeho hlasu byla jasně slyšet, jak moc jsem ho vytočila.
"Mám se sbalit a vypadnout? To by ti asi vyhovovalo, co?! Máš smůlu, nic takovýho se nestane. Někdo jako jsi ty, mi nebude říkat, co mám nebo nemám dělat. Do háje, já si můžu dělat, co chci. A víš co? Když už jsme u toho šťourání v cizích případech, mohl bys mi aspoň naznačit, o co šlo, když jsem tady za tebe včera nasazovala svůj zadek!" vyjekla jsem tentokrát už i já.
Kdo si, sakra, myslí, že je? Chová se tak arogantně, až mi to bere dech. Kam zmizela ta včerejší chvilka vylívání pocitů? Proč já?! Kruci, proč vždycky spadnu do takových problémů?! Člověk si stále dokola opakuje, jak mu pomůže, ale copak to jde, když je takovej?! A teď se do toho ještě pletou moje pocity. Proč?! Nechápu, proč zrovna já?!
"Ne, to bych teda nemohl. Nic ti do toho není!" zavrčel vražedně a zatnul své ruce v pěst.
"Tak to počkej... Nic mi do toho není? Já myslím, že je a dost!" nedala jsem se zastrašit jeho hlasem.
"Myslíš, že když mi tu ufňukaně vyliješ svojí minulost a málem spolu skončíme v posteli, tak máš právo rejpat se v mých věcech? Oh, asi tě zklamu, ale nemáš!" prohodil tentokrát s velkou dávkou ironie.
Jen jsem stála a zírala na něj. Snažila jsem se pobrat to, co před chvílí řekl. Ufňukaně mu sdělit svojí minulost a málem spolu skončit v posteli? Tohle přehnal. A dost!
"Tak takhle to vidíš? Fajn! Zapomeň na všechno, co jsem ti kdy řekla. Dělej, jako by se posledních pár dní nestalo. Když tě tolik pobuřuje fakt, že jsi někomu, jako jsem já, ještě před chvílí strkal jazyk do pusy, ulehčím ti to. Budu dělat, že tě neznám a vlezu do postele někomu jinýmu!" pronesla jsem s hořkým výsměchem a otočila se na odchod. Jediné, čeho jsem si stihla všimnout, než jsem za sebou práskla dveřmi, byl jeho výraz. Tvářil se tak lhostejně, až to snad ani nebylo možný.
---------
Vletěla jsem do svého pokoje a zabouchla za sebou dveře tak silně, že jsem si byla naprosto jistá, že to bylo slyšet až ven. Jenže v tuhle chvíli mi to bylo jedno. Cítila jsem se jako, kdyby ze mě někdo vymlátil duši. Cestou do pokoje jsem se ještě stavila na sekretariátu a hodila jim tam ty papíry. Pak už jsem jen přidávala na tempu.
Opřela jsem se o dveře a zavřela oči. Snažila jsem se zklidnit dech a srovnat si myšlenky, ale čím víc jsem nad tím přemýšlela, tím víc jsem se cítila mizerně. Byla jsem z tý hádky, která mezi mnou a Christopherem před chvilkou proběhla, totálně mimo. Svíral se mi žaludek. Cítila jsem se tak, jako kdyby na mě všechno padalo. Aniž bych si cokoliv uvědomovala, pocítila jsem, jak mi kapka vody skápla na tričko. Ihned se mi tam udělal mokrý flíček a vedle něj se v okamžiku udělal další. Zarazila jsem se. Jako smyslů zbavená jsem vtrhla do koupelny a rozsvítila světlo. Stoupla jsem si před zrcadlo a zadívala na svůj obraz.
Měla jsem rudé oči a po tvářích se mi třpytily mokré cestičky. Vytřeštila jsem oči a pro jistotu jsem znovu zamrkala. Nic, všechno bylo přesně takové, jako před chvílí. "To není možný," vydechla jsem do ticha a setřela si další slzu, která mi stékala po bradě. "Ne, to nemůže být pravda. Přeci od tý doby, co..." zarazila jsem se.
Ano, od tý doby, co jsem utekla, jsem neuronila ani jednu jedinou slzu. Všechny jsem je vyplýtvala po smrti své matky. Od té chvíle jsem si jasně stanovila pravidla a jedno z nich bylo, že mě už nikdo nikdy nedonutí rozbrečet se. Tohle není možný. Přemýšlela jsem a snažila si vsugerovat fakt, že se mi to jen zdálo, ale věděla jsem, že to není pravda. To Christopher. Jen díky hádce s ním všechny moje skrytý pocity vyplavaly na povrch. Měla jsem pravdu, když jsem se snažila sama sebe donutit ukončit to dřív. Teď jsem v tom tak po uši, že už není cesty zpět.
Uchopila jsem do ruky plastový hrníček na vyplachování pusy a v zápalu vzteku s ním mrštila o protější zeď. Byla to taková rána, že se nakřápl a s dopadem na zem se rozlomil na dva kusy. Zatnula jsem ruce v pěst.
"Co mi to provedl?" promluvila jsem rozpačitě do tíživého ticha a sesunula se na zem. Znovu se ozvaly další slané kapičky. Neměla jsem sílu na to, abych se sebrala ze země a uklidnila se. Ne, stále mi před očima běhala jedna a ta samá otázka. Problém byl, že odpověď na ní pro mě nikdo neměl.
-----------------
Celý zbytek soboty jsem strávila zavřená v pokoji. Nešla jsem ani na večeři. Neměla jsem na nic chuť. Ležela jsem v posteli a dusila se vlastními myšlenkami.
V neděli jsem se dokopala k tomu, abych vyrazila na snídani, protože se ozval můj hladový žaludek. Byla jsem si jistá, že není žádná šance, abych Christophera potkala, ale i přes to jsem se celou dobu rozhlížela kolem sebe.
Přesně to samé jsem opakovala i u oběda a večeře. Nikdo si mě nevšímal, takže jsem se v klidu mohla najíst. Byla jsem dokonce tak mimo, že jsem si dobrovolně došla do knihovny a půjčila si pár učebnic, co jsem ještě nestihla sehnat. Donesla jsem si je do pokoje a dál se nimi už nezaobírala.
---------------
Zvonek odzvonil poslední hodinu a já úlevně vyběhla směrem ke koleji. Dneska už jsem si nebyla tolik jistá jako včera, že Christophera nepotkám, takže jsem se strategicky vyhýbala hlavním chodbám, snídani a teď dokonce i obědu. Ne, vážně jsem to nepřeháněla. Prostě jsem jen věděla, že kdybych na něj narazila, nedopadlo by to dobře ani pro jednoho z nás.
Asi po deseti minutách jsem konečně dorazila do pokoje. Zavřela jsem za sebou a bundu odhodila na věšák vedle dveří. Bylo teprve půl čtvrté, takže jsem se rozhodla, že si tu trošku poklidím. Po pravdě se mi do toho moc nechtělo, ale doufala jsem, že by mě to mohlo přivíst na jiné myšlenky.
Posbírala jsem ze země všechno špinavé oblečení a hodila ho na kupičku do koupelny. Trochu jsem si poklidila na stole a srovnala boty. Nakonec jsem přešla k cestovní tašce, se kterou jsem sem přijela a která ještě nebyla zcela vybalená, a vysypala její obsah na postel. Vypadlo jen pár čistých triček, náhradní šampón a malý černý mobil.
Právě on upoutal mojí pozornost. Rychle jsem všechno douklidila a posadila se na postel. Uchopila jsem mobil do ruky a párkrát ho v ní převrátila. Stále jsem se rozhodovala, jestli ho mám nebo nemám zapnout. Nakonec jsem přeci jen zmáčkla červené tlačítko a podržela ho do té doby, než se rozsvítila malá obrazovka.
Nervózně jsem poklepávala nohou o podlahu a čekala na chvilku, kdy bude mobil plně v provozu. Ta chvilka naštěstí přišla o několik pár sekund později. Jako první se mi na obrazovce objevil rámeček s nastavením času.
Hodila jsem pohledem k budíku. Bylo přesně šest hodin. Nijak jsem se nad tím nepozastavila a rovnou jsem čas zadala do mobilu. Byla jsem ráda, že dnešek utekl tak rychle. Hlavně proto, že se poslední dva dny neskutečně táhly.
Hned, co jsem zadala tlačítko "potvrdit", se rozezněl zvuk příchozí zprávy. Tohle pípnutí se ozvalo ještě nejmíň sedmkrát. Překvapeně jsem se podívala na odesílatele, a když mi před očima naběhlo "Lukas", musela jsem se usmát. Zřejmě mi nelhal, když říkal, že bude psát skoro každý den a čekat, dokud mu neodepíšu.
Než jsem však stačila rozkliknout první z těch mnoha zpráv, vyrušilo mě něčí klepání. Střelila jsem pohledem k zamčeným dveřím a přemýšlela nad tím, jestli mi ten dotyčný dá pokoj, když ze sebe nevydám žádnou hlásku.
Možná, že by mi to i vyšlo, ale zradila mě ta maličká věcička, kterou jsem stále držela v ruce. Než jsem jí stačila jakkoliv umlčet, zapípala na oznámení další zprávy a přesně v tu chvíli se dostavilo další nedočkavé klepání. Tentokrát však znělo intenzivněji. Znuděně jsem se zvedla a pomalu přešla ke dveřím. Čekala jsem, že to budou nějaký ty slepice, co měly pokoj hned vedle mě, takže jsem těsně před tím, než jsem otevřela dveře, nasadila otrávenou masku.
Rychlým pohybem jsem rozrazila dveře a ocitla se tváří v tvář osobě, kterou bych tu ze všech možných osob ani omylem nečekala. Přede mnou stál Christopher a nervózně si mě celou prohlížel. Zadrhl se mi dech a jediné, na co jsem se zmohla, bylo zachycení se stále otevřených dveří.
"Kde si celej den byla?" promluvil pevným, přesto mírně vyděšeným hlasem. Přesně tohle mě přimělo k nechápavému pohledu. Počkat, co se to tu děje?
"Co prosím?" dostala jsem ze sebe klidným hlasem.
"Nebyla jsi na snídani, na obědě a ani na večeři. Dneska jsem tě nikde neviděl. Sakra, uvědomuješ si, že jsem si myslel, že se ti něco stalo? Ještě před pár minutami jsem si snažil vyhnat z hlavy myšlenku, že by tě mohli najít," zavrčel až skoro vyčítavě.
"Nechápu," vydechla jsem nakonec. To mě jako sleduje?
Bez jediného slova mě strčil dovnitř místnosti a sám vešel taky. Zavřel za sebou dveře a očividně mu bylo jedno, že se momentálně nachází v cizím pokoji a naprosto bez pozvání. Možná, že to cizí by ani nevadilo, spíš mě mátl ten fakt, že je v MÉM pokoji a ke všemu po tom, co se mezi námi v sobotu stalo. Navíc mě dokázal rozrušit už jen ten fakt, že se o mě snad bál?
"Nemůžeš si jen tak zmizet. Ne po tom, co viděli, jak vypadáš. A taky by ses tu neměla procházet sama. Bylo by lepší, kdyby ses vždycky k někomu přidala," chrlil na mě informaci za informací a mně pomalu začalo docházet, kam tím vším míří.
"Můžeš mi vysvětlit, co tu děláš?" zeptala jsem se a plně ignorovala jeho předešlá varování.
"Už jsem ti říkal, že jsem tě hledal," zopakoval znovu mírně naštvaným hlasem a zabodl do mě svůj pronikavý pohled.
"A já se tě znovu ptám proč? Není to ještě tak dlouho, co jsi mi říkal, ať se sbalím a vypadnu," pronesla jsem s ledovým klidem a snažila se neznít nijak roztřeseně. Nechtěla jsem, aby poznal, jak na tom ve skutečnosti jsem.
"Já..." na chvilku se zarazil, zřejmě zvažoval, jak by měl pokračovat. "Bože, přivádíš mě k šílenství," vyštěkl a nervózně si zajel rukou do vlasů.
"Já? Sama jsem ti jasně oznámila, že máš dělat, jako že mě neznáš, tak to teď na mě nesváděj!" namítla jsem na svou obranu a zakroutila nad tím hlavu. Kde se v něm tohle bere? Neměl sem vůbec chodit. Proč se sakra obtěžuje? Akorát to zhoršuje.
Chtěl zřejmě něco hbitě poznamenat a nejspíš, by to vedlo k další hádce, ale v tu chvíli se znovu ozval můj mobil. Tentokrát se však rozezněla melodie ohlašující příchozí hovor.
Šlehla jsem pohledem po Christopherovi, který stál asi metr ode mě. Vypadal, že si klidně počká, až ten hovor ukončím. Proč? Proč mi tohle dělá?!
Rychle jsem přešla k posteli a sebrala vyzvánějící mobil. Zmáčkla jsem tlačítko pro přijetí a přiložila si mobil k uchu. Byla jsem otočená čelem ke Christopherovi, takže jsem mohla zachytit jeho pohled. Rychle jsem tím svým uhnula a promluvila: "Lukasi, zrovna jsem ti chtěl psát, ani nevíš, jak jsi..." nestačila jsem domluvit, protože se z telefonu ozval jeho hlas. Nezněl tak jako obvykle, tentokrát byl plný strachu. Hned o pár vteřin později se mi naskytla odpověď. Odpověď, o které bych nejradši nikdy v životě nechtěla vědět. Zalapala jsem po dechu a mobil mi vypadl z ruky. S ránou dopadl na zem. Nemohla jsem tomu uvěřit. Zvedla jsem svůj zastřený pohled a všimla si toho Christopherova. V další sekundě jsem už padala k zemi na kolena.
"Ne," unikl mi z úst tichý nářek.
Tak co? Milujete to, zbožňujete to a nebo to chcete hodit do koše? Ať už jste na tom jakkoliv, já se nevzdám a budu psát dál... :D Po pravdě dost dlouhou dobu jsem si myslela, že mě snad k téhle kapitolce nic nenapadne. Ovšem pár dní proběhlo kolem a mě se naskytl nový nápad. Musím se ale přiznat, že se dost lišil od toho, co jsem nakonec napsala. Proč? No, když jsem si k tomu dneska sedla, psala jsem prostě tak, jak mi to přišlo pod ruku. Chtěla jsem si trošku pohrát se vztahem, který mezi sebou Jas a Chris mají.
No, s výsledkem jsem poměrně spokojená. Vyvinulo se to tak, jak jsem chtěla. Pomalu ale jistě se dostáváme k posledním kapitolám. Nevím přesně, kolik jich bude, ale plánuju maximálně pět... Ještě uvidím. A co bude příště? Dámy a pánové, to je ve hvězdách... :))