Zdravím a zároveň přeju krásný nedělní večer. :) Vlastně ani nevím, co tu dělám. Prostě mě to sem táhlo, tak jsem si řekla, že si tady zase vyliju ty svoje matoucí nálady. *hluboký povzdech* Už se vám někdy stalo, že jste se snažili nemyslet na jednu dost nepříjemnou věc a čím víc jste se to usilovali schovat, tím víc jste na to museli myslet? Něco takovýho se dneska dělo mně. Prostě jsem se probudila někdy kolem osmý hodiny /A to je na mě vážně dost brzo. Většinou vstávám tak v deset./ a můj mozek zaplavily dost špatný vzpomínky. Fůů, myslela jsem, že se zblázním. Celý den jsem se snažila nějak zaměstnat. Douklidila jsem si pokoj, při tom se něco málo naučila do školy, shlídla jsem další díl TVD, první díl seriálu Dracula a první díl Rawenswoodu. Pak jsem asi hodinu seděla nad chemií, zítra totiž píšem, a taky jsem musela napsat úkol do psaní všema deseti. /Má se to totiž poslat do zítřka a já na to jako obvykle zapomněla.../ Dělala jsem toho fakt moc, ale vždycky se našel nějaký malý detail, který mi znovu připomněl to, na co jsem chtěla prostě zapomenout. Lidi, život je fakt těžkej... Nejradši bych se někam zahrabala a tenhle tejden jednoduše přešla a celej ho prospala. Bohužel, o tom si můžu nechat leda tak snít... /Ironie, protože se mi stejnak bude zdát o tom... no však víte.../ Je toho na mě moc a začíná se to na mně podepisovat. Kruci, kdybych měla dost odvahy, všechno by mohlo být jinak.
/A tak tu jen tak sedím, kochám se pohledem na Lee Min Ha - nevím, jak se to správně skloňuje - a přemýšlím o tom, jaký by to bylo, kdyby byl tenhle klučina můj... :DD Ne, tak to je moc nepředstavitelný, spíš se snažím přijít na to, proč prostě nikdy nemůžu projevit svůj opravdový názor... Hm, nevím./
