Vampire-krev | Druhá šance - 21. kapitola - konec

Kapitola 21: Tuhle hru nesmím za žádnou cenu prohrát

Na světě je velká hromada lidí a všichni z nich se dělí do nějakých skupin. Někteří jsou tak bohatí, že neví, co s penězi, někteří touží po moci. Část lidí žije poklidný život a je smířená s tím, co má. A nakonec jsou tu ti, kteří přežívají ze dne na den. Každý si v životě už prožil nějaké ty špatné i světlé chvilky.

Já si prožila hlavně ty špatné. Nemůžete chápat, co to znamená být na dně, když jste to nikdy neprožili na vlastní kůži. Já to podstoupila. Stala se ze mě troska. Život mi udělil těžkou lekci a já jsem jí nezvládla zrovna nejlíp.

Drogy a alkohol. Přesně po tomhle jsem šáhla. Nemyslela jsem na to, co dělám. Jen jsem chtěla pryč. Pryč z tohohle světa. Na ničem mi nezáleželo. Dost dlouho jsem se utápěla v žalu.

Po nějaké době jsem se rozhodla, že dám svému životu druhou šanci, poslední šanci. Nemohla jsem uvěřit tomu, že jsem potkala jeho. Prožíval to samé, co já dřív. Přitahovalo mě to k němu. Věděla jsem, že jsem jediná, co mu může pomoci.

Bum. Bum. Bum. V pokoji bylo mrtvolné ticho a jediný hlasitý zvuk vydávalo moje srdce. Cítil jsem, jak mi čas proplouvá mezi prsty. Nádech a výdech. Ticho. Bum. Bum. Bum. A pak ve mně konečně něco cvaklo. Jedním rychlým obratem jsem strčil mobil do kapsy kalhot a rozrazil dveře pokoje. Vyběhl jsem ven z pokoje a na chodbě koleje nabral ještě větší tempo. Probíhal jsem chodbou a hledal jednu jedinou osobu. Toužil jsem spatřit jen jeden jediný pár známých hnědých očí.

Jenže nic takového se nestalo. Nehodlal jsem to vzdát. V hlavě mi běhaly stále nějaká možná vysvětlení. Co když se jí jen prodloužila hodina? Co když zase skončila po škole? Co když se jí udělalo špatně a zamířila na ošetřovnu? Zoufale jsem se tomu snažil uvěřit. Jenže každou vteřinou mě opouštěla naděje. Věděl jsem, že se něco stalo.

Prohledal jsem snad celý areál školy, ale nikde jsem jí neviděl. Nervózně jsem seběhl hlavní schody a zastavil se až tehdy, kdy jsem se ocitl před školou. Rozhlížel jsem se kolem sebe a rozpoznával pár tváří. Najednou mi zrak padl na toho kluka, co se kolem Jasmine věčně motal. Jeho jméno jsem neznal a po pravdě mě ani nezajímalo. Někdy jindy bych ho jednoduše ignoroval, ale teď to byla jedna z mých posledních možností. Vyběhl jsem k němu a k dalším dvěma klukům.

"Héj ty," zavolal jsem na něj přesně ve chvíli, kdy byla vzdálenost mezi námi asi dva metry.

Otočil se téměř okamžitě. Přejížděl mě svým překvapeným pohledem a bylo na něm jasně poznat, že je překvapený z toho, že na něj vůbec mluvím.

"Nevíš náhodou, kde je Jasmine?" vychrlil jsem na něj rychle a bez jakýchkoliv okolků.

"Hm, vím?" prohodil jako by nic a nasadil přemýšlivý výraz. V tu chvíli mnou projel takový proud vzteku, že jsem se prostě nedokázal udržet. Aniž bych si to uvědomil, jedním pohybem jsem ho popadl za triko a přirazil ho ke zdi. "Tak víš, nebo ne?!" zavrčel jsem mu těsně před obličejem a přitlačil ho ke zdi ještě víc.

Překvapeně valil oči. Nejspíš zvažoval svoje šance. Na tohle jsem ale neměl čas. Jasmine byla pryč, to už jsem věděl, ale i tak jsem si to potřebovat potvrdit.

"Ne, nevím," vypadlo z něj nakonec. Vteřinu jsem vstřebával jeho slova a pak jsem ho jednoduše pustil. Beze slova jsem vyrazil ke svojí koleji. Co teď? No do háje, co teď?!

Řítil jsem se po úzké cestě bez ohledu na ostatní. Těsně před vchodem na koleje jsem se snažil procpat hloučkem kluků. Vrážel jsem do nich a tím si vytvářel svou vlastní cestu. Někdo na mě něco zakřičel, ale to jsem nijak nevnímal. Rychle jsem zmáčkl kliku a otevřel dveře. Naivně jsem se rozhlížel po pokoji a hledal náznaky toho, že by tu Jasmine byla. Udělal jsem krok vpřed a zastavil se. Můj pohled upoutal malý bílý papírek. Sehnul jsem se a sevřel ten malý bílý kousek v prstech. Narovnal jsem se a rozevřel ho. Stálo tam pár prostých slov:

V tu chvíli se mi sevřel žaludek. Zastavil se mi dech a já si nemohl vzpomenout na tak banální věc, jako je dýchání. Věděl jsem to. Někde uvnitř jsem to věděl. Mají ji oni. Můžu za to já!

V kapse se mi rozezvonil mobil. Trhnutím jsem se probral a vytáhl ho ven z kapsy. Zmáčkl jsem tlačko pro přijetí a přiložil si mobil k uchu.

"Našel jsi jí?" ozvalo se téměř okamžitě.

"Ne," vysoukal jsem ze sebe jedno jediné slovo, které mluvilo za všechno. Nějakou chvilku bylo ticho. "Ale vím kde a s kým je. Mám v plánu si pro ní dojít," dodal jsem s ledově vražedným hlasem a zahleděl se na hodiny v pokoji. Bylo 15:45, stále mi zbývalo patnáct minut. Chystal jsem se hovor ukončit, když v tom mě zarazil hlas toho kluka.

"Nic nedělej!"

"Cože?!" vyštěkl jsem na něj a vůbec se nesnažil ovládnout svůj hlas. Do prdele co to mele? Nic nedělat? Do hajzlu, jak bych v tuhle chvíli neměl nic dělat?!

"Poslouchej mě, pověz mi všechno, co víš, právě mě něco napadlo," ozval se z druhý strany klidný hlas.

-----------

Pomalu jsem se začala probouzet. Pocítila jsem náhlý chlad a mírný tlak kolem zápěstí. Zatřepaly se mi víčka a já se snažila otevřít oči. Všechno šlo strašně těžce. Jako bych se vyhrabávala ze studené hluboké tmy.

Když se mi konečně podařilo otevřít oči, musela jsem si navyknout na šero. Během chvilky jsem začala rozpoznávat okolí. Ne že bych věděla, kde přesně jsem, ale došlo mi, že ve škole určitě ne. Vypadalo to tu jako staré opuštěné parkoviště. Kruci, co se stalo? Problesklo mi hlavou. Nemusela jsem se ani nijak zvlášť namáhat s přemýšlením, hned, co se vedle mě ozvaly hlasy, jsem to naprosto pochopila.

"Šípková Růženka se probudila," ozval se někde vedle mě jízlivý mužský hlas. Vzhledem k tomu, že jsem seděla na chladné zemi a opírala jsem se o nějaký kamenný sloup, jsem musela zvednout hlavu, abych spatřila toho, kdo promluvil.

"Co po mě chcete?!" vyštěkla jsem ledově na toho chlápka a probodla ho svým pohledem. Byl mírně podsaditý a vlasy měl střižené na krátko. Už jen z jeho pohledu mě mrazilo v zádech. Vypadal tak vražedně klidně, že jsem pomalu začala litovat svých slov. Ne! Jen na sobě nedej znát strach!

"Tak mladá a přitom tak drzá," poznamenal s nebezpečným úšklebkem. Zabloudila jsem pohledem za jeho záda a všimla si, že tu není sám. Několik metrů od něj stálo tmavé auto a kolem něj postávalo několik dalších chlapů. Kruci, mohl by to být... ne, nemohl. Jak by mě tu našel?

Chtěla jsem se postavit, ale když jsem pohnula s rukou, došlo mi, že mám kolem zápěstí obmotané stahovací pásky. Tak to je ten původce tlaku. V tu chvíli, kdy jsem si to uvědomila, se mi páska zařezávala do zápěstí víc a víc. "Nebyla bych drzá, kdybyste mě tu nedrželi jen tak a nezacházeli se mnou, jako s nějakým otrokem," vyplivla jsem na něj jedovatě a vzdala pokus o vyškrábání se na nohy. Chce to plán B.

"Nedržíme tě tu jen tak pro nic za nic a tohle je jen menší opatření. Doslechli jsme se, že jsi vzpurnější povahy, takže jsme tím chtěli zabránit případným škodám," vysvětlil jako by nic a stále mě probodával svým pohledem.

"Opatření? Vedlejším škodám?" zavrčela jsem a pobouřeně pohodila vlasy, abych je tím donutila k pohybu pryč z mého obličeje.

"Jo, přesně tak,"

"Zajímalo by mě, kde jste na to přišli. Fakt nechápu, o co tu jde, ale myslím, že vám nedochází jeden velmi důležitý detail. Až si někdo všimne, že jsem zmizela, začnou mě hledat," zasyčela jsem směrem k tomu chlápkovi a nevrle sebou zavrtěla. Při pomyšlení na toho, kdo si všimne mé nepřítomnosti, jsem pocítila mírné bodnutí v hrudi. Christopher.

"A přesně o to jde. Chceme, aby tě hledal," ozval se odněkud ze tmy další hlas. Nemusela jsem ani čekat na to, až se ta daná osoba vynoří ze tmy, protože už v tu chvíli mi bylo jasné, kdo to je. O vteřinu déle jsem spatřila Viktora.

--------------------

"Seš si tím jistej? Nic se nesmí podělat," zavrčel jsem do telefonu a snažil se přebrat celý plán. Nebyl jsem si jistý, jestli se to povede, ale byla pravda, že to bylo zatím jediný řešení, který dávalo aspoň trochu smysl. "Ale, co když se nějak dostane ven Jasminina minulost?"

"Popřeme to. V tu chvíli budeme ve výhodě. Kolik ti zbývá času?" ozval se z telefonu znovu klidný hlas. Nechápal jsem, jak k tomu může přistupovat tak rozumně. Kdyby mě před chvíli nezastavil, jednal bych bez myšlení. Šlo mi jen o to, dostat odtamtud Jasmine. Nic víc. Nic míň. Bylo by mi jedno, jak velký zranění bych obdržel.

"Přesně osm minut. Musím jít," vydechl jsem rychle.

"Fajn, ale nezapomeň na to, na čem jsme se domluvili. Pokud pojedeš podle plánu, podaří se to,"

"Chápu," odsekl jsem a ukončil hovor. Pojedu podle plánu tak dlouho, jak to půjde. Pak je na řadě improvizace.

Odhodil jsem mobil na postel a přešel ke dveřím. Cítil jsem, jak mě naplňuje adrenalin a zároveň se mi stahuje žaludek ze strachu o Jasmine. Nasadil jsem lhostejnou masku a vylítl z pokoje. Právě teď jsem rozehrál dost nebezpečnou hru. Jedno bylo ale naprosto jasné: Tuhle hru jsem nesměl za žádnou cenu prohrát.

------------

"Co prosím?!" vyštěkla jsem hysterickým hlasem a snažila se aspoň vnitřně uklidnit. Začala mě totiž obklopovat velká dávka paniky. Jsem v koutě. Zahnali mě do tmavého studeného kouta.

"Slyšela jsi dobře. Chceme, aby se ten tvůj princ objevil," promluvil bez známky emocí Viktor.

"Jsem návnada?" špitla jsem si tiše pro sebe a začala si uvědomovat, že v téhle hře nehraju hlavní roli já. Ale to by znamenalo, že Viktor zná Christophera nebo ne?

"Oh ano, dost velká návnada. Jsem zvědav, kdy se tu ten parchant objeví," zareagoval tentokrát ten první chlápek. Jeho hlas zněl tak lhostejně, až se mi z něho mírně roztřepaly kolena. Kdy se objeví? Christopher? Ne... nesmí se objevit. Nesmí sem přijít...

"Je mi z vás na nic," odfrkla jsem si a nasadila zhnusenou masku. To toho chlápka zřejmě popohnalo, protože se během další vteřiny objevil přede mnou a jedním rychlým pohybem mě zvednul za nohy.

"Děvenko, měla bys uvažovat nad tím, jaká slova volíš. Nejsi zrovna v pozici, kdy bys měla na vybranou," zasyčel mi těsně před obličejem a přirazil mě k tomu kamennému sloupu, co stál za mými zády. Na to jsem zareagovala úšklebkem. Najednou jsem v žilách pocítila adrenalin. Nijak jsem neuvažovala nad tím, co dělám. Prostě jsem zaklonila hlavu a rychlým pohybem jí vymrštila proti jeho obličeji. Trefila jsem se naprosto přesně – do nosu. "Jdi do háje i se všema kecama," zavrčela jsem. Bylo mi jasný, že se pohybuju na tenkém ledě a jen si to zhoršuju.

Sledovala jsem, jak se jeho obličej zkřivil bolestí a následně vztekem. Chytl mě pod krkem a pevně ho stiskl. Jako na povel mi začal docházet kyslík. Začala jsem chroptět, ale to ho přimělo stisk ještě více zesílit. Před očima se mi začaly objevovat malé jiskřičky. Když už jsem se smířila s tím, že je konec, ozval se odněkud hlas.

"Okamžitě jí pusť!" Jen stěží jsem stačila pobrat význam všech slov. Najednou stisk povolil a mně se znovu podařilo nadechnout se. Skácela jsem se k zemi a hekala jak splašená.

"Á, další postava přichází na scénu. Už jsme se tu začínali tím čekáním nudit," ozval se jízlivý hlas toho chlápka. Pocítila jsem, že se ode mě vzdálil.

Ztěžka jsem zvedla svůj pohled a pátrala po jedné jediné osobě. Našla jsem jí necelé čtyři metry od sebe. Setkala jsem se s Christopherovým pohledem. V jeho očích jsem postřehla strach. Byla jsem si jistá, že ten strach nemá o sebe, ale že ho směřuje na mě. Donutila jsem se přikývnout na znamení, že jsem v pohodě. Málem udušená, ale v pohodě. Na kratičkou chvilku jsem postřehla z jeho pohledu úlevu.

"Tak jsem tady. Přesně, jak jste chtěli. Teď byste jí mohli pustit a řešit vaše problémy semnou. Ona s tím nemá nic společnýho," promluvil ledově Christopher. Jeho obličej byl pevný a neprojevoval žádné emoce. Hrál dobře.

"Právě naopak bratříčku, ta s tím má společnýho víc, než si myslíš," ozval se tentokrát Viktor a mnou projel elektrický proud. Přísahala bych, že se mi v tu chvíli na vteřinu zastavilo srdce. Bratříčku?! Co to do háje znamená?!

"Toho bratříčka si nech pro někoho jinýho. My dva nemáme nic společnýho!" vyprskl Christopher vražedně.

"Ale, ale začíná se nám to tu pomalu rozjíždět. Myslím, že tady slečně dlužíte vysvětlení, chlapci," ozval se s výsměchem ten chlápek a jako na povel se u nás z ničeho nic objevili ty jeho gorily. V tuhle chvíli jsem nechápala už vůbec nic. Co je zač? Co má Christopher společnýho s Viktorem. Proč jsou teď všichni tady? O co jde? Jakou roli v tom hraju já? Jak se Viktorovi podařilo zdrhnout z vězení? Jak mě našel? Myslela jsem, že mi z těch všech otázek exploduje hlava. Chtěla jsem vykřiknout a dostat to ze sebe, ale předběhl mě hlas Christophera.

"Myslím, že vysvětlení nikomu nedlužíme. Už jsem říkal, že ona s tím nemá vůbec nic společnýho," zavrčel rozzuřeným hlasem. Těkala jsem pohledem mezi všemi osobami. Bylo mi jasný, že mi tu něco uniká. Moje hlava si pohrávala se střípky a snažila se z nich vyvodit výsledek.

"Zdá se, že ti tahle kráska neřekla, že se tady s Patrickem zná," pronesl s úšklebkem ten chlápek. Šlehla jsem po něm nechápavým pohledem. O kom to doháje zase mluví? V hlavě mi běhali nejrůznější jména a tváře, ale ani za nic jsem si nevzpomínala na nikoho se jménem Patrick. "Nebo bych měl zmínit jméno Viktor? Myslím, že by ho mohla znát spíš pod tímhle jménem," zabručel po chvilce ticha a vrhl na mě nechutný úsměv. V ten samý okamžik mě zezadu popadly něčí ruce a vytáhly mě na nohy. Snažila jsem se dotyčné osobě vymanit, ale svírala mě tak pevně, že jsem neměla žádnou šanci. Jen matně mi docházelo, že to musel být jeden z těch chlapů, co ještě před chvilkou postávali u auta.

Christopher si toho všiml téměř okamžitě. Vyrazil ke mně, ale cestu mu zastoupili zbylí dva chlápci. "Řekl jsem, abyste jí to vysvětlili, ne?! Copak tady toho není nikdo schopnej?" rozkřikl se rozzuřeně ten pro mě stále neznámý chlap. Nebrala jsem to nijak na vědomí. Místo toho jsem zírala do Christopherových očí. Snažila jsem se v nich najít vysvětlení. I on byl zřejmě zaskočený vývojem situace. Na obličeji mu bylo vidět, že bojuje sám se sebou.

"Fajn," vyštěkl nakonec a s dalším nádechem ze sebe dostal konečné vysvětlení, "Patrick je můj nevlastní bratr. V minulosti mě zatáhl do toho svinstva, co provozoval. Nebylo to tak, že bych z toho byl zvlášť nadšenej. Prostě jsem jen potřeboval prachy na to, abych mohl zmizet. Jenže se něco zvrtlo a on se zadlužil, jak můžeš vidět tady těm. Nikdy jsem s ním neměl dobrý vztahy, byl to pro mě naprosto nikdo, takže jsem se mu ani neobtěžoval pomoc, když ho chytli fízlové. Bylo mi to totálně jedno, to co provozoval, se mi hnusilo, stejně jako on samotnej. Uhrál dost podrazů, díky němu jsem se dostal do těchhle zasranejch problémů, a jak na to tak koukám, tak si i navymejšlel jiný jména." Celou dobu mi hleděl do očí, jako by se chtěl ujistit, že jsem stále tu. To, co řekl, byl jeden z posledních střípků, který zapadl mezi ty ostatní, co jsem už měla. Všechno se to propojilo a já dostala vysvětlení. To vysvětlení, na který jsem svým způsobem čekala dost dlouho.

"Tam tadá... konečně je to venku. Tak, když jsme si všichni ujasnili, o co jde, mohli bychom se přemístit k obchodu, nemyslíte?" ozval se znovu hlas toho chlápka, tentokrát zněl však zaujatě. Zřejmě se bavil nad tím, že je ve skutečnosti o hodně velkej kus nad náma.

Odtrhla jsem svůj pohled od Christophera a přemístila ho na Viktora, teda vlastně Patricka. Do háje s tím, vždyť je to úplně jedno! Netvářil se tak, jako tehdy, když mě našel před tím obchoďákem. Teď to vypadalo, že je ve stejným problému jako já a Christopher. Možná, že i ve větším. Teď neměl takovou moc jako dřív. Musela jsem se v duchu ušklíbnout. Konečně si taky vyzkouší roli, kterou před ním provozovalo nespočet lidí.

"Žádná odpověď? Tak moment. Asi jste to špatně pochopili. Čas jsou peníze a ty já chci po vás. Před chvilkou jsem se ptal ještě slušně. Měli byste vědět, že mi každou vteřinou dochází trpělivost. Zřejmě by to chtělo nějakou motivaci, abychom se konečně pohnuli z místa," promluvil znovu ten chlápek a na očích mu bylo jasně vidět, že všechno, co momentálně řekl, myslí naprosto vážně. Jedním mávnutím ruky dal signál tomu chlápkovi, co stál za mnou. Ten mě v další vteřině pustil a strhl stahovací pásky z mých rukou.

Nechápala jsem, co to má znamenat teď, až do té doby, kdy jsem na tváři pocítila velkou štiplavou bolest. On mi dal facku? Šlehla jsem pohledem po tom útočníkovi. Zrovna se chystal k další ráně. Té jsem se v posledním okamžiku jen tak, tak vyhnula. To ho rozzuřilo. Rozpřáhl se a přímo mě přišpendlil ke kamenné zdi. Kruci, proč musím vždycky skončit na tvrdým?!

Čekala jsem na další úder, ale nepřicházel. Rozhlídla jsem se po všech zúčastněných. Viktor stál stále na jednom místě, jako by byl přibitej a Christopher se pral s těmi dvěma chlapy, co mu ještě před chvilkou stáli v cestě. Snažil se mi pomoc?! "Ne," vykřikla jsem a začala sebou cukat. Byla jsem si jistá, že mě Christopher slyšel. Dokonce jsem se na kratičkou chvilku setkala s jeho pohledem. Jenže on můj pokus o zastavení vůbec nebral na vědomí. Stále jsem se snažila vymanit z pevného sevření toho chlapa přede mnou. Už jsem nedokázala snášet pohled na to, jak Christophera mlátí hlava nehlava. Při každé ráně musel trpět mnohonásobně víc, než kdokoliv jiný. Pochybuju, že se jeho rány, které obdržel před pár dny, plně zahojily.

Šlehla jsem pohledem zpět na místo, kde měl stát Viktor. Nebyl tam. Zřejmě si toho všiml i ten podsaditý chlápek, protože jedním slovem vydal rozkaz těm ostatním a ti se bez přemýšlení zhostili rozkazu. Nechali všechno dosavadní být a vystřelili za postavou, která se snažila doběhnout k tomu tmavému autu. V duchu jsem si prostě musela odfrknout. My jsme tu mláceni hlava nehlava a ta krysa se snaží zdrhnout. Vždyť to je právě on, kdo by měl být na našem místě.

Uvědomila jsem si, že už mě nikdo nedrží. Všechna pozornost se stočila k Viktorovi. Využila jsem tu chvilku, kdy mi nikdo nevěnoval pozornost a rychle se přemístila ke Christopherovi, který se snažil sesbírat ze země.

"Panebože, co tě to napadlo? Chceš, aby tě zabili?!" zavrčela jsem a jako smyslu zbavená mu přejížděla rukou po tváři a zkoumala všechna zranění.

"Jasmine, ani nevíš, jak..." snažil se ze sebe dostat pár slov, ale já ho zarazila.

"Proč jsi sem přišel? Chápeš, že jsem měla být jenom návnada. Kruci, proč jsi sem přišel?" opakovala jsem stále dokola a můj hlas začínal nabírat mírně hysterický podtón.

"Co jsem podle tebe měl udělat? Měl jsem to nechat plavat?! Zbláznila ses?" zavrčel rozladěně.

"Ne, to ty ses zbláznil," vrátila jsem mu naštvaně. Mlčel. Pouze zvedl svou ruku a jemně s ní přejel po mé tváři. Zastavil se přesně na tom místě, kam jsem ještě před chvilkou dostala facku. Přivřela jsem oči a vnímala jen jeho hřejivý dotek. V tu chvíli se ve mně něco zlomilo. Nedokázala jsem se ovládnout. Pevně jsem sevřela víčka, ale bylo už pozdě. Malá slaná kapička stekla po mé tváři a za ní se vydala další a další. Cítila jsem, jak ji Christopher setřel palcem své ruky.

Otevřela jsem oči a setkala se s jeho uhrančivým pohledem. Teď to ví. Ví, že ve skutečnosti jsem slaboch. Sama sebe jsem zradila. Věděla jsem, že už nemám sílu skrývat všechny pocity uvnitř sebe.

Trhavě jsem nabrala vzduch do plic. Otevřela jsem pusu a chtěla promluvit, jenže v tu chvíli se ozvala neskutečně hlasitá rána. Cukla jsem sebou a zachytila Christopherův vyděšený pohled. Tik. Tak. Tik. Tak. Jako bych slyšela rafičku odbíjející vteřiny. Hlavou se mi řítilo jedno jediné slovo. Výstřel.

"Někam ho odkliďte," doléhal k nám nevrlý hlas.

Pomalu mě začal ovládat strach. Přesto jsem se však chtěla otočit a přesvědčit se o tom... Pohnula jsem hlavou a chystala se otočit, když v tom mě zarazila Christopherova ruka. Natočil mou hlavu zpět a tím mě donutil podívat se mu do očí. Rozpoznala jsem, že se mě snaží rozptýlit. Věznil mě svým pohledem.

"Věříš mi?" špitl do ticha a palcem mi přejel po tváři. Přikývla jsem a snažila se rozluštit jeho myšlenky. "Ještě malou chvilku, vydrž, ještě malou chvilku," naléhal a bylo poznat, že se nesnaží přesvědčit pouze mě.

"Tak, to by bylo, teď se pojďme vrátit tam, kde jsme přestali," ozvalo se za námi.

Christopher se postavil a snažil se přitom vypadat tak, že mu to neděla žádný problém. Možná, že dokázal ošálit je, ale mě rozhodně ne. Taky jsem se postavila, ale než jsem se mohla rozhlídnout po okolí, Christopher mě strhl za sebe. Postavil se přede mě jako ocelová zeď.

"Už jsem vám několikrát říkal, že prachy nemám, tak nechápu, o co vám jde," promluvil klidným hlasem Christopher. V hlavě mi stále běhala jeho slova. Věříš mi? Ještě malou chvilku, vydrž, ještě malou chvilku...

"Patrick nám tvrdil něco jinýho. Měl jsi ho vidět. Přísahal nám dokonce na kolenou, že když chytneme tuhle slečinku, vrátí nám všechno, co nám chybí," poznamenal s vražedným výsměchem.

Počkat! Proběhlo mi hlavou. Jako by se mi v hlavě zapnul nějaký spínač. Najednou to všechno dávalo smysl. Všechno. To, jak na mě čekal tenkrát před obchoďákem, nebyla náhoda. Měl pro to důvod. Pomalu jsem začala přehodnocovat všechny dosavadní závěry. Mýlila jsem se. Tímhle se vysvětluje naprosto všechno.

V hlavě mi běžel soukromý film. Až teď to do sebe všechno zapadlo. První záchrana Christophera. Byl zdrogovaný, ale za to mohli ti chlapy. Jeho odtažité chování. Nikdy jsem ho neviděla, že by s někým vycházel. A pak, když jsem ho objevila na pokoji v kritickém stavu. Pokaždý, když jsem ho našla v nějakém problému, šlo o prachy. Viktor se zadlužil, vinu nesl i Christopher, Viktor utekl, znovu mě začal hledat. Dostal se k Lukasovi do bytu. Nešlo mu o osoby ale o věci. Hledal nějaké vodítko ke mně. A proč? Odpověď je tak jednoduchá. Já mám prachy. Musel se dozvědět, že jsem je zdědila. Tak proto... nešlo mu o nějakou pomstu ani o mě... Celou dobu jde jenom o ty debilní prachy!

Bez přemýšlení jsem skočila před Christophera. Ten se mě snažil znovu schovat za sebe, ale tentokrát selhal. Zvedla jsem svůj pohled a zabodla ho tomu chlápkovi do ksichtu. "Tak o to jde? Kurva, to vám jde celou dobu o tohle? Fajn, dám vám všechny zasraný prachy, co mám. Klidně se s nima udavte, je mi to u prdele," rozkřikla jsem se po něm a rozpřáhla ruce v naprostém zhnusení. Doslova jsem pocítila, jak za mnou Christopher ztuhl.

"Takže..." nenechala jsem toho chlápka domluvit: " Jo, takže. Přepíšu na vás všechno, co mám, ale chci něco za to. Hned, jak dostanete prachy, zmizíte. Necháte na pokoji mě, Christophera, Lukase... prostě všechny v mém okolí. Je vám to jasný?!"

"Vyjednávání není moje silná stránka," odsekl. Až teď jsem si všimla, že v ruce drží zbraň. Na malou chvilku se mi rozšířily zorničky. Snažila jsem se to zamaskovat.

"Ani moje, takže ber, nebo nech plavat," promluvila jsem pevným hlasem bez známky rozrušení.

"Nejsi až tak nevinná, jak jsem si myslel," pronesl a přehodil si zbraň z ruky do ruky. Atmosféra se čím dál tím víc zhušťovala. "Vypadá to, že mi nezbývá nic jinýho, než tvojí nabídku přijmout," zavrčel po chvilce přemýšlení. Zvedl ruku a namířil na mě. "Budeš ale muset jít semnou. Byl bych velice nerad, kdyby ses pokusila o nějakej podraz."

Volnou rukou mě chytl za loket a strhl k sobě. Na tohle však zareagoval Christopher. Vyrazil mu zbraň z ruky a osvobodil mě z jeho sevření. Jenže to už se kolem nás seběhl zbytek jeho kumpánů. Christopher začal pomalu couvat a stále se držel přede mnou. Oba dva se tu snažíme o nemožné. Chceme se chránit navzájem.

Rychle jsem našla jeho ruku a sjela tou svou až k jeho dlani. Propletla jsem své prsty s těmi jeho a pevně mu zmáčkla dlaň. Možná, že to bylo opravu naposled. Viděla jsem, jak proti nám vystartoval ten chlápek, co mě před nějakou chvilkou uhodil. Dál mělo všechno strašně rychlý spád. Christopher mě strhl na stranu a v dálce se ozvaly sirény. Srdce mi bilo o sto šest. Byla jsem připravená na další útok, ale nic takového se nestalo. Je konec?

"Vážně jsi v pořádku?!" naléhal na mě už nejmíň po sté Lukasův hlas.

"Hele, ještě jednou se mě na to zeptej a asi v pořádku nebudu. Copak nevíš, že já přežiju cokoliv?" zavtipkovala jsem a s úsměvem do něj šťouchla.

Celkem mě překvapilo, když jsem zjistila, že se do týhle akce na záchranu zapojil i Lukas. Byla jsem nehorázně ráda, že ho zase vidím, ale ten prvotní šok, když se na mě vrhl hned po té, co se na parkovišti objevili policajti, byl k nezapomenutí. Jo, přesně tak to bylo. Musela jsem uznat, že načasování měli fakt na nic. Každopádně mi to v tu chvíli bylo celkem jedno. Vytýkala jsem jim to až v tu chvíli, kdy jsme všichni museli k výslechu. Proč? No, důvodů by bylo víc. Fakt byl, že se tahle akce neobešla bez objetí. Věděla jsem to už v tu chvíli, kdy jsem slyšela výstřel. Věděla jsem, že Viktor...

"Myslíš na něho?" přerušil můj myšlenkový pochod a zamával mi rukou před obličejem, jako bych byla myslí někde jinde.

"Jo, ale to už je vlastně jedno. Nechci to už rozebírat," přikývla jsem.

"Chápu, tak přejdeme třeba k tomu... Do háje, proč jsi mi nezavolala hned, jak jsi sem přijela?!" obořil se na mě. Rozesmála jsem se a on se zamračil. Ach jo, to jen ten starej dobrej Lukas.

"Zdržuji se komentáře," zašvitořila jsem a snažila se udržet vážnou masku. Samozřejmě, že to bylo k ničemu.

"Co je tu tak k smíchu?" ozval se vedle nás, pro mě již známý, mírně arogantní hlas. Otočila jsem se a setkala se s jiskřivým pohledem Christophera. Na rtech se mi objevil ještě větší úsměv. Nevydržela jsem se na něj jen tak dívat. Jednoduše jsem mu skočila kolem krku. Nečekal to, takže se mírně zakymácel. Přimkla jsem se k němu a naklonila se k jeho uchu. "Zrovna jsme se rozhodli jmenovat tě princem na bílém koni," zašeptala jsem.

"Super, tak v tom případě ty budeš můj sluha," vrátil mi s úsměvem a obmotal kolem mě ruce.

"Héj děcka, fakt chápu, že jste štěstím bez sebe, že chodíte mezi živejma, ale tohle byste si mohli nechat na pozdějc, ne? Nebojte se, jsem už na odchodu, ale nějaký to menší rozloučení by fakt neuškodilo," prohodil kysele Lukas.

Na rtech se mi objevil úsměv. Donutila jsem se pustit Christophera a otočit se na Lukase.

"Už odcházíš?"

"Jo, je na čase. Svůj úkol jsem už splnil. Doufám, že od týhle doby mi budeš psát častěji," dostal ze sebe tentokrát už s úsměvem.

"Jasně, slibuju," přikývla jsem a přešla k němu. Objala jsem ho stejně, jako tehdy na vlakové nádraží s tím rozdílem, že teď jsem se nebála pustit ho. Věděla jsem, že je to správné. Když jsme s tím skončili, otočila jsem se na Christophera. Ten mě probodl uraženým pohledem.

"Christophere?" ozval se Lukas.

"Hm,"

"Dávej mi tu na ní pozor, jasný?"

"To se rozumí," ušklíbl se.

"Tak fajn. Mějte se. Kdyby něco, jsem na drátě," zavolal na nás už při odchodu a ještě stačil zamávat telefonem nad hlavou. Pomalu se stmívalo, ale i tak se tohle přehlídnout nedalo.

"Víš, že ti žárlení celkem sluší?" prohodila jsem jakoby nic, když jsme se otočili a zamířili ke škole.

"Cože?!" zavrčel a probodl mě svým typickým pohledem.

"Ale, nedělej, že nevíš, o čem mluvím," prohodila jsem.

"Nežárlil jsem," namítl uraženě.

"Ale jo, žárlil," nedala jsem se a zazubila se na něj.

"To teda ne,"

"Ale jo,"

"Ne,"

"Jo, jo... vím svoje," prohodila jsem a postavila se před něj tak, že jsem mu zablokovala cestu. Načuřeně mě sledoval a já mu to oplácela úsměvem. "Ale jako drsňák se mi líbíš víc," pronesla jsem nakonec a přitáhla si ho k sobě. Nečekala jsem na žádnou reakci, prostě jsem ho políbila. Myslela jsem si, že se třeba ozve jeho uraženost, ale nic takového se nestalo. Chytl mě za bradu a jemně mi skousl spodní ret. Chvilku počkal a pak po něm ještě přejel jazykem. Vzdychla jsem a zvedla svůj pohled k tomu jeho.

"Pamatuj si, že jestli mě ještě jednou naštveš, neskončí to s tebou tak dobře, jako teď," pronesl s ďábelským úsměvem a znovu mě políbil. V tu chvíli jsem byla rozhodnutá risknout to.

"Já se tě nebojím," špitla jsem mu do rtů a znovu se vpila do polibku. Teď už vážně nebylo čeho se bát.

Dámy a pánové, je to tu. Konec. :'( Ani netušíte, jak mě to vzalo. Tahle povídka mi neskutečně přirostla k srdci. Tak strašně nerada se s ní loučím. Pamatuju si na první okamžik, kdy se mi příběh zrodil v hlavě. Říkala jsem si: Mám se do toho pustit? Je to přeci úplně něco jiného, než jsem do teď psala...

A teď? Teď tu bulím z toho, že je konec. :D

Mrzí mě, že jste na poslední kapitolu museli čekat. Bohužel to jinak nešlo. Psala jsem jí v průběhu týdne a stále jsem tam něco přidávala a předělávala. Touhle kapitolou jsem si byla tak nejistá. Každopádně jsem slíbila, že tu bude do konce týdne a přesně to se stalo. Můžete to brát jako můj dárek k vánocům pro vás...

Tak a protože je to úplně naposled, přihodím vám sem jako obvykle 2 fakta o psaní... Kapitola má 4 906 slov. Jo, tentokrát jsem to fakt natáhla, ale říkala jsem si, že by vás asi nepotěšilo, kdybych tuhle kapču rozsekla na dvě části... Pak je tu fakt, že tuhle kapitolu jsem psala nejdýl ze všech ostatních. Jo, celý týden...

Tak, teď už je ale fakt čas na můj odchod. Tímhle se oficiálně loučím s Jasmine a Christopherem, budete mi chybět... :) A zároveň chci tímto poděkovat všem čtenářům, kteří mi dodávali sílu při psaní. A chci poděkovat za všechny příjemné komentáře, které mě zahřály u srdíčka. Mám vás všechny strašně moc ráda. :))

Vaše misqwa W.