Ďáblův syn - 19. kapitola

29. prosinec 2013 | 10.15 |
blog › 
Ďáblův syn - 19. kapitola

Ďáblův syn

Kapitola 19: Už nikdy se mě nesnaž chránit, když hrozí, že bys tím ohrozila sama sebe
Překážky se stavějí do cesty obyčejným lidem proto, aby se z nich stali lidé neobyčejní.
- Paul Jeffers
"Pane Petersone," pozdravil jeden z hlídačů a zatvářil se tak odevzdaně až mi z toho přeběhl mráz po zádech.
Trhavě jsem se otočila tím směrem a vykulila oči. No to mě podrž. Tak tohle je síla. Ne, to není možný...
Ale jo, je to možný. Moc dobře jsem to věděla. V tomhle světě je totiž možný naprosto všechno. Ano, narazila jsem přímo na majitele podniku, jaképak to mám ale štěstí, co? Do háje!
"Já, hledám toalety, však víte... vypila jsem toho..." znovu jsem se zahihňala a čím dál víc si připadala jako hňup. On je nebezpečná šelma a já si tu hraju na něco, co připomíná oblouzenou mouchu. Musel by být pořádně namazanej, aby mi tohle spolknul. Skvělý Abigail, vážně víš, jak na to!
"Tak to jste tu špatně, to, co hledáte je támhle," prohodil se sladkým úsměvem a pokýval hlavou na opačnou stranu místnosti. Moc dobře jsem věděla, že jsem tu špatně, ale zatvářila jsem se nanejvýš překvapeně a nasadila na rtech obrovský úsměv.
"Áha, v tom případě, pokud mě omluvíte," broukla jsem a chystala se na odchod. Myslela jsem si, že mi někdo dopřeje aspoň trošku štěstí a já se budu moct v klidu zdejchnout, ale to se samozřejmě nestalo. Stačilo udělat dva kroky a zastavila mě ruka toho chlápka. Chytil mě za předloktí a přitáhl si mě na místo, kde jsem ještě před chvílí stála, tedy před něj. Rychlým pohybem naznačil těm gorilám, že se mají přemístit jinam. Nevím proč, ale právě v tu chvíli mě zavalil ještě větší strach. Asi to bylo z toho důvodu, že jsem si jasně uvědomovala, že tu s ním budu sama.
"Ale kampak? Ještě jsme se ani nestačili představit," prohodil jako by nic. Kdykoliv jindy bych si myslela, že je to jen dvacetiletý sexy chlapík, co shání flirt anebo se chová prostě přátelsky. Ovšem teď jsem si jasně všímala těch jeho očí. Očí, které jasně vyjadřovaly, jak by vůbec neváhal, kdyby mě mohl mučit k smrti. Už jen jediný pohled na něj mi stačil k tomu, abych si o něm udělala jasné mínění.
"Ráda bych tu s vámi poseděla, ale mám jaksi naspěch," odpověděla jsem, co nejvíce přátelsky to jen šlo.
"Tak to je ale vážně veliká škoda," prohodil a stále svíral mou ruku. Snažila jsem se mu nenápadně vykroutit, ale postřehl to téměř okamžitě a rychlým pohybem si mě strhl na sebe. Zaskočeně jsem vyvalila oči. Chtěla jsem něco namítnout, ale přesně v ten okamžik se mi v hlavě objevil tíživý tlak. Bylo to jako onehdy, kdy proti mně stál ten kluk z KD, až na to, že teď to bylo mnohonásobně silnější.
Zatnula jsem zuby a snažila se nevydat ani hlásku. Připadalo mi to, jako by mi někdo zasel do hlavy nespočet jehel a pomalu je vysouval a zasouval zpět. Nemohla jsem racionálně myslet, takže mluvení nepřicházelo v úvahu už vůbec. Asi po minutě ukrutné bolesti se píchání rozplynulo jako ranní mlha. Prostě a jednoduše zmizelo. A v tu chvíli to přišlo.
Hlavou mi začalo pobíhat několik na sebe nenavazujících obrázků a myšlenek. Peterson snažící číst mi myšlenky, jeho překvapení, když se mu to nepovedlo... pak jsem se ocitla ve tmě před barem, zezadu se na mě vrhl nějaký chlápek, nestačila jsem uhnout. Povalil mě na zem... dál se mi zjevila tvář Camerona, který se ke mně vrhá, za ním se však vynořil další chlap. Všechno se to obrátilo v nesnesitelný zvuk typu bzzz. Vrátila jsem se zpět do reality.
Rychlým pohybem jsem se vytrhla z Petersonova sevření a o kus od něj odskočila. Teď už to chápu. Pamatovala jsem si každý nepatrný obrázek, který mi před chvílí proběhl hlavou. Pochopila jsem, co tu na mě ještě před chvilkou Peterson zkoušel. Snažil se mi číst myšlenky. Chtěl se ujistit, že jsem opravdu jen obyčejný člověk, co se sem připletl naprostou náhodou.
"Mnnmm," zamručel si pro sebe s přemýšlivým úšklebkem. "Tak teď už by sis mohla přestat hrát na opilou, ne? Moc dobře vím, že to tady na mě jenom hraješ. Místo toho mi řekni, co jsi zač. Démonka? Ne. Člověk? Ne. Ten ze shora? Ne. Takže co jsi zač a proč ti nemůžu číst myšlenky?" pronesl nadmíru zaujatě a stále po mně přejížděl zkoumavým pohledem.
"To by se vám líbilo, co?" odsekla jsem a snažila se vymyslet, co dál. Kdybych vzala nohy na ramena a utíkala bych, co nejrychleji by to šlo, zastavil by mě minimálně po dvou metrech, tím jsem si byla naprosto jistá. Další, co mi problesklo hlavou, bylo to, že bych mu mohla nakukat, že tu nejsem sama. Jenže to bych do toho zatáhla Camerona a Lucindu. Ne, to taky nepřicházelo v úmyslu. Jenže, co tedy? Z toho svého "vidění" mi bylo jasné, že mě pustí, ale hodlal si mě odchytit venku. Asi se bál toho, že by na sebe uvedl pozornost obyčejných lidí. No jo, lidi... Byla tu nejmíň stovka obyčejných lidí, nemohl na mě použít nic, co by přilákalo jejich pozornost. Super Abigail, našla jsi jednu maličkou bezvýznamnou výhodu.
"Líbilo? Myslíš si, že tě nechám jít, když na mě použiješ tu tvojí nevymáchanou pusu?" nadhodil a v očích se mu nebezpečně zablesklo. No, to bys mohl... to je pravda. Projelo mi hlavou a já se v duchu musela ušklíbnout. Zase tak naivní nejsem, budu se muset vytasit s něčím jiným.
"Ne. Ale myslím, že kdybych se tu rozkřičela na plný pecky a vyřvávala, že... já nevím, cokoliv, upoutalo by to pozornost dost lidí tady. No a pochybuju, že byste chtěl vyjít najevo s tím, co jste zač," promluvila jsem bez špetky jakýchkoliv emocí.
"A co bys dělala, kdybych ti tu tvojí pusu zacpal dřív, než bys vydala jednu jedinou hlásku?" namítl a krok se přiblížil.
"Pak bych vás kousla do vaší až moc smělé ruky a utíkala k jednomu z těch východů, který mají na starosti ty vaše gorily, pane Petersone. Vy byste jim zřejmě stačil dát vědět, ať mě zadrží za každou cenu. Oni by to díky mé pomoci trošku přepískli. Možná, že byste nějak zařídil, aby si toho někdo nevšiml, ale ta kamera těsně nad dveřmi by viděla naprosto každou milisekundu mého i jejich výstupu. Pak bych se, a to mi věřte, postarala o to, abych upoutala něčí pozornost a taky by se maličkou náhodou mohlo stát, že by se ta nahrávka dostala do rukou někoho, kdo by s tím chtěl něco podniknout," vyložila jsem mu s přehnanou sladkostí svůj plán a ještě se naklonila k jeho uchu. "Možná jste démon na jedné z nejvyšších příček tam dole, ale já znám někoho, kdo je ještě víš, než vy. Navíc, věřte mi, že místní policie by vám tenhle skvělý podnik ráda zabavila," ušklíbla jsem se, nadechla se a ledově mu zašeptala poslední slova, co mě napadla: "věřte tomu, nebo ne, ale nejste jediný, kdo je o několik kroků napřed. Divil byste se, co všechno vím."
Hned poté jsem se od něj odklonila a udělala krok vzad tak, aby mezi námi vznikla dost velká mezera. Cítila jsem, jak mi žilami pulzuje krev a jak mi splašeně buší srdce. Ani sama nevím, kde jsem přišla na všechno, co jsem mu řekla. Moje hlava si to prostě jenom nějak spojila a už to bylo venku. Byla jsem na sebe pyšná, ale taky mi docházelo, že jestli nezabere tohle, tak už nic.
"Páni, udělala jste na mě vážně velký dojem. Ještě nikdo mi takhle okatě nevyhrožoval," řekl po chvilce, kdy se zřejmě vzpamatoval z mého proslovu. Dokázala jsem ho překvapit?
"Mluvil tu snad někdo o vyhrožování? A i kdyby, vždycky je něco poprvé," zašvitořila jsem a nevinně zamrkala. To ho přimělo k úsměvu. Otřásla jsem se. Jeho úsměv na mě působil stejně, jako kdyby držel v ruce pistoli a mířil mi přímo na srdce.
"Jen by mě zajímalo, jestli byste to byla schopná uskutečnit, slečinko," zauvažoval a poslední slovo mírně protáhl. 
"Chcete se o tom přesvědčit?" nadhodila jsem s dávkou ironie a zabodla do něho svůj ledový pohled. V tu chvíli se mi ale sevřel žaludek. Prosím, prosím, prosím. Ať řekne ne...
"A víte, že to je celkem dobrej nápad? Ovšem, nechtěl bych riskovat, že by se vám při tom něco stalo. Jak už jsem říkal, udělala jste na mě dojem. Pro tentokrát vás nechám jít, ale jak tak koukám, zřejmě jste o mně už něco málo slyšela, takže věřím, že mi věříte, když říkám, že tohle nebylo naše poslední setkání," promluvil klidným hlasem a významně povytáhl obočí. No, myslím, že ten odchod v klidu asi nebude, chytráku. To bys na mě totiž neposílal ty svoje gorily hned, jak vyjdu před tvůj podnik.
"Jak myslíte. Doufám, že se příští setkání ponese v klidnějším pojetí." Nebo že žádný nebude! Kývla jsem mu na pozdrav a se vztyčenou hlavou se dala na odchod. Snažila jsem se působit co nejvíce nad věcí a nijak zvlášť nespěchat. Cítila jsem na sobě jeho pohled a byla jsem si jistá, že už rozdal rozkazy svým oddaným zaměstnancům.
Snažila jsem si znovu vybavit tu scénku, co se mi ještě před pár vteřinami zjevila v hlavě. Poznala jsem, že se to všechno mělo stát před hlavním vchodem. Možná by vás někoho napadlo, že bych se tedy měla vydat jiným, ale s tím bych si dovolila nesouhlasit. U hlavního vchodu jsem totiž měla výhodu v tom, že jsem věděla o všem, co se stane. Mohla jsem tomu tedy šikovným způsobem zabránit.
Asi pět metrů ode dveří mě zavalil takový divný pocit. Bylo zvláštní vyjít ven, když jsem už dřív věděla, co se stane. Musela jsem si v mysli stále opakovat, že když už jsem vyvázla z předchozí situace, tohle bude hračka. Navíc objeví se tam i Cameron. Už jen tahle drobná poznámka mě dokázala uvést do klidu. Nevěděla jsem, proč na mě takhle působí, ale prostě to tak bylo.
Těsně před tím, než jsem vyšla ven, jsem si stáhla svetřík víc na zadek a odhodila si neposlušné prameny vlasů z očí. Fajn, jsem připravená. S touhle myšlenkou jsem zatlačila do dveří a vypochodovala ven před bar do podzimního studeného vánku. Věděla jsem, že na mě má jeden chlápek zaútočit zezadu. Napočítala jsem do tří a rychlým obratem uskočila z dosavadního místa na stranu. Povedlo se mi to jen tak tak. V tu chvíli se na mě totiž vrhl, a jelikož nepočítal s tím, že uhnu, skočil do prázdna a měl na krajíčku ke spadnutí.
V tu chvíli, kdy se z toho vzpamatoval a stál znovu pevně na nohou, se kousek od nás objevil Cameron. Na tváři měl zděšený a zároveň úlevný výraz. Chystal se mi na pomoc, ale já věděla, co se má stát, takže jsem na něj s předstihem dvou vteřin zavolala: "Camerone, za tebou!"
V tu chvíli jsem už ale musela věnovat pozornost tomu chlápkovi před sebou. Netvářil se zrovna dvakrát přátelsky. Vycenil na mě zuby jako nějaký pes. Rychle se rozhlídl, a když se ujistil, že tu není žádný nechtěný divák, jedním pohybem vytvořil ohnivou kouli. Valila jsem oči a snažila se uvěřit tomu, že tohle není sen. Nebyl.
Ten chlapík se nebezpečně ušklíbl a jakoby naschvál si tu ohnivou věcičku přehazoval z ruky do ruky. Stačil okamžik a vyslal jí ke mně. Měla jsem v plánu vyhnout se jí, ale v tu chvíli jsem stála jako přikovaná. Když už jsem si byla na sto procent jistá, že mě ta koule zasáhne, odněkud se vynořil Cameron a strhl mě na stranu.
"Vstávej, rychle. Musíme odsud vypadnout. Nemůžu nás přenýst tady, takže budeme muset utíkat," zavrčel naštvaně a už mě vytahoval na nohy. Všechno probíhalo strašně rychle. V další sekundě udělal Cameron něco, co jsem nečekala. Vytvořil tu samou věcičku, co ještě před chvilkou ten chlapík, a vyslal ji k němu. Rychle mě chytl za ruku a dal se i se mnou na zběsilý útěk. Řítili jsme se tmavou uličkou přímo nadpozemskou rychlostí. V hlavě se mi zjevila vzpomínka na naše první setkání. Tehdy jsem uháněla stejnou rychlostí. Na vzpomínání ale nebyl čas. Tentokrát jsme byli v nějakém průšvihu oba dva. Nechápala jsem, proč se nemohl přenýst tam, ale věřila jsem mu, že ví, co dělá. Po pravdě jsem se cítila jako cvok. Proč? Jedna moje část si tenhle běh totiž užívala. Pociťovala jsem v žilách adrenalin a při tom jsem vnímala i Cameronovu ruku.
Bylo to vážně bláznivý. Věděla jsem, že ten chlápek je nám v patách a věděl to i Cameron. Stále se snažil zrychlit tempo, ale já už jela na maximum. Byla jsem si jistá, že jestli přidá ještě víc, potáhne mě za sebou jako psa na vodítku.
Blížili jsme se ke konci ulice a před námi se zjevil nějaký park. Mířili jsme přímo k němu, ale v cestě nám stálo zábradlí ve výšce mého pasu. A sakra. Cítila jsem, že se Cameron trošku zarazil, ale v tempu nepolevoval. Tři metry před zábradlím mi pustil ruku a hbitým pohybem ho přeskočil. Nebyl čas na rozmýšlení. V další sekundě jsem ho napodobila i já. Nesnažila jsem se ani zastavit, prostě jsem se řítila dál.
"Fajn, jdeme na to!" houkl a vyslal ke mně rozhodnutý pohled. Nejdřív mi nedocházel význam jeho slov, ale když jsem pocítila jeho dotek, všechno mi to došlo.
Než jsem stačila cokoliv namítnout, zmizeli jsme a objevili se v hotelovém pokoji. Přistání však nebylo takové, jak by si ho kdokoliv představoval. Neskončili jsme na nohou. Jelikož jsme se přenesli z běhu, přistání bylo dost na zabití. Kutáleli jsme se po podlaze v malém obýváku a nejmíň po čtyřech otáčkách se zastavili. Leželi jsme vedle sebe a popadali dech.
"Abigail, jsi v pohodě?!" ozval se téměř okamžitě naléhavý hlas Camerona. Jedním ladným pohybem se vyhoupl do sedu a rychle se ke mně naklonil. Zastavil se asi patnáct cenťáků od mého obličeje a se strachem zkoumal mé oči. Asi tři vteřiny jsem na něj jen tak zírala. Pak už jsem to nevydržela a začala se smát na plný kolo. Koukal se na mě jako na blázna, ale já si prostě nemohla pomoc.
"Tohle bylo naprosto skvělý!" dostala jsem ze sebe se smíchem a v křečích se převalovala na zemi.
"Cože?" nechápal a sledoval moje počínání.
"No tohle... tamto... prostě... Byl to totální odvaz," vykoktala jsem a vyslala k němu zářivý úsměv.
"Ještě před pár vteřinami jsme utíkali jako o život před dost nebezpečnými démony a ty mi tu teď tvrdíš v záchvatu smíchu, že to byl odvaz?!" zabručel a vyslal ke mně kyselý úšklebek.
"Jo, tvrdím," přikývla jsem a nasadila obří úsměv.
"Sakra, co ti udělali?" zděsil se a začal si mě otáčet, jako by hledal nějaké zranění.
"Já jsem naprosto v pohodě. Prostě, bylo to fakt něco. Já... oni... ty... Jak jsi to udělal?" dostala jsem ze sebe a probodla ho zvědavým pohledem.
"Co? Jak jsem nás přenesl? Sám nevím," prohodil zamyšleně.
"Ne... teda jo, to taky, ale jak jsi udělal tu ohnivou věcičku?"
"Jo tamto. To je další věc, co ovládáme. Ale to je, ksakru, jedno. Do háje, co jsi tam vevnitř dělala? Šílel jsem strachy. Dostal jsem SMS. Jenomže jsem zjistil, že si majitel nějak zajistil to, že se z jeho kanceláře nikdo nemohl dostat pomocí nadpřirozený síly, takže jsem musel použít okno. Jenomže to jsem se dostal ven a ti chlápci mě odmítali pustit dovnitř. Nevím proč. Každopádně kdybych vyvolal rozruch, bylo by to ještě horší. A Lucinda, ta se mi ozvala těsně před tím, než jsem tě našel. Psala mi, že tě nikde nemohla najít a že má problémy, takže se musela dostat pryč. Psala, že jsi určitě venku a že se sejdeme tu. Stačila další minuta a vtrhl bych tam... ani nevíš, jak jsem se cítil. Do prdele, nemohl jsem nic dělat. Moje moc tam byla úplně k ničemu. Byla chyba, když jsem si to tam neověřil dřív. Chyba, která nás klidně mohla stát život," dostal ze sebe všechno a vinu házel na sebe.
"Klid, hlavně se z ničeho neviň a... asi se naštveš, když ti řeknu, co jsem tam dělala," broukla jsem do ticha a pomalu se začala zvedat do sedu. Stočila jsem k němu pohled a setkala se s jeho typicky uhrančivým pohledem. Tím, že jsem se zvedla, se musel na kousek odklonit, ale i tak jsme se dostali do stejné vzdálenosti, jako před chvílí.
"Budu se snažit držet v klidu," pronesl kapinku arogantním hlasem.
"Slibuješ?" ujišťovala jsem se, protože jsem moc dobře věděla, že stejnak vybuchne a až se tak stane... nevím, co bude pak.
"Takže co?" zavrčel.
"Dostala jsem se do hovoru s Petersonem," špitla jsem tichým hlasem a sledovala jeho měnící se výraz. Za vteřinu jeho obličej změnil nejmíň deset výrazů. Samozřejmě, že skončil u toho rozčíleného.
"Co tím chceš říct? Jak do hovoru?" zavrčel rozzuřeně a všimla si toho, jak se celý napjal.
"Věděla jsem, že se naštveš," poznamenala jsem frustrovaně.
"Jak?" zopakoval svojí otázku, a protože jsem před ním uhýbala pohledem, chytil mou hlavu do svých dlaní a natočil jí tak, abych na něj viděla.
"Když ty jsi neodpovídal. Nemohla jsem sehnat Lucindu a ti chlápci se chystali jít dovnitř. Nevěděla jsem, jestli tam pořád jsi. Já... prostě jsem skočila mezi ně a... objevil se tam on," vydechla jsem a toužila po té náladě, která mě obklopovala ještě před několika minutami.
Nic neříkal. Pouze stále držel mou hlavu ve svých dlaní a oplácel mi svůj pohled. Tvářil se překvapeně a zaskočeně. Nevím, po jak dlouhý době se to stalo, ale najednou se ke mně naklonil ještě víc. Tentokrát jsem už cítila jeho dech na tváři. Vyjeveně jsem ho sledovala a snažila se přijít na to, co se chystá udělat.
"Hlupáčku," pronesl do ticha.
"Co prosím?" zeptala jsem se jako bych špatně slyšela.
"Už nikdy, opakuju nikdy, se mě nesnaž chránit, když hrozí, že bys tím ublížila sama sobě," pronesl naprosto vážně a pak přišel ten moment. Moment, kdy překonal tu malou vzdálenost mezi námi a přitiskl své rty na ty moje. Nejdřív je jen slabě ochutnával, jako by zkoumal, jestli se nerozplynu. Pak mi vtrhl jazykem do úst a začal mě líbat naléhavěji. Snažila jsem se vzpamatovat. Cítila jsem se jako by kolem mě roztávali všechny ledy. Položila jsem mu dlaň na krk a víc se k němu přitiskla. Tohle... tohle bylo naprosto k neuvěření. Obklopovala mě jeho vůně a já ztrácela všechny své racionální smysly. Bylo to jako sen, tak neskutečně neskutečné. Jenže pro mou smůlu to netrvalo věčně...
"Děckáááá?" zahulákala příchozí Lucinda a práskla za sebou dveřmi. Než jsme stačili jakkoliv zareagovat, stála kousek od nás a propalovala nás vykuleným pohledem. "No to mě podržte!"

Takže je to tu. Oh ano, po legendárně dlouhé době jsem konečně napsala další díl Ďáblova syna. Překvapeni? Já taky...

  • V prvním bodě bych se chtěla omluvit všem lidičkám, čtenářům a čtenářkám, kteří na tenhle díl museli čekat tak příšerně dlouho. Stydím se sama za sebe, že mi to tak trvalo.
  •  V dalším bodě bych tenhle díl chtěla věnovat thesindy. On/a přispěl/a komentářem, ve kterém se vyjádřil/a, že by stál/a o to, abych nejdříve dopsala jednu z rozepsaných povídek. Takže budu se snažit. :)
  • Jelikož jsem předchozí kapitolu psala asi před půl rokem, musela jsem si osvěžit paměť a podívat se, co se v předchozích dílech událo. Doufám, že jsem v této kapitolce nepřehlídla něco, co by bylo v rozporu s těmi předešlými.
  • A taky, jsem chtěla sdělit, že původní konec této kapitolky měl skočit jinak. Ovšem nějak mě to chytlo a neuhlídala jsem. Snad vám to překvápko v podobě sblížení nevadilo. :)
  • No a nakonec chci ještě jednou poděkovat všem, co na mě ani na tuhle povídku nezapomněli. Dobře, půl rok je půl rok, ale já věřím, že pár z vás vydrželo. :)

Vaše misqwa W.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 3 (2x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Ďáblův syn - 19. kapitola ultimate-pll 29. 12. 2013 - 16:16
RE(2x): Ďáblův syn - 19. kapitola vampire-krev 02. 01. 2014 - 09:19
RE: Ďáblův syn - 19. kapitola jana 27. 02. 2022 - 13:48