Vampire-krev | Enchanted Heart - kapitola 13

Kapitola 13: Jestli přijdu pozdě, svedu to na vás!

/Já vím, já vím. Tahle povídka je už rozepsaná pomalu dva roky a předchozí díl byl zveřejněn asi před 7 měsíci. Lidičky, já vím. Máte dovoleny protesty, házení rajčat či vražedné pohledy. Všechno pochopím. Každopádně pokud máte ještě zájem, pusťte se do čtení a hodně mě za hlavu. Doufám, že se vám kapitolka zalíbí. Není zrovna dlouhá, ale u téhle povídky to tak bylo vždy. Je rychlá svěží a snad i pobaví. Takže naposledy se omlouvám všem, co na ní čekali. Máte tu 13 díl.../

"Vy?!" štěkla jsem dost nepříjemným tónem. To si ze mě fakt děláte srandu, ne? Vlezla jsem snad do špatnejch dveří?

"Ano já, máte s tím nějaký problém?" zeptal se dost nadřazeným tónem a více se opřel do kožené židle.

"No, mám takový dojem, že jsem měla jít na doučování k paní Millsové," poznamenala jsem s kyselým úšklebkem a nervózně si přešlápla. Kruci, dokáže mě rozrušit i jeho pitomej pohled.

"To ano, ale něco jí do toho vlezlo, takže mě požádala o záskok," objasnil jako by nic a mně z něho začala vřít krev v žilách.

"Fajn, tak to bychom to dneska mohli odložit, ne?" zkusila jsem klidným hlasem.

"Ne, to bychom vážně nemohli. Sama jste si mi na minulé hodině stěžovala, že jste nováček. Takže si myslím, že byste neměla zahazovat takovou příležitost jako je tato. Navíc jste sem na školu přestoupila až teď, kdy jste o pár let starší, než by se mělo normálně nastupovat, takže toho musíte dohnat poměrně dost," poznamenal s vítězným úšklebkem.

V tu chvíli jsem litovala vůbec toho, že jsem něco podobného někdy dřív vytahovala. Tenhle chlápek si zapamatuje snad sebemenší kravinu a pak mi je předhazuje jako na běžícím páse. Začínám ho podezřívat z toho, že mi to dělá schválně. Vyloženě si užívá, když mi tu může rozhlašovat svoje kecy a neustále mě poučovat.

"Fajn," odsekla jsem prostě a uraženě přešla ke stolu, za kterým si to vysedával. Nečekala jsem na žádné povolení, prostě jsem sebou plácla do křesla a hodila po něm pohledem typu: Tak-bude-už-něco?

"Paní Millsová připravila pár cvičení, ale rozhodl jsem se, že začnu s něčím jiným," začal po menší chvilce ticha a přitom porovnával hromádky papírů, co ležely na stole.

"Hm," zamručela jsem naprosto nezúčastněně. Přišla na mě zase chvilka, kdy jsem nevěděla jak se mám chovat. Posledních pár dní mám v hlavě jen jeho. Vadilo mi, když si mě nevšímal. A teď ho tu mám před sebou a jsem na tom snad hůř. Plánuju odhalit tu jeho dost kvalitní masku, za kterou se tak často schovává, ale problém je, že ještě nevím jak. Je to s ním jak na horský dráze. Jo, přesně na tý, kdy člověk čeká na chvíli, kdy se s ním zhoupne svět a on ze sebe vyhodí svůj oběd. I když v tomhle případě bych místo zvracení použila něco jako, šlapání na nervy. Hm, přesně to totiž umí. Tedy aspoň já to tak pociťuju.

"Nejdříve bych chtěl zkusit, jak jsi na tom s pozorností a se soustředěním," pokračoval a moje zamručení bravurně ignoroval.

"A co mám jako dělat?" zeptala jsem se odtažitým hlasem a zkoumala jeho výraz. Zřejmě čekal nějakou chytrou poznámku na svou adresu a ne mojí klidnou verzi. Jen ať si počká, taky mu svým chováním zamotám hlavu. I když pochybuju, že by o mně přemýšlel tak moc jako já o něm.

"Zavři oči a zklidni si dech," rozdal rozkaz a vyhoupl se ze židle. Přešel k hraně stolu a čekal na mojí reakci. Když jsem pochopila, že to myslí vážně, zakroutila jsem nad tím očima, ale nakonec mu přeci jen vyhovila. Čím dřív to udělám, tím dřív to budu mít za sebou a budu moct vypadnout. I když mi to přišlo jako kravina, prostě jsem to udělala. Doufám, že to ticho oživí, protože mám takový pocit, že bych mohla klidně i usnout a to by se mu nejspíš nelíbilo. Hm, i když ta představa je pro mě trošičku lákavá.

"Teď vnímej každý svůj nádech a výdech. Chci, abys brala okolní svět z vrchu. Nevnímej nic jen můj hlas a své dýchání," promluvil kousek ode mě. Byla jsem se jistá, že obešel stůl a stál kousek od křesla, ve kterém jsem seděla.

"Vnímej jen můj hlas a své dýchání. Uklidni se a ostatní jevy nech plavat," opakoval stále dokola a já měla chuť otevřít oči, probodnout ho pohledem a začít na něj řvát, že se asi těžko uklidním, když bude postávat kousek ode mě a stále na mě mluvit.

"Stále mysli jen na dýchání. Za pár vteřin kolem sebe ucítíš menší větřík. Chci, aby ses stále soustředila a snažila se ho přesměrovat jinam silou vůle. Neotvírej oči, prostě zůstaň tak, jak jsi," promluvil do ticha.

O pár vteřin později se stalo přesně to, o čem mluvil. Z ničeho nic mě ovál průvan chladivého větru. Nebylo to nijak silné, ale i tenhle malý tlak způsobil rozvíření mých vlasů. Cítila jsem, jak mi každou chvilkou naráží další a další proud chladu na tváře a na krk. Nikdy bych to nepřiznala nahlas, ale cítila jsem se skvěle. Věděla jsem, že mě Ian pozoruje a vyčkává na mou reakci. Už jen z toho, jsem byla dost nervózní. Nevím, čím to bylo, ale jakmile se o mě otřel průvan větru, moje otrávenost a naštvanost vůči Ianovi mizela v nedohlednu. Měl to v plánu nebo to je jen pitomá náhoda?

"Charlotte, soustřeď se," ozval se odněkud klidný Ianův hlas. Nebyla jsem si jistá, ale zdál se mi mírně vzrušený. Asi mi z toho už hrabe.

Fajn, když chce. Snažila jsem se svoje myšlenky ohledně něho zatlačit do nevědomí. Dalo mi to dost velkou práci, abych se soustředila na to, co po mně chtěl. Stále jsem si v hlavě pohrávala s myšlenkou na to, jak se do větříku, který na mě působil, opírá můj vlastní a vytlačuje ho z mé blízkosti. Nevím, jak dlouho jsem si to opakovala, ale najednou se ten průvan vzdaloval stále dál, až nakonec zmizel. Jako by tu ani nebyl.

Otevřela jsem oči a rychlostí blesku se zvedla ze sedačky. Ihned jsem se zarazila. Ian stál přímo přede mnou a opíral se o dřevěný stůl. Tvářil se zamyšleně a zároveň i překvapeně, což způsobil můj rychlý výskok.

Uvěznil mě svým pohledem. Nemluvil. Jenom mi koukal do očí a nad něčím zřejmě přemýšlel. Chtěla jsem uhnout pohledem a vyčíst mu nějakou peprnou poznámku, ale nešlo to. Jako by mě nějaká vyšší síla nutila stát jako socha a oplácet mu jeho pohled.

Nevím, jak dlouho probíhala tahle chvíle, ale najednou se ozval školní zvonek. Právě ten mě probral z transu a já konečně zaměřila svůj pohled na velké bílé hodiny za jeho zády. Bylo za pět minut sedm.

"Sakra, to už je tolik?!" vypravila jsem ze sebe.

Ian si prohrábl rukou vlasy a tím perfektně zakryl jakékoliv pocity. Odlepil se od stolu a protáhl se kolem mě zpět na židli. "Pro dnešek končíme. Pokud se nemýlím, za chvilku ti začíná další hodina," nadhodil svým typicky učitelským hlasem a začal si něco zapisovat do malých černých desek.

"Jo začíná," prohodila jsem a vydala se ke dveřím. Otevřela jsem je, ale ještě před tím, než jsem stačila vyjít ven, jsem se otočila a odsekla: "Jestli přijdu pozdě, svedu to na vás!"

-------------------

Do učebny jsem vpadla přesně se zazvoněním. Pátrala jsem pohledem po třídě a hledala Mikkyho. K mé radosti jsem ho naštěstí našla téměř okamžitě. Seděl v předposlední lavici u okna. Začala jsem se prodírat mezi lavice, až jsem konečně skončila u té jeho. Hodila jsem učebnici matematiky na stůl a sama se skácela do židle vedle něho.

"Máš to jen tak tak," prohodil a vyslal ke mně úsměv.

"No, to se říká tobě, když sis mohl stávat o hodinu dýl jak já a ke všemu jsi nebyl na pitomým doučku," zavrčela jsem podrážděným hlasem a znuděně si položila hlavu na lavici. Chtěla bych tejden klidu. Potřebovala bych se někam zahrabat. Nejlépe někam dost hluboko pod zem.

"A jé, mám se vůbec ptát, co se stalo?"

Vaše misqwa W.