Vampire-krev | Enchanted Heart - kapitola 14

Kapitola 14: Starksova střední

Celý zbytek dne i týdne probíhal naprosto ve stejném stylu. Chodila jsem z hodiny na hodinu, snažila se ignorovat Stewarta a Lewisovou, snažila jsem se odtáhnout pozornost od Iana a v jeho hodinách jsem se chovala nad věcí, jako by mě vůbec nezajímalo, že je někde poblíž. Všechno tohle mi přišlo strašně zvláštní. Stále mi tu nehrálo pár věcí, ale rozhodla jsem se, že si dám nějakou pauzu a pak s odstupem času se k tomu vrátím.

No a ani jsem se nenadála a byl tu pátek. Den, kdy měla dorazit Starksova střední. Většina školy byla na trní z toho, že se blíží Light a Match a tak nedělali nic jinýho, než že se připravovali a neustále to všechno probírali do detailů. Jak jsem se dozvěděla, celá tahle akcička má proběhnout v pátek a v sobotu se koná ten koncert. Navíc tomu všemu dodalo ráz to, že tu Starksova střední zůstane až do neděle, tudíž se na kolejích dávaly do pořádku prázdné pokoje. Prostě a jednoduše, všechno bylo vzhůru nohama.

------

"Takový je to vždycky?" zeptala jsem se naprosto otráveně a mírně se zapřela do lavičky. Jo, už se to prostě nedalo vydržet. Všude pobíhalo nespočet lidí a stále měli tisíce problémů, takže jsme se s Mikkym rozhodli přesunout ven před kolej na jednu z laviček.

"Jo, i když tohle je jen slabý odvar toho, co ještě nastane. Už od pradávna máme se Starksovou střední spory ohledně Light a Match a v podstatě i ve všem ostatním. Naše školy se předhání v postu o nejlepší kouzelnickou školu, takže se vlastně ani není čemu divit," objasnil mi Mikky s mírným pokrčením ramen.

"To jim na tom tolik záleží?" neodpustila jsem si ironickou poznámku ve tvaru otázky. Vlastně to ani otázka nebyla. Už tak jsem znala pravdu: Záleží.

"To si piš, že jo. V tuhle chvíli jsem pokaždý šťastnej, že nepatřím mezi magic experty," prohodil Mikky s nervózním úsměvem a kývl na skupinku lidí pár metrů od nás. Poznala jsem mezi nimi pár lidí ze druháku. Z toho, co bylo vidět, jsem pochopila, že si zkouší zápas na nečisto.

"Tak tohle bych asi nedala," oddechla jsem a uznale pokývala hlavou.

"Jo, věř mi, tohle dá jen málo lidí. Každopádně pro nás jako diváky je to celkem přínosný. Uvidíš, že se ti to bude líbit," přikývl a nasadil zaujatý výraz.

"No, uvidíme. V kolik to vlastně všechno vypukne?" zeptala jsem se se špetkou zájmu a pohodlně si natáhla nohy.

"Asi kolem sedmý. Všichni by měli dorazit ve čtyři, což je přibližně za hodinu, ale nejdřív se to tu musí všechno zorganizovat," odpověděl.

"To asi nebude jako procházka růžovým sadem, co?" nadhodila jsem s kyselým úšklebkem.

"Ne, to fakt nebude," přitakal se smíchem Mikky.

Chtěla jsem ještě něco poznamenat, ale vyrušil nás hlas jednoho z profesorů. "Pane Stevensi, slečno Parkinksová, to tu budete jen tak vysedávat?"

"Je pátek odpoledne, máme volno a je krásně, co bychom měli dělat jiného?" nadhodila jsem a s hraným úsměvem se otočila k příchozímu učiteli. Nebyla jsem si jistá, jak se jmenuje, ale zdál se mi povědomý. Možná, že jsme ho měli na historii kouzelníků. Je to celkem nudný předmět jednou do týdne, tak se mi nedivte, že neznám ani jeho jméno.

"Vaše poznámky si schovejte pro někoho jiného Charlotte. Víte co? Zrovna jsem hledal někoho, kdo by mi pomohl odnést několik krabic do velkého sálu. Konají se tam přípravy na zítřejší večer a potřebují tam donést rekvizity. Takže pokud nemáte co dělat, krabice jsou před skladem ve východní budově," oznámil nám, jako by se nechumelilo a dal se na odchod.

"Skvělý, fakt skvělý. Příště, až se někam budeme chtít zašít, připomeň mi prosím, že to má být někam, kde nejsme na očích," vydechla jsem otráveně na Mikkyho a s opravdu velkou nechutí se zvedla z lavičky.

"To zvládneme, pár krabic nás nezabije. Pak se odklidíme někam stranou," sliboval Mikky a snažil se znít co nejvíc pozitivně. Nevím, kde se v něm bere tolik energie, každopádně já jí očividně postrádám.

------------

"Tak pár jo? Jestli tohle zvládneme odnosit do neděle, budeme za největší borce," poznamenala jsem jízlivě, když jsme se došourali až ke skladu. Kruci, tomu se ani nedalo říkat sklad. Vždyť nebyli ani vidět dveře, před nimi bylo nejmíň padesát krabic a to mám ke všemu dost blbej odhad. Klidně bych se vsadila, že jich tu je víc.

"No, je to trošku víc, než jsem předpokládal, ale..." Nenechala jsem ho to dokončit a rychle mu do toho skočila, "Trošku víc? Přiznejme si, že je toho hodně. Nechápu, proč to dal jen nám. Myslím, že by ho nezabilo, kdyby požádal ještě aspoň dalších deset lidí," odfrkla jsem si a sebrala jednu krabici ze země.

"Jo, to by mi nejspíš asi nevadilo," souhlasil nakonec Mikky a taky se chopil jedné z krabic.

"Si myslím," sykla jsem a vydala se směrem k velkému sálu. Museli jsme přecházet po hlavním nádvoří, v centru toho všeho bláznovství. Jasně, možná to bylo jen asi dvě stě metrů, ale představa toho, že tudy půjdu ještě asi třicetkrát, byla dost nepředstavitelná.

--------

Když už jsme odnosily asi dvě třetiny všech těch krámu, se nádvoří začalo plnit neznámými lidmi. Jak jsem o chvilku později pochopila, právě přijížděla očekávaná "návštěva". Oh, přímo ze mě sálalo nadšení. Samozřejmě myšleno ironicky.

"Víc už jich zřejmě být nemohlo," poznamenala jsem, když jsme se s Mikkym vraceli pro dvě polední krabice.

"No, nechci tě nijak děsit, ale myslím, že ještě nedorazil jeden autobus," namítl a zkoumavě se zahleděl do davu lidí na nádvoří. Skvělý, fakt skvělý.

"Ještě lepší fakt," odfrkla jsem si a s námahou se sehnula pro poslední krabici. Rychle jsme to do sálu a pak se spokojeně vydali zpět na nádvoří.

Všimla jsem si, že se tu rojí lidi různého věku. Mezi děckama pobíhali učitelé od nás i od nich a rozdávali jim nějaký papíry. Jak jsem pochopila, byly to nějaký informace o následujících třech dnech a čísla jejich pokojů.

"Tak a co teď?" nadhodila jsem z ničeho nic.

"Nevadilo by ti, kdybych si ještě rychle zaběhl do knihovny? Úplně jsem zapomněl na jednu knihu," zeptal se.

"Ne jasně, klidně jdi. Sejdeme se na pokoji?" prohodila jsem s mírných přikývnutím.

"Jo, super. Zabere mi to tak deset minut. Víc snad ne," souhlasil.

"Oukej, tak zatím," mávla jsem právě ve chvíli, kdy se měl k odchodu. Nervózně jsem se zadívala na ten obří dav před sebou a rychle si prohrábla vlasy. Fajn, tohle bude v pohodě. Stačí se jen procpat tím davem a budu zpátky na koleji. Je to otázka pěti minut...

Po pár vteřinách jsem tuhle myšlenku dost přehodnotila. Z pěti minut se stalo deset a z deseti patnáct. V dalších minutách mi už prostě docházela trpělivost. Prodírala jsem se davem nehledě na následky. Pár lidí si zamumlalo nějakou nadávku, ale to mi bylo fakticky jedno. Kdyby tu jen tak líně nepostávali, všechno by se vyvíjelo jinak.

"Kruci, nemůžeš si dávat pozor?" ozvala se nějaká blondýna kousek ode mě.

"Nemůžeš ten svůj velevážený zadek přesunout na druhou stranu nádvoří?" přešla jsem její poznámku.

"Co to je za debilní kecy?"

"Začala ses ptát na debilní otázky, tak jsem ti odpověděla stejně tak debilní otázkou i já," odsekla jsem a dál jí pozornost nevěnovala. Konečně jsem se totiž dostala až na samý konec. S úlevou jsem se procpala mezi posledními dvěma lidmi a konečně se dostala na volný prostor.

Na nic jsem nečekala a rovnou jsem zamířila na kolej. Jenže tam nastal další problém. Spousta děcek pobíhala dovnitř a ven s tím, že neví, kde mají pokoje, takže jsem rovnou zavrhla přední vchod a vydala se k tomu zadnímu.

"Tohle fakt nemám za potřebí," mumlala jsem si pro sebe a snažila se hodit do klidu.

S chladnou hlavou jsem prošla zadním vchodem a vydala se chodbou směrem ke svému pokoji. Už jsem se radovala, že budu konečně tam, když mě něco zarazilo. Z jednoho volného pokoje jsem zaslechla Ianův hlas. Chtěla jsem to nechat být, ale zvědavost mi prostě nedala.

Přešla jsem blíž ke zdi a stoupla si tak, abych viděla malou škvírou mezi dveřmi dovnitř. Rozpoznala jsem, že tam nebyl sám. Naproti němu postávala nějaká rusovláska. Hádala bych jí tak o dva možná tři roky mladší, než byl on.

"Nečekala bych tě zrovna tady," poznamenala a přiblížila se k němu o krok blíž.

"Ani já tebe. Aby bylo jasno, nestojím o žádný problémy," poznamenal chladně Ian.

"Ale no tak. Myslíš, že jsem tu proto, abych ti dělala nějaké problémy? Přeci mě znáš," zasmála se.

"No právě, že tě znám. Myslím, že jsem se jasně vyjádřil, že už nedělám to, co dřív," zavrčel na ní.

"Každý má šanci vrátit se zpátky," namítla sladkým hlasem.

"Já o ní ale nestojím. Vůbec bys tu neměla být. Varuju tě. Stačí jeden přešlap a neudržím se," zasyčel na ní ledovým hlasem a já se mírně zatřásla. Kruci, takového jsem ho ještě nikdy neviděla. Je to vážně on? O čem to vlastně ti dva mluví?

Věděla jsem, že bych se měla co nejdříve zdejchnout, ale něco mě nutilo zůstat. A to byla chyba. Naklonila jsem se zpět, abych věděla, co se děje, a v tu samou chvíli se mi v kapse rozezvonil mobil. Hrklo ve mně. Všimla jsem si, že se ti dva zarazili a zadívali směrem na dveře.

Nečekala jsem a okamžitě se dala do běhu. Bylo to to první, co mě napadlo. Řítila jsem se k pokoji a doufala, že to stihnu dřív, než si mě všimnou. Vydávala jsem ze sebe ten nejlepší výkon, a když jsem konečně byla necelé dva metry od dveří, zpomalila jsem, otevřela, vletěla dovnitř a hlasitě za sebou zabouchla.

Opřela jsem se do dveří a hlasitě oddechovala. Kruci, kruci, kruci. Totálně jsem se pomátla. Co mě to sakra napadlo?

"Char?"

Vzhlídla jsem a hleděla na nechápavého Mikkyho. Neměla jsem slov, stále jsem se snažila pobrat nějaký kyslík.

"Co se děje? Nevěděl jsem, kde jsi. Už tu na tebe čekám dobrou půl hodinu. Nikde jsem tě nemohl sehnat, tak jsem se ti snažil dovolat. Jsi celá uřícená, co jsi zase prováděla?" chrlil na mě jednu otázku za druhou. Jenže jediný, co mi běhalo hlavou, byla moje vlastní otázka: Viděli mě?