Vampire-krev | Pod jednou střechou - prolog

Prolog

Život je jedna velká komedie, pravda, někdy s opravdu černým humorem. Jestli nás tam nahoře někdo sleduje, musí se náramně bavit.

---------

"A že by ses zastavil a pomohl mi?!" zakřičela jsem na Nicka, svého brášku, ale ten ke mně vyslal jen slabý úšklebek a úplně v pohodě si to vykračoval po kamenném chodníku k domovním dveřím. Dveřím, které ode dneška vedou do mého momentálního domu.

"Fajn. Jak chceš!" křikla jsem po něm a otráveně otevřela kufr od jeho auta. Vylovila jsem dvě zatraceně těžké cestovní tašky a dvě přeplněné igelitky. Nevím, jak se mi to povedlo, ale zvládla jsem za sebou dokonce i zavřít kufr.

S funěním jsem se šourala ke dveřím a v duchu nadávala za to, proč to Nick prostě nevzal po tom trávníku až k baráku. No co? Rozhodně bych se vyhnula tomuhle.

"Čau kámo!" rozkřikl se Jamie, nejlepší kámoš mého bratra, a div mu neskočil kolem krku. Musela jsem nad tím zakroutit hlavou. Tihle dva se už nějakou tu dobu znali. Vždycky, když byli spolu, chovali se naprosto jak malý děti. A vzhledem k tomu, že jim je obou už něco málo přes dvacet, mě to stále překvapovalo.

"No čau. Jak už je to dlouho? Šest měsíců? Ty kráso, to snad není možný," začal Nick a šťouchl do Jama.

"To bych řekl. Chlape, začínaj ti pomalu šedivět vlasy," poznamenal Jamie rýpavě a pokračoval dál jako by nic, "tak kde máš tu krasavici, co se k nám stěhuje?"

"Jsem fakt ráda, že jste si na mě vzpomněli," ozvala jsem se téměř okamžitě a zadýchaně se dobelhala až k nim. "Je fakt k neuvěření, kolik džentlmenů chodí po světě," zahučela jsem otráveně a zadívala se na Jamieho. Pořád vypadal naprosto stejně. Blond vlasy měl v elegantním rozcuchu, na sobě volné tmavé triko a džíny.

"Izzy? Jsi to ty?" zarazil se a sjížděl mě od hlavy až k patám.

"Ne, čínskej bůh srandy. Jasně, že to jsem já, copak, něco se ti nezdá?" zeptala jsem se s obřím úsměvem a čekala na jeho reakci.

"Nóóó," protáhl, "Málem bych tě nepoznal. Kruci, z tebe je ale pořádná kočka," prohodil naprosto vážně. Na to jsem zareagovala smíchem.

"Za to ty jsi pořád stejnej, jak koukám," prohodila jsem.

"Ehm, ehm. Nechci nijak rušit vaše vzájemné lichocení, ale budu muset vyrazit. Letí nám to za hodinu a půl. Jame, vážně s tím nemáš problém? Kdyby tu byla jiná možnost, neotravoval bych tě s tím," ozval se můj brácha a tím na sebe upoutal pozornost.

"Ne kámo, jasně, že ne. Byl jsem nadšenej. Izzy je jako moje sestra, jasně, že mi to nevadí. Náhodou jsem celkem rád, aspoň tu nebude taková nuda," zasmál se Jamie.

"Tak to jsem rád. Kdyby byly nějaký problémy, ozvi se,"

"Problémy? Myslíš, jako kdyby se Izzy dala na chlast, drogy a vyhrožovala mi znásilněním?" poznamenal Jamie zamyšleně a zřejmě si celou tu scénu přehrával v hlavě.

"Bože, už jen ta představa je no... no radši nic," prohodila jsem uraženě a nasadila znechucenou masku.

"Oukej, vidím, že to zase tak strašný nebude," prohodil Nick a pokračoval, "Ještě jednou díky a dej mi tu na ní pozor."

"Jasně Nicku, to je přece samozřejmost," přikývl Jam a nenápadně na mě mrkl. Ušklíbla jsem se. Tenhle kluk je přímo podle mýho gusta.

"Izzy?"

"Hm?" stočila jsem pohled na Nicka.

"Nezlob tady a... někdy zavolej," začal znovu se svým poučováním. Abych to všechno uvedla na pravou míru, tuhle větu jsem si asi před hodinou vyslechla nejmíň stokrát.

"Jo jasně. Žádný odmlouvání, žádný sprostý výrazy a žádný problémy," zopakovala jsem svojí perfektně naučenou frázi a mávla mu na znamení, že všechno chápu. Na to jen přikývl, ještě jednou prohodil něco o tom, že bude mít mobil pořád u sebe, kdyby něco, a nasedl do auta. Stále ve mně hlodala myšlenka na to, že vyleze ven a hodí mě na zadní sedadlo, odjede se mnou a bude dělat, jako by se všechno tohle nestalo. To se ale naštěstí neuskutečnilo. Nastartoval, mávnul nám a zamířil si to pryč.

"Tak co? Těšíš se?" zajásal po chvilce Jamie a já spatřila nepatrné jiskřičky v jeho očích.

"Na co konkrétně?"

"No na nový bydlení. Na to, až ti představím kluky. Fakt jsou zvědavý. Danny sice ze začátku remcal, ale ujistil jsem ho, že jsi naprosto super," prohodil s úsměvem a popadl obě cestovní tašky, co jsem před chvíli odložila na zem.

"No, neměl jsi tolik přehánět. Teď si určitě myslí, bůhví, kdo nejsem," poznamenala jsem na oko naštvaným hlasem, ale usmála se na něj.

"Neboj, všichni ti propadnou stejně jako já," ujišťoval mě naprosto vážně.

"Ach jo, jsi vážně ztracený případ," oddychla jsem si a vešla za ním do domu. Zabouchl za mnou dveře a prošel úzkou chodbou až někam do neznáma. Odkopla jsem boty někam k botníku a následovala ho. Byla jsem tu naprosto poprvý. Vždycky jsme se scházeli někde venku nebo u nás.

Když jsem ho dohnala, stáli jsme už na kraji obýváku. Rozhlížela jsem se kolem sebe. Byla tu velká pohovka, tři křesla, televize, konferenční stolek a další nábytek. Pohledem jsem se zastavila na právě přicházející postavě.

Byl to tmavovlasý kluk, s modrýma očima. Měl na sobě podobné oblečení jako Jamie a na tváři se mu usídlil úsměv. Zvědavě si mě prohlížel.

"Tak Izzy, tohle Nate Hakson. Nate, Izzy. Nate chodí na vysokou právnickou, takže kdyby před tebou někdy mluvil nějak až moc chytře, nevnímej ho. I já mám dost často problémy s tím, abych mu vůbec rozuměl," prohodil na vysvětlenou Jamie a představil nás.

"Těší mě. Po pravdě už jsem o tobě dost slyšel. Od tý doby, co bylo oficiální, že se sem nastěhuješ, Jamie nemluví o ničem jiným, než o tobě. A s tím, že mi nerozumí, si nelámej hlavu, někdy vůbec pochybuju o tom, jak mohl projít střední," prohodil Nate a rýpl si do Jamieho. Ten po něm jen šlehnul nevraživým pohledem a založil si ruce na hrudi.

"Kámo, já na střední perlil," namítl Jam.

"Fakt? A to přesně v čem?" zeptal se Nate s fakt velkou zvědavostí.

"No, chodil jsem vždycky včas, to se počítá, ne?" zeptal se Jam.

Rozesmála jsem se. Jestli to takhle půjde dál, už nikdy nechci odsud. Začíná se mi to tady fakt líbit. Pořád čekám na chvíli, kdy se objeví nějaký ten háček, ale on tu stále není.

"Tak určitě se to počítá," přikývl Nate obdivuhodně, jako by byl překvapený už jen z toho faktu, že Jam chodil včas. Tomu jsem se musela ušklíbnout. Chodit někam včas mi dělá dost velký problémy...

"Fajn, dost keců o vzdělanosti. Izzy? Co takhle, kdybych ti ukázal tvůj nový pokoj?" rozzářil se a nedal mi ani čas na odpověď. V tom samém okamžiku mě chytl za paži a táhl na schodiště. Než jsem se nadála, byli jsme nahoře.

"Tak, tady to je," ukázal na první dveře vlevo od schodiště. "Hned vedle tebe má pokoj Danny, na konci chodby Oli. Já a Nate jsme dole," objasnil mi hned a otevřel dveře od mého nového pokoje.

Nahlídla jsem dovnitř. Byl aspoň jednou tak větší, než můj předchozí. Tohle se mi fakt líbí. Přejela jsem pohledem po vybavení. Byla tu nějaká ta skříň, stůl, židle, malý křesílko v rohu a naproti němu byla na druhé straně prostorná postel.

"Myslím, že tohle mi bude vyhovovat na 110%. Je to tu fakt skvělý," prohodila jsem uznalým hlasem.

"Fakt? Líbí se ti to? Tak to jsem rád. Je tady jen základní vybavení. Nechtěl jsem ti do toho nijak zvlášť zasahovat. Samozřejmě, že si to tu můžeš kompletně předělat. Nechám to na tobě," řekl a položil moje tašky k rohu postele.

"Super, myslím, že si asi hned vybalím. Jak se znám, později by se mi do toho už asi nechtělo," prohodila jsem a naznačila mu otrávený obličej na znamení, že se do toho moc nehrnu

"Je mi to jasný," usmál se. "Tak dobře, nějak se tu zabydli. Asi za dvě hoďky dorazí Danny a Oli, takže tě seznámím i s nimi. Říkal jsem jim, ať dorazí brzy, protože si dáme takovou menší poradu. To víš, je neděle, takže by je tu v tu chvíli nikdo nenašel. Věčně někde lítaj," řekl na vysvětlenou Jam a protáhl se kolem mě ve dveřích.

Přikývla jsem a on pokračoval v cestě ke schodišti. Chvíli jsem se za ním jen tak dívala a nakonec jsem na něj zavolala: "Jamie?"

"No?" otočil se s úsměvem.

"Chtěla jsem jen říct, děkuju," prohodila jsem a vyslala k němu upřímný úsměv.

"Přece víš, že nemáš vůbec za co. Stačí, že jsi tady Izzy," usmál se jako malý kluk a vyrazil po schodišti dolů. Zakroutila jsem nad tím hlavou a nakonec se odhodlala vejít do pokoje. Zavřela jsem za sebou dveře a s povzdechem se vypravila k posteli. Položila jsem na ní dvě igelitky a ze země sebrala jednu z tašek s oblečením.

"Fajn, tohle zvládneš," dodala jsem si odvahu a pustila se do práce.

----------------

Nevím, jak dlouho jsem všechno vybalovala, ale když jsem byla u naprostého konce, venku už byla tma. Zdrceně jsem došla až k posteli, přímo se na ní zhroutila a popadla do ruky mobil. Mrkla jsem na obrazovku. Šest hodin. Kruci, to jsem vybalovala dvě a půl hodiny?!

Na pár vteřin jsem zavřela oči. Zhluboka jsem se nadechla, otevřela oči a vyskočila z postele. Fajn, asi bych měla vyrazit dolů. Přešla jsem ke dveřím a ještě se otočila. Rozhlídla jsem se po svém dílu a musela se usmát. Nad postelí mi viselo nejmíň 15 plakátů, na stole jsem měla poházený nějaký sešity a knížky a ve skříních se pyšnily kupičky oblečení. Jo, ty tu asi takhle srovnaný moc dlouho nevydrží.

S pocitem spokojenosti jsem otevřela dveře a vešla na chodbu. Zamířila jsem po schodišti dolů a přemýšlela nad tím, jak se asi zítra dostanu do školy. Kruci, musím si zjistit, kde je tu zastávka a v kolik mi to vůbec jede.

"Tak co? Hotovo?" ozval se z jednoho křesla Nate a tím mě naprosto vyrušil z mého přemýšlení.

"Jo, tohle bylo poprvé a taky naposledy, co jsem něco takovýho dělala," prohodila jsem otráveným hlasem a s úšklebkem sešla posledních pár schodů.

"Po pravdě, sázely jsme se, jak dlouho u toho vydržíš. Jam mi tvrdil, že maximálně dvacet minut," zakřenil se Nate a pokračoval, "Já jsem sázel na dvě hodiny."

"Vy jste se sázeli o to, jak dlouho vydržím vybalovat?" zeptala jsem se naprosto vyvedená z míry.

"Jo, přeci tě už nějakou dobu znám. Nikdy jsi na takový věci nebyla," ozval se příchozí Jam. Zřejmě vycházel z kuchyně, protože v ruce držel nějakou housku.

"Tak to ti teda děkuju za tvou důvěru," prohodila jsem se špetkou ironie a zastavila se kousek od něj.

"Říkal jsem ti, že to projedeš," ozval se Nate.

"Náhoda," nadhodil jakoby nic Jam a vyslal k němu načuřený pohled.

"A vsadili jste se aspoň o něco přijatelnýho?" ozvala jsem se po chvilce zvědavě.

"Jo o týden mytí nádobí," usmál se Nate a nadšeně si poposedl.

"Jen se moc neraduj," zpražil ho pohledem Jam. Zřejmě se mu moc nelíbilo, že si bude muset týden máchat ruce ve dřezu. Divíte se mu? Taky by se mi nechtělo.

"Patří ti to," houkla jsem na Jama. Ten po mně hodil pouze ublíženým pohledem. Pokrčila jsem rameny. No co, to já jsem byla ta, která v týhle sázce hrála hlavní roli, tak ať si tu teď nehraje na ublíženýho. Však ho tyhle kraviny přejdou...

Zřejmě chtěl ještě něco poznamenat, ale v tu chvíli se ozval hluk, označující otevření dveří. V tu samou chvíli se v chodbě rozsvítily světla a ozval se smích. Otočila jsem se o devadesát stupňů právě v tu chvíli, kdy se z chodby vynořily dvě postavy.

"No konečně jste tady. Máte zpoždění," okomentoval jejich příchod Jam a pokračoval. "Izzy, ten vpravo je Oliver Steer a ten druhý je Daniel Black. Kluci, tohle je Izzy," představil nás Jam pohotově. Zaměřila jsem se na ně.

Oliver Steer a Daniel Black? Tohle mi něco říká. Ale kruci co? V další vteřině jsem to pochopila. Jako lusknutím prstů mi to došlo. A do prdele.

"Ty?" vykřikla jsem současně s Blackem a naprosto ztuhla. Ne, tohle nemůže být pravda. Prosím, ať to není pravda...

Přeju krásné páteční poledne. Jo, konečně jste se dočkali. Vlastně jsem prolog měla rozepsaný už dlouho, ale říkala jsem si, že ho sem hodím až dnes. Měla jsem v plánu dát ho sem včera, ale to víte, nějak mi to vypadlo. Každopádně to je už teď jedno.

Pár vět k nové povídce? Já ani nevím, co bych řekla. Prostě to byla jedna z těch, na kterou jsem pořád musela myslet. Vlastně jsem si chtěla něco podobného přečíst, ale nic na ten způsob jsem nenašla. Takže jsem si řekla: Napíšu to! :DD Tohle byl jen začátek. Potřebuju je na rozjezd trošku seznámit, popsat prostředí a tak dále, takže to nějak přežijte. Slibuju, že brzy se začnou dít věci... dost věcí :D

Vaše misqwa W.