Vampire-krev | Pod jednou střechou - 2. kapitola

Kapitola 2: Deenová jsi mrtvá!

Jednou mi někdo řekl, že ignorace otravných lidí je to nejlepší, co můžu udělat. Na to můžu říct jediné: "Fakt jsem se snažila!!!"

Bylo tu pondělí a spolu s ním i ráno. Ve chvíli, kdy mi zazvonil budík, mě napadalo jediné a to, že mám největší chuť vyhodit ho z okna. Mrkla jsem na hodiny. Bylo přesně půl sedmé. V duchu jsem si spočítala, že mi autobus jede za 45 minut. Super, jestli všechno půjde podle plánu, měla bych to naprosto v pohodě stíhat.

S nechutí jsem se vyhrabala z postele. Vylovila jsem ze skříně džíny, tílko a svetřík a rovnou si to zamířila ke dveřím. Rozrazila jsem je trošku větší silou, než jakou jsem chtěla použít a vyšla jsem na chodbu. V tu chvíli jsem se málem srazila s Blackem. Díky bohu ale zastavil dřív, než došlo k nějakému nárazu.

"Kam čumíš?!" utrousil podrážděně a zabodl do mě svůj vyčítavý pohled.

"No na tebe určitě ne," odsekla jsem, co nejvíc lhostejně to šlo a vyslala k němu jeden ze svých úšklebků. Až teď mi došlo, že přede mnou vlastně stojí jen v nočních kraťasech. Snažila jsem se to ignorovat a udržovat své oči pouze v linii jeho obličeje. Nebudu si nic nalhávat. Moc dobře jsem věděla, jak působí na ostatní osoby mého pohlaví a ani mně nemohla ujít jeho vypracovaná postava. To ale neznamenalo, že bych před ním klekla na nohy a slinta mu na boty. Ve chvíli, kdy jsem se na něj podívala, mi do mozku směřovala jen jedna informace. A to ta, jakej je to neskutečnej vůl.

"Ještě aby jo, musel bych ti pak vydloubat oči za to, jak moc si troufáš," poznamenal největší debilotinu, jakou mohl.

"Bože můj, ty seš ale vůl," vypadlo ze mě naprosto volně. Nebývám často tak sprostá, ale když je někde poblíž on, žádný jiný slova mě ani nenapadají.

"Myslíš?" zeptal se a vypadal, jako že nad něčím uvažuje.

Ne, to vím. Vyslala jsem k němu ve svých myšlenkách. Chystala jsem se to říct i nahlas, ale v tu chvíli se ozval z přízemí Oliverův hlas: "Volná koupelna!"

Zadívala jsem se na schody a pak rychle na Blacka. Zjistila jsem, že zvažuje stejnou situaci jako já. Chvíli jsme jen stáli na místě a vzájemně si vyměňovali pohledy. A pak se z ničeho nic rozběhl.

"Počkej!" zařvala jsem na něj a vyběhla za ním. Bylo mi jasný, že jestli ho nepředběhnu, zabere mi koupelnu a byla jsem si jistá, že si to tam protáhne na celých 15 minut.

"Blacku, ať tě to ani nenapadne!" zahulákala jsem na něj z plných plic ve chvíli, kdy seběhl poslední dva schody. Byla jsem těsně za ním, ale neměla jsem nejmenší šanci na to, abych ho předběhla, to mi v tu chvíli bylo naprosto jasný.

Black mým výzvám nevěnoval vůbec žádnou pozornost. Rychle jsem se vyhnula procházejícímu Oliverovi a stále se snažila dohnat Blacka. Když už jsem byla necelé tři metry od koupelny, Black obratně proklouzl dovnitř a rychle za sebou zabouchl. Byla bych schopná vtrhnout mu tam, ale ozvalo se cvaknutí zámku.

Jen tak tak jsem se ubránila naražení do dveří. Naštvaně jsem do nich udeřila. Jenže jak se dalo čekat, bylo to naprosto zbytečný.

"Jsi fakt neuvěřitelnej debil!" zavrčela jsem rozzuřeným a zároveň zadýchaným hlasem, takže to vyznělo spíš jako chroptění.

"Já to slyšel!" ozvalo se zevnitř.

"To byl účel!" vrátila jsem mu a nasupeně se otočila. Všimla jsem si, že mě sledují tři páry očí. Oliver stál stále na tom místě, jako když jsem kolem něj probíhala, a Nate s Jamem se opírali o futra kuchyně.

"Co je?" zeptala jsem se naštvaně a zamířila jejich směrem. Stále jsem v ruce držela svoje oblečení.

"Nic, jen to bylo celkem zajímavý," poznamenal Jam a vešel zpátky do kuchyně. Za ním vešel i Nate a Oliver a i já je následovala.

"Zajímavý? Ten maniak mi schválně zabral koupelnu. On si klidně může vyjet, až se mu zachce, když má auto, ale protože moc dobře ví, že mi může ujet bus, vleze si tam a dělá, jako by se nic nestalo. Chápete to?" začala jsem si stěžovat hned, co jsem jakžtakž pobrala dech z toho předešlého běhu.

"Jo, je to přeci Danny," poznamenal Oliver a usrkl si z hrnku, ve kterém měl pravděpodobně kafe.

"Děláš, jako bych ho znala roky," utrousila jsem kysele a vzala si z Jamova talíře rohlík s marmeládou. Naštvaně jsem se do něj zahryzla a ukousla si aspoň jednu jeho třetinu. Zuřivě jsem kousala a ignorovala fakt, že mám celou pusu od marmelády. Nate s Oliverem dusili smích a Jam vypadal mírně překvapeně. "Héj, namaž si svůj," poznamenal po chvilce zírání.

"Ne díky, takhle je to lepší," vyslala jsem k němu úšklebek a slízla všechnu marmeládu ze rtů. Ukousla jsem si další sousto a oblečení odložila na volnou židličku.

"To se tu scházíte každý ráno?" zeptala jsem se se zájmem a přešla k lince, o kterou jsem se následně i opřela.

"Jak kdy. Pokud nemusíme na nultou, tak jo," odpověděl Oliver.

"Tak v tom případě doufám, že vám změní rozvrh. Představa, že budu potkávat Blacka každý ráno je dost nepředstavitelná," utrousila jsem otráveně a strčila si do pusy poslední sousto rohlíku.

"Asi tě zklamu. Brzo totiž jezdíme jenom v pátek," zareagoval Oliver.

"Skvělý," sykla jsem a přešla k ledničce. Těsně před ní jsem se zastavila a začala zkoumat slavný rozvrh, o kterým včera mluvil Jam. Jestli jsem to dobře pochopila, ve vaření večeře se tenhle týden střídá on s Natem. Přelítla jsem první čtyři dny a zastavila se až u pátého. Bylo tam totiž moje jméno. Sjela jsem na kolonku s aktivitou. Nakupování? Znovu jsem se podívala, jestli je tam opravdu moje jméno. A bylo. Jenže pod ním byly další dvě.

"Héj Jame, co má znamenat ten pátek?" zavolala jsem na něj a stále hleděla na ten kus papíru.

"Mno, psal jsem to, ještě než jsi přijela... Takže z toho prosím nedělej vědu, ale..." začal a schválně to protahoval.

"Tak už to řekni," popoháněla jsem ho.

"V pátek jdeme spolu nakupovat!" zvolal nadšeně Oliver, a když jsem se na něj otočila s vykulenýma očima, oslnil mě jeho obří úsměv.

"Jak to myslíš spolu?"

"Já, ty a Danny," zareagoval ihned a přitom se tvářil jak andílek.

"To si ze mě děláte srandu, ne? Člověk se raduje, že ho ráno neuvidí a vy na mě vyrukujete s tímhle. Tak to teda ne, chce to změnu," zavrčela jsem. Už jen ta představa, že jdu někam s Blackem, byla dost... to fakt nejde popsat.

"Ale to bych to musel celý předělat. No ták... Prosím, udělej to pro mě," začal Jam prosit a používal tu svojí taktiku s očima. Moc dobře věděl, že když začne takhle, všichni mu padnou k nohám. Bohužel ani já jsem nebyla imunní. Kruci, tohle mu musím zatrhnout.

"Fajn! Ale nečekej, že se domů vrátíme oba dva živí. Za škody jsi zodpovědný ty," sykla jsem na něj a naštvaně otevřela ledničku. Moje představa skvělýho bydlení se zhroutila v momentu, když jsem zjistila, kdo má pokoj hned vedle mě.

"Děkujů, jsi úžasná," prohodil Jam a začal si mazat nový rohlík.

"Jo jasně, někdy je to fakt těžký," poznamenala jsem si spíš pro sebe a vytáhla z ledničky pomerančový džus. Bez jakýchkoliv okolků jsem ho otevřela a napila se rovnou z krabice. "Ne, počkéj!" zakřičeli na mě sborově všichni tři v kuchyni.

"Co je zase?" zeptala jsem se hned, co jsem spolkla doušek ledového džusu. Musela jsem uznat, že byl fakt dobrej.

"To jsi neměla dělat," promluvil Jam a Oliver se začal pochechtávat.

"A co jako?"

"No, tenhle džus, ze kterýho jsi právě pila je Dannyho. Nemá moc rád, když mu ho někdo bere, natož pije z krabice," poznamenal Nate opatrně, jako by čekal, že vybuchnu.

Blacka? No fuj, co když z tý krabice taky pil? O můj bože, to mě nemohli varovat dřív? Už, už jsem chtěla něco poznamenat, ale nakonec jsem se zarazila. Došlo mi, že kdyby věděl, že jsem pila jeho džus, mohlo by ho to popíchnout.

Takže jsem jen pokrčila rameny a znovu se napila na znamení, že je mi to úplně jedno. Tohle má ten hajzlík za to, že mi zabral koupelnu.

"Ta holka je sebevrah," poznamenal Nate a obdivuhodně na mě zíral. Vyslala jsem k němu jen úsměv a skoro prázdnou krabici položila na linku. Zaslechla jsem otevření dveří, takže jsem popadla oblečení a se skvělou náladou si to vypochodovala ven z kuchyně směrem ke koupelně.

Black zrovna procházel kolem pohovky. Schválně jsem mu neuhnula z cesty, takže se zastavil a nakrčil obočí.

"Měla bys máknout, jestli to chceš stihnout," poznamenal téměř s vítězným úsměvem.

"Tvoje starost mě fakt těší," prohodila jsem a obešla ho bez jakýchkoliv známek naštvání. Viděla jsem, jak se za mnou nechápavě otočil.

"To ale nebyla starost," zavolal hned, co se vzpamatoval.

"Hm, když myslíš," houkla jsem jakoby nic a pokračovala dál v cestě. Zastavila jsem se až těsně před koupelnou.

"Héj Blacku," vykřikla jsem jeho příjmení a čekala, až se otočí. "V pátek budeš muset koupit víc toho džusu. Byla tam už jen trocha, takže jsem se napila rovnou z krabice. Musím říct, že aspoň něco si umíš dobře vybrat," zvolala jsem na něj s úsměvem a otevřela dveře od koupelny. Všimla jsem si, jak se mu potemnil zrak. Rychle jsem za sebou zabouchla dveře a zamknula. Ovšem nemohl mi uniknout jeho naprosto rozzuřený výkřik: "Deenová, jsi mrtvá!"

-------------

"No nekecej, to jako fakt?!" valila do mě vykuleně Jenny a tvářila se, jako by měla každou chvilkou zkolabovat.

"Jo fakt. V tomhle bych ani v nejmenším nevtipkovala, to mi věř," prohodila jsem otráveným hlasem a opsala si pár poznámek, z tabule. Momentálně jsme se nacházeli v učebně dějepisu. Zrovna na tenhle předmět jsme měli poměrně fajn chlápka, který si stále mlel to svoje a přehlížel fakt, že ho skoro nikdo neposlouchá. No a vzhledem k tomu, že jsem v týhle hodině seděla s Jenny úplně vzadu, mohli jsme v pohodě probírat nejnovější drby. A zrovna teď bylo na programu moje stěhování a noví spolubydlící. Fakt úžasný téma, že?

"Ale jak..." nestačila to dokončit, protože jsem jí do toho skočila já.

"Jak je to možný? Jo, tak to ví jedině bůh. Je to ta nejhorší věc, která se mi mohla stát. Jasně, Steera bych zkousla, ale Black? Holka, to je trošku jiný kafe. Je to takovej namyšlenej idiot. Myslela jsem, že nikdo takovej ani nemůže existovat, ale to byl dost velkej omyl. Black překračuje všechny hranice debility a egoismu. Ke všemu do mě dneska ráno při odchodu celou dobu hučel, že nikomu nemám sdělovat, že spolu bydlíme. Prý cituji: Jestli cekneš o sebemenším detailu, postarám se o to, abys už nikdy nemohla otevřít tu tvojí nevymáchanou pusinku. No není to debil? Do háje, copak si myslí, že bych se tím někde chlubila?" začala jsem se rozčilovat a to se jasně podepisovalo i na mém zápisu. Všimla jsem si, že jsem celou dobu psala nějaký kraviny, takže jsem to jednoduše přeškrtala a tužku zuřivě položila na stůl.

"Izzy, to bude v pohodě. Uvidíš, že tě nechá být. Za týden už ani nebudeš vědět, že spolu bydlíte," začala Jenny a přitom ke mně vysílala optimistický úsměv.

"Myslíš? Já na zázraky nevěřím. Ten imbecil mi bude dělat ze života peklo určitě do tý doby, než už to nebudu moct snášet dál. Bude si to užívat až do poslední minuty. Jenže já mu takovou radost neudělám. Chce válku, má ji mít," odsekla jsem rozhodnutým hlasem a mírně se sesunula na židli.

"Ty se asi nebojíš ničeho a nikoho, co?" zeptala se se smíchem.

"No... Jeho určitě ne. Jen ať si počká. Uvidí, s kým se zapletl," prohodila jsem s ďábelským úšklebkem.

"Ach jo, ty se asi nezměníš," pronesla Jenny smířlivě a zaklapla sešit právě v tu chvíli, kdy se ozvalo zvonění oznamující konec hodiny.

"Jo to asi ne," utrousila jsem a vzápětí pokračovala, "teď máme matiku, že?"

"Jo, myslím, že jo. Proč?"

"No, mám tenhle týden službu, pamatuješ? Jakson si přeci významně vyžádal, abych mu došla pro křídy," připomněla jsem jí naštvaným hlasem a současně si uklízela věci ze stolu.

"No jo, už si vzpomínám. To bylo v pátek, jak sis po jeho hodině celý den stěžovala, že to musel zadat zrovna tobě, když máš službu sama," začala si vybavovat mojí příjemnou páteční náladu. Oh ano, Jakson patřil na seznam lidí, co mi lezli krkem. Schválně si počkal na chvíli, kdy budu mít službu sama, aby mi mohl co nejvíc znepříjemnit život. Jo je prohnanej, ale pořád je na mým seznamu dost níž, než je Black. Ten je na samým vrcholku a přitom je třikrát podtrženej.

"Jo. Přesně tak. Jak to tak vidím, sejdeme se až tam. Zaber nějaký dobrý místa. Nejlépe co nejdál od toho úchylnýho dědka," prohodila jsem a při zmínce slova dědka jsem nasadila co nejvíce zhnusenej výraz.

Společně jsme vyšly ze třídy a rozdělily se až na chodbě. Já jsem totiž mířila do skladu v přízemí. Měla jsem velký nutkání nikam nechodit, ale byla jsem si naprosto jistá, že by to pak mělo nějaký následky. Při nejlepším by mě ten páprda vytáhl a podusil mě nějakým pitomým příkladem ze svý pitomý sbírky.

Snažila jsem se to pustit z hlavy, ale na to, aby se mi to povedlo, jsem dneska měla dost blbý den. Stačilo mi to ráno, kdy jsem od Blacka dostávala přednášku, pak pár jeho nadávek za to, že mu hrabu na jeho věci a nakonec mi kvůli němu málem ujel bus. Lepší ráno si člověk ani neumí představit.

Rychle jsem zahnula za roh, seběhla schody a zadýchaně se zastavila v opuštěné chodbě před dveřmi s nápisem: Sklad školních pomůcek. Trochu jsem si stáhla svetřík a nakonec rozrazila dveře od místnosti. Obratně jsem rozsvítila. Jenže to co jsem uviděla, bylo...

"Do hajzlu, jakej debil neumí klepat?!" rozezněl se místností Blackův naštvaný hlas. Když se otočil mým směrem, ztuhl. Zírala jsem na něj a na tu neznámou holku, na který byl doslova nalepenej. O můj bože!

Zdravím..... :D Přeji krásné sobotní ráno. Konečně jsem se dokopala k přidání další kapitoly. Doufám, že jste s touhle povídkou aspoň trošku spokojeni. Mám v plánu psát, psát a psát, ale nejdřív musím zvládnout školu. Každopádně se budu snažit přidávat články častěji. :))

Včera jsem měla vážně skvělý den. Byl to snad jeden z nejlepších za posledních pár měsíců. Konečně si začínám myslet, že mi chození do školy a ty ostatní věci kolem toho prospívají. :D Fakt jsem byla skvěle naladěná a může za to pár lidiček z mého okolí. Takže právě díky nim jsem dostala spoustu inspirace...

Rozhodně chci, aby takových dní bylo víc. A pokud se zadaří, budu určitě výkonnější. :DDD Prozatím se mějte krásně a užívejte volna, dokud tu je...

Vaše misqwa W.