Vampire-krev | Pod jednou střechou - 5. kapitola

Kapitola 5: Tohle je teprve začátek!

"Ale, ale. Koukám, že tu má někdo dost odvahy," ozval se těsně vedle mě arogantní hlas a vzápětí se ozvalo zabouchnutí dveří. Než jsem se nadála, zavřela se za mnou jediná cesta úniku. Do háje!

"Ty mi o odvaze radši nic neříkej," zareagovala jsem téměř okamžitě a otočila se k němu čelem. Překvapilo mě, že už měl na sobě džíny a černé triko. Ne, že by mi to vadilo, spíš jsem byla ráda, protože dost často, když na něj narazím, je zrovna v situaci, kdy toho na sobě moc nemá. Ironie, nemyslíte?!

"Uvědomuješ si, že nejsi zrovna na místě, kde by sis mohla vyskakovat, jak se ti zachce?" poznamenal mírně sarkastickým tónem a zabodl do mě svůj propalující pohled. Stál ode mě asi metr, takže jsem na tu malou vzdálenost mohla naprosto jasně cítit jeho deodorant. Nevím proč, ale musela jsem si ho znovu prohlídnout. Když jsem pohledem znovu zakotvila u jeho obličeje, všimla jsem si jeho úšklebku i přes to, že pokoj osvětlovala pouze stolní lampička. Kruci, všiml si, že si ho prohlížím.

"Copak, vidíš něco, co tě zaujalo?" zeptal se a arogantně nadzvedl obočí.

"Tady? Ani ne," odsekla jsem naprosto klidným hlasem a pokračovala, "Jam vzkazuje, že se máš zdekovat a jít na večeři. A abychom to neprotahovali, protože si myslím, že o to nestojí ani jeden z nás, prostě mi vrať klíče od pokoje a můžeme znovu přejít k bodu ignorování."

"Měla by sis zařídit lekce lhaní, moc ti to nejde," poznamenal jakoby nic a o malý kousek se přisunul blíž. Nechápavě jsem vykulila oči.

"Co prosím?" zeptala jsem se a snažila se o klidný tón hlasu. Kurňa, to jako ignoruje to, co říkám?

"Je zajímavý sledovat tě, když jsi na rozpacích," poznamenal znovu naprosto nemístnou poznámku a trhl koutky úst v nepatrném úšklebku. Tak a dost, kruci, kdo si myslí, že je?! Bůh?!

"Nemel sračky a vrať mi ty klíče," zavrčela jsem a naštvaně před něj natáhla svou dlaň na znamení, ať sebou pohne.

"Jako bych to neříkal," zasmál se sám pro sebe a šáhnul do přední kapsy svých kalhot. Tak teď fakt pochybuju o jeho psychickém zdraví. Jasně, už dřív jsem si myslela, že je zvláštní, ale nečekala jsem, že to s tou demencí bude až tak vážný.

"Je mi jedno, cos říkal nebo neřikal, prostě to naval, ať můžu vypadnout," navrhla jsem a frustrovaně si povzdychla. Tohle je na mě moc.

"A co nabídneš na oplátku? Nikdy nic nedávám z laskavosti ke druhým," zeptal se svým typickým jsem-ten-nejlepší-kus-v-celým-městě hlasem a mírně se předklonil. Sakra, a teď zkouší jako co? Byla jsem si jistá, že se mě snaží nějak vykolejit, ale to se nehorázně plete. Fajn, Blacku, jak chceš!

"Po pravdě pár nápadů bych měla," poznamenala jsem zaujatým hlasem a napodobila jeho předchozí pohyb. Teď už nás dělila jen malá, na můj vkus příšerně malá, mezera.

Vyslal ke mně zaujatý pohled a tvářil se dost překvapeně. "Co takhle kopanec do zadku, nebo do ještě citlivějšího místa vepředu?" zeptala jsem se a nevinně na něj zamrkala. Než stačil cokoliv poznamenat, vytrhla jsem mu klíče z ruky a odfrkla si. "Jo, to je dobrej nápad, ale pochybuju, že by semnou souhlasila i ta chudinka, která si to tu s tebou ještě před pár vteřinami rozdávala," odsekla jsem s kapkou sarkazmu a otočila se ke dveřím. Fajn, a teď rychle pryč z tohohle vražednýho doupěte.

Už jsem stiskla kliku a pootevřela dveře, když vtom se vedle mě prohnala Blackova ruka a znovu je zabouchla. Kruci, kruci, kruci!

Cítila jsem, jak stojí těsně za mnou. Naklonil se k mému pravému uchu a zašeptal: "Takže tě přeci jen něco zaujalo. Pamatuj si, že nemusíš mít poslední slovo jen ty, princezno." Na chvilku mě to zarazilo. Naštěstí jsem se ale vzpamatovala rychle. Nabrala jsem vzduch do plic a moje mysl se najednou probrala.

"Bože, co jsem komu udělala?!" zavrčela jsem a rychlým pohybem odstranila jeho dlaň ze dveří. Bez sebemenšího zaváhání jsem chytila za kliku a vystřelila z Blackova pokoje rovnou do přízemí. Nasadila jsem pořádné tempo a v tu chvíli mi bylo naprosto jedno, že to všechno viděl. Tohle ten srab dělá schválně. Vyhodnotí situaci a bodne v tu nejméně očekávanou chvíli.

"Páni, nevypadáš moc dobře," zkonstatoval Nate ve chvíli, kdy jsem vtrhla do kuchyně a posadila se ke stolu na jednu z volných židliček hned vedle Jama. Oliver samozřejmě dusil smích.

"Jo, taky že mi zrovna dvakrát skvěle není," odfrkla jsem si a naštvaně se opřela. V tu samou chvíli vešel do kuchyně Black. Na tváři měl vystavený prvotřídní výsměšný pohled a jako by ta situace před chvílí nebyla dost, musel si sednout naproti mně.

"Asi ráno vstala levou nohou," utrousil rýpnutí Black a zabodl do mě svůj pohled.

"Polib si," vrátila jsem mu a na zdůraznění zdvihla prostředník. To samozřejmě pobavilo ostatní. Fajn, jen ať se baví, ale tohle je teprve začátek!

----------

Další ráno jsem stávala o půl hodiny dřív, než jak bych měla vstávat. Proč? Důvod byl jednoduchý. Potřebovala jsem se do koupelny dostat dřív jak Black a navíc jsem už konečně domyslela, jak se mu pomstím. Teď už ale všechno záleželo jen na tom, abych to stihla.

Nehodlala jsem mrhat časem, takže jsem z postele vystřelila jako střela a s oblečením jsem vyběhla z pokoje. Tiše jsem přeběhla po chodbě v patře a zamířila do kuchyně. Tam jsem vtrhla tak rychle, že jsem se málem srazila s Jamem.

"Co se stalo? Nikdy jsem tě ještě neviděl takhle čilou brzo po ránu," zeptal se po chvilce se smíchem.

"Mám velmi důležitý úkol. Ehm, Black ještě spí?" prohodila jsem a přitom se přehrabovala ve skříňce s kořením.

"Řekl bych, že jo. Zatím jsme vzhůru jen my dva," odpověděl a zkoumavě sledoval moje počínání. Ani jsem se nedivila, že všichni ještě spí. Black a Oliver chodí semnou na střední, Nate na vysokou a jediný Jam už pracuje, takže chodí do práce dřív. Pracuje jako projektant pro jednu firmu.

"Tak to je skvělý," špitla jsem s ďábelským úsměvem a vytáhla ze skříňky pepřenku.

"Tohle je na ten úkol?" nadzvedl obočí a tvářil se nanejvýš pobaveně. Na Jamovi je skvělý, že ať už je v jakýkoliv situaci nikdy nepostrádá smysl pro humor. Vždycky mě podporoval ve věcech, který se nelíbily bráchovi. Za ty léta, co Jama znám ho vlastně už považuju za člena rodiny.

"Však mě znáš," prohodila jsem a nevinně pokrčila rameny.

"Mám se ptát, co s tím hodláš dělat?" zeptal se se smíchem a kývl na malou dózičku v mé ruce.

"Myslím, že radši ne. Však uvidíš," upozornila jsem ho a zamířila do koupelny. Black, uvidí... a vlastně i ochutná, jaká je pomsta z mé strany.

Se skvělou náladou jsem vplula do koupelny a jako vždy za sebou zamknula. Oblečení jsem hodila na pult k umyvadlu a přesunula jsem se blíž ke stojanu se zubní pastou a kartáčky. Každý tu měl speciální prostor pro sebe.

Chytla jsem do ruky Blackovu pastu a otevřela jí. V jedné ruce jsem držela pastu a v druhé pepř. Asi dvě vteřiny jsem váhala nad tím, jestli to mám vážně udělat, ale už od začátku jsem věděla, že to udělám. S úsměvem jsem naklonila pepřenku nad pastu a opatrně sypala část jejího obsahu do malé dírky. Během další minuty jsem už vracela zavíčkovanou pastu zpět na místo a pár zrníček pepře, které napadaly na stůl, letěly díky mému fouknutí na zem.

S obrovským úsměvem jsem se postavila před zrcadlo a sepnula si vlasy. "Dnešek bude naprosto bez chyby," prohodila jsem a vytáhla svůj vlastní kartáček.

----------

Asi o deset minut později jsem už byla převlečená do tmavých džín a šedivého tílka. Ještě jsem se vsoukala do černého sáčka a blonďaté vlasy si rozpustila na ramena.

Pyžamo jsem odhodila na prádelník a pepřenku uchopila do ruky. Fajn, teď se musím tvářit naprosto normálně... Naposledy jsem na sebe mrkla do zrcadla a pak vyšla ven. Slyšela jsem nějaké hlasy z kuchyně, takže mi došlo, že už je většina vzhůru.

"Jako bych ti neříkal, že to vyhrajou," zvolal Oliver tak nahlas, že ho bylo slyšet až ven.

Pomalu jsem se přesunula ke kuchyni a v klidu vešla dovnitř.

"Brý ranko," houkla jsem na něj s úsměvem a pepřenku schovala za záda, protože naproti němu seděl Black ve svém klasickém nočním úboru – tedy jen v nočních kraťasech.

"Fíha, kampak dneska tak vymóděná?" zahvízdal obdivuhodně Oliver a před tím kývl na pozdrav.

"Tak jakože mohla bych říct, že něco mám, ale musím tě zklamat, jediný, co mi visí na rozvrhu, je škola," prohodila jsem a oplatila Blackovi jeho arogantní pohled. Debil.

"Tak to je škoda," povzdychl si Oliver na oko nešťastně a Black se zvedl od stolu.

"Příště tam zkus být kratší dobu a ne celou věčnost. Stejnak ti pobyt před zrcadlem nijak nepomůže," rýpl si téměř okamžitě.

"Oh, milý, ostatně, jako vždy, že?" protáhla jsem sarkastickým hlasem a vyslala k němu úšklebek.

"K tobě jo," utrousil a vyrazil pryč.

"Aby ses nepotentoval," sykla jsem si pro sebe, ale Jam a Oliver to slyšeli a jejich reakce byla naprosto očekávatelná – smích.

"Vy si asi nikdy nedáte pokoj, co?" zeptal se Jam.

"Hm, nech mě přemýšlet... NE!" houkla jsem mu odpověď a sebrala ze stolu jedno jablko. S chutí jsem se do něj zakousla. V tu samou chvíli se dostavil i Nate. Kývla jsem mu na pozdrav a dál v klidu kousala. Nate si připravil chleba a začal se přehrabovat ve skříňce.

"Kruci, neviděl někdo z vás pepř?" zabručel a otráveně zabouchl dvířka od skříňky.

"Ehm, pardon, jenom jsem si ho půjčila," ozvala jsem se a omluvně se na něj usmála. Až teď mi došlo, že za zády stále držím dózičku s černým práškem. Rychle jsem jí podala Natovi. Jam se vzápětí znovu rozesmál a Oliver s Natem na něj koukali jako na blázna.

"Héj, chlape, jsi v pohodě?" ozval se první Oliver.

"Jo, jen mu zaskočilo!" vyhrkla jsem a rychle k němu přiskočila. Hraně jsem mu začala bouchat do zad a to ho přimělo ještě k většímu smíchu.

"Ach jo, ty jsi fakt strašnej herec," prohodila jsem a se zakroucením hlavy se vydala ke koši. Odhodila jsem tam ohryzek a vzhlídla zpět na kluky.

"Vysvětlíte mi, o co jde?" ozval se znovu Oliver a Nate jen přikývl.

"Jo to kdybych věděl," promluvil Jam a tím pádem všechny oči padly na mě.

"Ach jo. Fajn, tak se zvedejte. Mám pocit, že každou minutou to vybouchne, takže se musím připravit na ústup," prohodila jsem s úsměvem a vydala se do obýváku. Všichni tři mě napodobili a zvědavě zkoumali situaci.

Netrvalo to příliš dlouho a z koupelny se ozval Blackův řev. "Do hajzlu, Deenová, to si ze mě snad děláš prdel, ne?!" zakřičel a v další vteřině rozrazil dveře. Pohled na něj byl naprosto k nezaplacení. Rychle jsem vytáhla mobil z kapsy a vyfotila ho. Byl celý rudý a pusu měl popatlanou od pasty.

"Tys to vyfotila?!" zařval jako smyslu zbavený a rozzuřeně nakrčil obličej.

"Vzpomínky! Mimochodem tady... máš... pastu!" zavolala jsem na něj a naznačila místo na rtu. Nate, Oliver a Jam se váleli smíchy mrtví na zemi... obrazně řečeno. Neleželi, ale moc jim k tomu nechybělo.

"Deenová!!!!!!!!" ozvalo se další zvolání mého jména z Blackovi strany. Viděla jsem, že vykročil vpřed.

"Ups, už musím. Tak zatím..." houkla jsem na kluky a rychle vběhla do chodby, kde jsem se obula a vzala si baťoh.

"Žádný zatím, ještě jsem s tebou neskončil," zavrčel Black na druhé straně chodby.

"Ale já už ti nemám co říct," prohodila jsem a s obrovským úsměvem vyšla ven. Zabouchla jsem za sebou dveře a rozběhla se k zastávce. Pomsta splněna!

------

Jelikož byla dneska středa, věděla jsem moc dobře, že bude fronta v jídelně neskutečně dlouhá. Možná bych to i skousla, kdyby semnou byla Jenny, ale nebyla. Odpadla jí poslední hodina, kterou máme každá jinou a tak šla na jídlo se svým momentálním přítelem. Když už jsem u Taylera toho kluka fakt nemusím.

Naštvaně jsem zahnula za roh jedné budovy a prošla jsem hlavní bránou školní jídelny. Jen co se přede mnou otevřely dveře, věděla jsem, že je to ještě horší, než jsem to čekala. Fronta se táhla přes dvě poschodí až do přízemí.

"Skvělý," sykla jsem a otráveně se zařadila do řady. Pohledem jsem přejížděla dav a hledala někoho známého, za kterým bych se mohla, jak říkám já, nenápadně přifařit. Bohužel moje další uvědomění bylo, že mě tu moc lidí v lásce nemá, takže tu budu muset čekat nejméně půl hodiny.

S myšlenkou, že to tu přežiju jedině s hudbou, jsem vytáhla mobil a sluchátka. Právě v tu chvíli mi pípla příchozí zpráva. Se zájmem jsem jí otevřela.

Usmála jsem se. Fajn, tak tohle je perfektní načasování. Odepsala jsem, že jsem tam každou chvilkou a zhluboka se nadechla. Teď už mi zbývá jen jedno: Procpat se tímhle mega obrovským davem.

Častokrát jsem předbíhala, takže už jsem věděla jak na to. Stačí taktika "s dovolením, musím něco důležitého vyřídit". Přesně takhle jsem vyšla jedno patro úplně v pohodě. Zarazila jsem se až někde uprostřed na druhém poschodí. Asi deset metrů přede mnou stála skupinka kluků, ve které postával Oliver a... do háje, Black!

Nervózně jsem poklepávala nohou o zem a vehementně se snažila přijít na řešení tohohle problému. Bylo mi jasný, že jestli si mě Black všimne, mohl by mít obrovskou chuť pomstít se mi za to ráno. Jasně, určitě nebude chtít na veřejnosti prozradit, že spolu bydlíme, ale upřímně, všichni přeci moc dobře víme, že Black je mistr v dělání problémů. Šance, že si mě nevšimne, je padesát na padesát.

Po dlouhém váhání jsem se nakonec rozhodla, že budu pokračovat v cestě. Uklidňovala jsem se tím, že nebude moct předvíst až moc velkou show, neboť tu přeci jen bylo až moc svědků. Nevím, jestli by mu moje vražda prošla. I když on má věrné zastánce všude. Parchant.

Dělily mě od něho a té skupinky kluků jen necelé tři metry. Dokonce jsem si už o několik lidí dopředu všimla Roba. Fajn, projdu kolem nich jako by se naprosto nic nedělo. Rozhodně si mě nevšimnou.

Jo, musím říct, že to byla vážně dost dobrá útěcha. Bohužel mi byla totálně k ničemu. Moje iluze o tom, že si mě nevšimnou, se zhroutila už ve chvíli, kdy jsem je chtěla obejít.

Snažila jsem se dívat mimo ně, aby mě nepoznali, takže jsem si nevšimla, že se přede mě někdo postavil. Při dalším kroku jsem do té osoby narazila. Pomaloučku jsem zvedla svou pohled a myslela si, že to semnou sekne. Ne díky tomu, že bych byla okouzlená, spíš jsem byla totálně v háji.

"Kampak, snad nás nechceš předběhnout," promluvil sladce Black, ale z jeho očí sršely doslova blesky. Budu se zřejmě opakovat, ale...

"Kruci," sykla jsem a nervózně o krok couvla zpět. Ranní výhled na dnešní den se trošku zvrtl kontrole, nemyslíte?

Zdravím.. :D Konečně mám týden volna od školy, takže jsem tu s dalším dílem, přesně jak jsem slibovala. Snad jste aspoň trošičku spokojeni. :) Mám nespočet nápadů do dalších kapitol a doufám, že se k jejich sepsání dostanu brzy, což by asi neměl být problém, když mám teď volno.

Každopádně tuhle kapitolku bych chtěla věnovat May ♥ za její naprosto úžasné komentáře. Vážně mě moc potěšil její názor. :) Takže ještě jednou děkuju. :)

Vaše misqwa W.