Strange

6. duben 2014 | 09.01 |
blog › 
Strange

Strange

Žánr: drama/romance/přátelství
Hlavní postavy: Melanie Adams, Dustin Linwood
Uvedení do děje:Dustin a Melanie. Dva nejlepší kamarádi už od školky. Vědí o sobě naprosto všechno. Téměř ve všem se shodnou, ale přesto je mezi nimi velký rozdíl. On je jeden z nejoblíbenějších kluků na škole a ona se drží v ústraní. On žije v podstatě sám, neboť jeho rodiče věčně cestují. Ona žije s matkou, nevlastním otcem a nevlastním bratrem. Co se stane, když se přátelství změní v něco jiného? Mohou něco takového vůbec dovolit?

--------
"Hmm, myslím, že je naprosto zbytečné, abych ti vychvalovala tvoje kuchařské dovednosti," prohodila jsem ve chvíli, kdy jsem spolkla poslední sousto těch nejlepších palačinek, jaké jsem kdy v životě jedla.
"Trošku chvály by tě nezabilo," poznamenal načuřeně Dustin a sebral můj prázdný talíř.
"Ne, to máš pravdu, že mě ne, ale u tebe si toho nejsem tak jistá," oznámila jsem mu s úsměvem a vytrhla mu prázdný talíř z ruky. "Ty jsi dělal snídani, já uklízím. Bylo by ode mě neslušný, kdybych si jen tak z ničeho nic přišla, snědla ti polovinu snídaně a pak tě ještě nechala uklízet," objasnila jsem své chování a seskočila z barové židličky na podlahu. Obešla jsem barový pult, cestou sebrala i Dustinův talíř a zamířila ke dřezu.
"Už jsem ti říkal, že jsi tu vítaná za každých událostí," namítl naprosto vážně.
"Jo, já vím, ale i tak je mi blbý chodit za tebou vždycky, když se u nás doma něco zvrtne," poznamenala jsem a slovo "zvrtne" trošku zdůraznila.
U nás doma se poslední dobou hrotilo všechno. Moje matka po nocích věčně pracuje a nevlastní otec pracuje přes den. Když se ti dva setkají, buď si sebe ani nevšimnou, nebo, a to je ta horší situace, se hádají do té doby, než jeden z nich nepráskne dveřmi. No, a abych nezapomněla na svého nevlastního bratra, Jamese. Chodí do stejného ročníku jako Dustin, tudíž je o rok starší jak já. Ve škole je často středem pozornosti, ale ke mně se zrovna skvěle nechová.
"Nevím, co ti na tom připadá blbý. Jsem tu sám a ty moc dobře víš, že mě nikdy neobtěžuješ," promluvil svým klasickým káravým hlasem.
"Jo, vím," broukla jsem poraženě a omyla pod tekoucí vodou talíře i s příbory. O tomhle jsem se s Dustinem hádat nechtěla. Věděla jsem, že všechno, co říká, je pravda. Vždycky tu pro mě byl.
"Přijdeš se dneska podívat na ten zápas?" zeptal se s nadějí v hlase ve chvíli, kdy jsem se otočila jeho směrem.
"Asi," odpověděla jsem neurčitě a vzhlídla k jeho obličeji.
"Asi? No ták Mel, přeci bys mě v tom nenechala. Bez tvý podpory bych to nezvládnul a ty přece nechceš, abychom to prohráli," zkoušel mě přemluvit a zapojil k tomu svou tajnou zbraň – svůj přemlouvací pohled.
"Prosím, víš, jak budu rád, když tě uvidím na tribuně?" položil větu, která se vzdáleně podobala řečnické otázce.
"Jo umím si to živě představit," prohodila jsem s úsměvem. Asi jako si umím živě představit, jak budou nadšený ostatní. Což v překladu znamená: Umím si představit, jak by mě polovina školy nejradši viděla viset na šibenici.
"Takže domluveno. Ve dvě na hřišti," oznámil bez dalších poznatků a přešel ke mně. "Měli bychom vyrazit, abychom nepřišli pozdě," dodal a na doklad svých slov mě přímo odtáhnul k domovním dveřím.
"Pojedu autobusem," namítla jsem hned, když mi došlo, že mě chce svést autem.
"To nepřipadá v úvahu," zamítl.
"Přece víš, jak lidi reagují na fakt, že se semnou bavíš. Chceš si přidělávat ještě víc problémů?" nadhodila jsem s nadějí, že by možná mohl změnit názor.
"Je mi jedno, jak na to reagují. Nic jim po tom není," sdělil prostě a otevřel mi dveře.
"Dustine..." protáhla jsem jeho jméno a hodila po něm ztrápený pohled. Dřív jsem si myslela, že když budeme chodit na stejnou školu, bude dělat, jako že mě nezná, aby si nepošramotil reputaci. Přeci jen on byl ukázkový model školy a já oproti němu vlastně ani neexistovala. Jenže Dustin se choval naprosto stejně, jako když jsme spolu trávili čas o samotě. On byl vlastně jediný člověk, který o mně věděl naprosto všechno.
"Žádný, Dustine, prostě tě odvezu a tečka," ukončil moje přemlouvání a přímo mě vytlačil ven. Zavřel za sebou a vydal se i spolu semnou k autu. Skvělý, umím si živě představit, jak uděláme představení většině lidí na škole. Není nic lepší, než celý den snášet žárlivé pohledy od poloviny lidí mého pohlaví.
------------
Zadýchaně jsem přeběhla areál školy a zamířila jsem si to směrem k fotbalovému hřišti. Protáhla jsem se mezi davem lidí, co postával kolem tribuny a nenápadně vklouzla na prázdnou lavičku ve třetí řadě odspodu.
Rozhlížela jsem se po hřišti a hledala známou tvář. Netrvalo to příliš dlouho a konečně jsem našla Dustina. Vypadal přesně tak, jako vždy. Blond vlasy měl ve svém klasickém rozcuchu a na tváři se mu zračil pobavený úsměv. Jediná změna byla, že na sobě měl dres svého týmu.
Někdy jsem si říkávala, jak je možný, že se někdo s jeho vzhledem baví semnou. Ne že bych vypadala nějak hodně špatně, spíš by se na mě dalo použít slovo: obyčejná.
"Melanie!" zavolal na mě hned, co si mě všiml a s úsměvem mi zamával.
Naznačila jsem mu pusou pozdrav a mávnutí mu oplatila. Nechtěla jsem na sebe poutat zbytečnou pozornost, ale to už se bohužel stalo ve chvíli, kdy mě Dustin oslovil. Nebylo by to tak, že by mi vadilo, že se o mně mluví. Ve skutečnosti by mi to bylo úplně fuk, ale nemohla jsem přehlídnout fakt, že bych tím nějak ublížila Dustinovi.
Chvíli mi oplácel veselý pohled a nakonec se přidal ke zbytku svých spoluhráčů na hřišti, protože měla každou chvilkou začít hra. Se zájmem jsem se rozhlídla po zbytku lidí na tribuně. Většinu z nich jsem poznávala ze školy.
Než jsem se nadála, rozhodčí odpískal začátek hry a několik hráčů se rozběhlo za míčem. O fotbale jsem neměla vůbec žádný přehled. Jediným důvodem proč jsem chodila na zápasy, byl Dustin. Vždycky tvrdil, že potřebuje mojí podporu, takže jsem prostě chodila.
------------
"No, neříkal jsem, že mi nosíš štěstí?!" vykřikl radostně a přímou rychlostí mi skočil kolem krku.
"A jsi si jistý, že je to moje zásluha?" zeptala jsem se smíchem a objetí mu opětovala.
"Naprosto. Jsem rád, že jsi přišla," prohlásil ve chvíli, kdy se ode mě odklonil. Nevím, co se to semnou stalo, ale v tu chvíli jsem prostě nechtěla, aby mě pustil.
"Jo, já taky," přikývla jsem a snažila se zahnat předchozí myšlenku. Asi už začínám bláznit. Prolítlo mi hlavou.
"Kluci dneska večer pořádají oslavu v klubu, takže pokud nemáš nic proti, vyzvednul bych tě kolem osmé?" zeptal se najednou a v očích mu poletovaly jiskřičky vzrušení. Moc dobře věděl, že se takových akcí neúčastním, ale přesto to na mě pokaždé zkoušel.
"Nevím, dneska to asi nepůjde," zkusila jsem svojí klasickou výmluvu, ale bylo mi jasný, že mi to nezbaští.
"Melanie... prosím, aspoň jednou? Prosííím," protáhl a smutně se ke mně naklonil. Jemu se to řekne. On je v takových akcích přeborník a všichni se můžou přetrhnout, aby mohli jít s ním. Jenže já...
"Opravdu to není dobrej nápad," stála jsem si na svém.
"Ale no tak, kdyby se ti to nelíbilo, vezmu tě zase zpátky. Nebo bychom mohli odejít oba," navrhl naprosto vážně a zvědavě vyčkával na mojí reakci.
"Fajn, když pominu fakt, že to není pro mě, stále tu zůstávají kluci. Asi nebudou zrovna nadšený."
"Klídek, to si s nimi vyřídím sám," ujistil mě téměř okamžitě.
"Když já..." zaváhala jsem.
"Půjdeš. Jo, půjdeš. No ták, odmítneš mě i tehdy, když ti slíbím tanec?" zeptal se a ďábelsky na mě zamrkal.
"Kruci, teď už fakt neodolám," prohodila jsem a hraně si položila ruku na místo, kde bych měla mít srdce. Dustin se rozesmál a já se k němu po chvilce přidala.
"Takže dohodnuto, už se nemůžu dočkat," nadhodil nedočkavě ve chvíli, kdy jsme se vydali od hřiště k jeho autu. Nadšeně mi položil ruku kolem ramen. "Přemluvil jsem Melanie Adamsovou, aby si semnou šla zapařit. Někdo by to měl někam zapsat,"
"Jen si z toho dělej srandu," sykla jsem uraženě a naštvaně do něj dloubla loktem pravé ruky. Kruci, proč mi tohle dělá? Klidně jsem mohla trávit klidný večer ve svém pokoji a místo toho jdu s ním do klubu, kde se určitě najde stovka lidí, který mě budou chtít zneškodnit. Kdybyste se mě někdo zeptal, jestli to za to stojí, odpověděla bych, že jo. Dustin za to rozhodně stojí.
-----------
Seděla jsem na jedné z židliček u baru a nervózně v ruce převracela skleničku naplněnou nejspíš vodkou a džusem. Všude kolem se ozývaly hlasité tóny písniček a parket byl plný lidí nejčastěji mojí věkové generace.
Vypila jsem obsah své skleničky a nechala barmana, aby si ji vzal. Zřejmě očekával, že si objednám něco podobného znovu, ale já ho odbyla prostým díky, vezmu si jen kolu. Nehodlala jsem riskovat, že bych to přehnala. Přesně v tu chvíli ztichla rychlá hudba a z reproduktorů se ozvala o poznání pomalejší.
"Mel," ozval se mi z ničeho nic u ucha Dustinův hlas. Na tváři mě polechtal jeho dech a já vyskočila leknutím.
"Chceš mě zabít?" vydechla jsem totálně vyděšeně a snažila se zklidnit svůj tep.
"Ne, ale tanec bys mi věnovat mohla, ne?" zeptal se s veselým úsměvem a já poznala, že je ve své dobré náladě.
"Co mi zbývá..." pokrčila jsem rameny a seskočila ze židličky. Přesně v tu chvíli jsem zachytila nenávistný pohled Jennifer. Vysoké, štíhlé blondýnky, co chodí do stejného ročníku jako já.
Na chvilku jsem se zarazila a přemýšlela nad tím, jestli jsem udělala dobře, když jsem sem přišla. Vlastně jsem nad tím ani nemusela přemýšlet, můj vnitřní hlas to říkal celou dobu. Bylo to jako se řítit dobrovolně do pekla.
Dustin si všiml, kam koukám, a když pochopil celou situaci, znechuceně si odfrkl a rychle mě popadl za ruku. Než jsem se nadála, stáli jsme na tanečním parketu. Dustin kolem mě obtočil své ruce a přitáhl si mě k sobě tak, že jsem na něj přímo dopadla. Okamžitě se začal pohybovat v pomalém rytmu hudby.
Položila jsem mu ruce na ramena a myslela jsem, že se zblázním. Všude kolem mě se vznášela jeho vůně a to, že mě držel, mi vůbec nepomáhalo. Nechtěla jsem si to přiznat, protože jsem se bála, ale tajně jsem tušila, že tohle jednou přijde. Věděla jsem, že přijde ta chvilka, kdy mu propadnu.
"Víš, že jsem po tomhle toužil naprosto celou dobu, co tě znám?" zeptal se po chvilce tichým hlasem. Díky tomu, že jsme byli tak blízko, jsem ho slyšela naprosto dobře.
"Nepovídej... myslela jsem, že holky se perou o to, aby si s tebou mohli jenom povídat, natož tancovat," opáčila jsem naprosto normálně.
"Perou? To je trošku přehnaný. A ne, tak to vůbec neberu. Ty totiž nejsi jako ony a to ani z pitomých pěti procent," namítl.
"Jo, to si povíme za střízliva," opáčila jsem tiše a snažila se ignorovat ten příjemný pocit, který ve mně vzplanul při jeho konstatování.
"Tím chceš říct, že nejsem střízlivý?" zeptal se nabručeně.
"No..." Nestačila jsem to doříct, protože v tu chvíli semnou nečekaně zatočil tak, že mi to skoro až vyrazilo dech. Při otočce se mi vzdálil a pak se ke mně nárazem znovu přitisknul.
"Jsi blázen," rozesmála jsem se ihned po jeho divadýlku.
"Myslíš?" zamrkal na mě a položil svou ruku níž na můj bok.
"Jo jsi blázen, kterýho mám až moc ráda na to, abych mu to dávala za zlý," opáčila jsem s úšklebkem.
"Taky tě mám strašně moc rád," špitl mi u ucha. Kdyby mě v tu chvíli nedržel, asi bych se rozsypala. Měla jsem dojem, že řekl ještě něco, ale to jsem jaksi nepostřehla. O několik sekund dýl dohrála písnička a já se musela, ač opravdu nerada, vyprostit z jeho objetí. Melanie, seber se! Křičela jsem na sebe v mysli.
Chtěla jsem se vydat zpátky k baru, ale Dustin mě zastavil svou rukou. "Kampak, hraje se dál," namítl přesně ve chvíli, kdy se ozvala nová písnička. Než jsem stačila cokoli poznamenat, zjevila se u nás Jennifer a doslova mě odstrčila o metr dál. Okamžitě se přimknula k Dustinovi. Ten se jí snažil vymanit, ale než se mu to vůbec mohlo podařit, prohodila jsem, že je to v pohodě a s hraným úsměvem se vydala k baru. Cestou jsem ještě stihla zachytit vítězný úšklebek od Jennifer.
Snažila jsem se to hodit za hlavu, ale zevnitř mě to doslova sžíralo. Vadilo mi, že je Jennifer Dustinovi blíž jak já. A v tu chvíli jsem byla ještě mnohem víc naštvaná na sebe, že mi to vůbec vadí. Víc naivní už být asi nemůžu!
U baru jsem do sebe naklopila celou skleničku koly a s povzdechem se vydala na toalety. Potřebuju někam, kde budu mít klid. Potřebuju se vzpamatovat. Prostě musím!
--------------
Dobrých patnáct minut jsem jen tak postávala u umyvadla a zírala na svůj odraz v zrcadle. Jako bych si do mozku vypalovala svůj obraz. Tmavé rovné vlasy po ramena, oříškové oči a smutný úsměv na rtech. Snažila jsem si vštípit myšlenku, že někdo jako já nemá ani nejmenší šanci na to, aby ho měl rád někdo takový, jako je Dustin.
Když už jsem byla odhodlaná hnout se dál, opláchla jsem si obličej studenou vodou a rychle si ho osušila. Bez jakéhokoli váhání jsem se vydala ke dveřím, které vedli do toho jednoho velkého chaosu.
Byla jsem asi metr od dveří, když se rozrazily a dovnitř vpadla celá rozjařená Jennifer v závěsu s nějakou pro mě cizí rusovláskou. Rozhodla jsem se je obejít, ale Jennifer mě zastavila dřív, než jsem se vůbec pohnula.
"Adamsová, přesně tebe hledám. Přeci bys neodešla bez rozhovoru, že ne?" zeptala se tím svým typickým hlasem, nesaháš-mi-ani-po-kotníky, a vyslala ke mně sladký úsměv.
"Nemáme si co říct," odpověděla jsem naprosto klidným hlasem a tentokrát se jí už opravdu snažila obejít.
"Tak to teda máme," zasyčela a v další vteřině mi ovinula ruku kolem předloktí a strhla mě na místo před sebou. Pak kývla na tu rusovlásku a ta si to s přikývnutím zamířila pryč z místnosti.
"Nechápu, co tím myslíš," poznamenala jsem a modlila se, aby se něco stalo a já mohla v klidu odejít. Moc dobře jsem totiž věděla, co má na srdci - Dustina.
"Myslím, že víš až moc dobře. Nechápu, jak může kolem sebe nechávat takovou nicku, jako jsi ty. Ach, možná je mu to líto... snažila jsem se s ním o tom promluvit, ale když jde o tebe, je jako skála. Do háje, není na tobě nic speciálního, tak mě zajímalo, proč chrání zrovna tebe. Jenže jsem si uvědomila, že na tom nesejde. Prostě ho nech na pokoji! Pokračuj si v tom tvým naprosto nezajímavým životě a jeho přenech mně," zavrčela a ještě víc zvětšila tlak stisku na mém předloktí.
"Nemůžu," vyhrkla jsem jedno jediné slovo, tak tiše, že jsem ho sotva slyšela i já a nebyla jsem si jistá, jestli jsem to opravdu řekla nahlas.
"Nemůžeš? To si piš, že můžeš! Nebo ti mám připomenout, čí otec sponzoruje školní fotbalový tým? Víš, kdybych ho poprosila, moc rád by mi vyhověl a někdo by tu mohl přijít o dosavadní místo a to bys Dustinovi přeci neudělala, že?" vyřkla tak jízlivým hlasem, až mi z toho zamrazilo.
Nezmohla jsem se ani na slovo. Bylo toho tolik, kolik bych jí chtěla vyčíst, ale nemohla jsem, bylo to až moc riskantní. Ona mě tu sprostě vydírala a já byla oproti ní naprosto bezmocná. Jediný co jsem si plně uvědomovala, byl fakt, že jsem její překážka a tím pádem ubližuju i Dustinovi.
"Tak co, jasný? Chci, aby ses od něho držela co nejdál, nemluvila s ním a nebyla s ním v kontaktu. Jestli se k něčemu takovému odhodláš, jsem naprosto schopná udělat to, před čím jsem tě varovala," tlačila na mě víc a víc a z očí jí sršelo naprosté odhodlání.
"Jo, rozuměla jsem," špitla jsem a vymanila se z jejího držení. Vydala jsem se rychle ke dveřím a ještě zachytila její slova: "Budu tě sledovat,".
-----------------------------
"Mel?! Mel! No ták, Mel!" ozýval se za mnou asi o deset minut dýl hlas Dustina. Snažila jsem se z tohohle pitomýho klubu vypařit, ale on si mě všiml a vyrazil za mnou. Chtěla jsem se otočit, ale cítila jsem na sobě pohled Jennifer, takže jsem se zmohla jedině na útěk. Jenže Dustin stále mířil za mnou. Ve chvíli kdy už jsem vyšla ven a hledala nějaký možný úkryt, mě dohnal.
"Mel, co se stalo?" zeptal se zadýchaně a snažil se dostat do mého zorného pole. Ne, nedělej to! Cítila jsem bolest v každém kousku svého těla, kdybych ještě musela sledovat jeho nechápající oči, nevydržela bych to a rozbrečela se jak malá holka a to se nesmí stát. Prostě nemůže!
"Nic, mířím domů, říkala jsem, že to pro mě není," odvětila jsem trošku tvrdším hlasem, který ho nejspíš překvapil. Stálo mě to naprosto všechno, abych se otočila a stanula mu tváří v tvář. Myslela jsem na jedno: Všechno to dělám pro něho. Vždycky to tak bylo a vždycky to tak bude. Nemůžu připustit, aby ztratil něco ze svého života, kvůli mně.
"Odvezu tě. Prosím, řekni mi, co se stalo," odvětil klidným hlasem a zkoumal mě svým pohledem, za kterým se momentálně skrýval strach. Strach o mě?
"Nic se nestalo. Prostě chci domů!" zvýšila jsem hlas a s každým nepříjemným tónem mého hlasu mě neskutečně bodlo v celém těle.
"Melanie," promluvil a přiblížil se o něco blíž. Chytil mě za ruku a pokračoval, "vím, že se ti něco stalo. Znám tě už od malička. Je tu něco, co mi neříkáš."
Stála jsem a doufala v nějaký zázrak. Nemůžu to udělat. Nesmím mu to říct. Kdybych to udělala, řekl by, že to vyřídí. Jenže přesně to nesměl udělat. Čím dřív se mě zbaví, tím líp.
Zhluboka jsem se nadechla a poprvé ve svém životě se pokusila zranit ho. "Chceš slyšet, co mám na srdci? Víš to moc dobře. Nutíš mě, abych s tebou chodila na akce, jako je tahle, i když moc dobře víš, že ty a já jsem naprosto odlišní. Ty máš svůj svět a já svůj. Nechci to dál podstupovat. Prostě nechci!" zvýšila jsem hlas ještě víc a sledovala jeho pohled. Pohled, který jasně ukazoval, že jsem ho ranila. No a o to mi šlo. Všechno bude jednoduší, když mě bude nenávidět.
"Melanie, nevěřím, že to máš z vlastní hlavy. Jestli ti někdo něco řekl, já..." nenechala jsem ho domluvit, protože kdyby to dořekl, dostala bych se do fáze váhání a to jsem si rozhodně nemohla dovolit. "Je to z mý hlavy, prostě se s tebou nechci vídat tak jako do teď," odsekla jsem a bez sebemenšího pohledu na něj se otočila. Rozběhla jsem se se po ulici a ignorovala jeho volání. Utíkala jsem jak zběsilá a zastavila se až v nedalekém parku.
V hlavě mi vířilo nespočet myšlenek, ale já cítila jenom bolest. Zhroutila jsem se na prázdnou lavičku a nekontrolovatelně se rozbrečela.
--------------
O tři hodiny později:
Byla jsem slaboch. Brečela jsem, přemýšlela a znovu brečela nejmíň dvě hodiny. A k čemu jsem se nakonec odhodlala? Přišla jsem zase sem. Nemohla jsem domů, ne prostě nemohla. To prostředí by mě umučilo a neměla jsem dost síly, abych odolávala všemu tomu tlaku.
Takže jsem přišla sem. Proč? Nevím. Cítila jsem se, jako by mě někdo roztrhal na kousky a ty pomalu odvál vítr. Udělala jsem to, tak proč to komplikuju? Proč to všechno dělám? Měla jsem se ho vzdát, nebo ne? Jsem sobec. Jsem sobec, protože jsem se zbláznila. Zbláznila jsem se do něho.
A co dělám teď? Sedím před Dustinovým domem a čekám, na chvíli, kdy se vrátí. Je to jediné místo, kde si připadám v bezpečí. Věděla jsem, že ještě není doma a potají jsem doufala, že se tu objeví například s Jennifer a já budu mít konečně nějaký podnět k tomu, abych se od něj držela dál.
I přes všechno modlení se to bohužel nestalo. Asi kolem jedné hodiny ráno procházel kolem plotu své zahrady naprosto sám. Se strachem jsem se postavila a počkala, až dorazí do takové vzdálenosti, aby si mě všiml. Když se tak stalo, zarazil se a párkrát zamrkal. Zřejmě se chtěl ujistit, jestli tam vážně stojím já.
"Dustine," pronesla jsem do ticha noci a sešla schody tak, abych se ocitla kousek od něho. Čekala jsem, že se do mě opře a bude mi vyčítat to, že jsem přišla, ale to se nestalo. Zareagoval jinak, než jsem si myslela. Překonal vzdálenost mezi námi a schoval mě do svého objetí.
"Promiň," špitl u mého ucha tak bolestně, až se mi z toho podlomila kolena. Za co se mi sakra omlouvá? Nemělo by to být spíš naopak?
"Nechápu, proč..." začala jsem, ale v polovině věty se mi zlomil hlas a já měla sílu jen na to, abych se udržela v jeho objetí.
"Řekla mi to. Věděl jsem, že se ti něco stalo. Jenomže ty jsi tak tvrdohlavá... já, je mi to líto," vysvětlil a stále mě objímal. Nevím, jak dlouho jsme tam stáli. V tu chvíli jsem vnímala jenom jeho.
"Neměl jsi to dělat," promluvila jsem a mírně se od něj odtáhla, abych mu viděla do očí.
"Ani ty jsi to neměla dělat," poznamenal klidným hlasem.
"Copak bych to měla nechat jen tak plavat? Už tak jsem dost velký sobec, protože jsem přišla," vydechla jsem.
"Ne, to já jsem sobec, protože jsem měl něco udělat už hrozně moc dávno. Jenomže jsem se bál. Měl jsem strach z toho, jak na to zareaguješ. Chtěl jsem si držet svým způsobem odstup, ale nejde to," řekl a zadíval se na mě svým hřejivým pohledem.
"Co tím myslíš?" nechápala jsem.
"Tohle," poznamenal a jedním ladným pohybem mě k sobě přisunul. Chytil mou tvář do dlaní a přiblížil se ke mně na pár nepatrných milimetrů. "jestli nesouhlasíš, přijmu to. Prostě už dál nevydržím v nevědomosti. Chci, abys mi řekla, jak jsi na tom ty."
Nechápavě jsem těkala očima po jeho obličeji a snažila se držet dech v normální rychlosti. Jenže než jsem se nadála, překonal tu malinkatou vzdálenost mezi námi a přitiskl své rty na mé. Zarazila jsem se a chvíli vůbec nevnímala okolí. Když mi došlo, co právě udělal, zmohla jsem se na jediné. Položila jsem mu ruku za krk a přidala se k němu.
Když jsme se od sebe zadýchaně odtáhli, položil své čelo na mé a jemně se o mě opřel. Vychutnávala jsem si tuhle chvíli na maximum. Vnímala jsem jeho vůni, jeho dech jeho samotného. Ve chvíli, kdy kolem mě obmotal ruce jsem věděla, že teď už couvnout nemůžu.
"Já..." promluvila jsem do ticha, ale Dustin mě přerušil. "Vím, co chceš říct a je mi to jedno. Jediné na čem mi záleží, jsi ty. Slibuju, že nedovolím, aby ti někdo ublížil, jenom to prosím zkus."
Pohlédla jsem mu do očí. Je to tady. Měla jsem se rozhodnout. Problém byl v tom, že já už se rozhodla mnohem dřív, ale až teprve teď mi došlo, co mám udělat. Usmála jsem se, natáhla se na nohou a znovu ho políbila. Tentokrát mnohem více intenzivně. Myslím, že tohle mluví naprosto za vše. Nemyslíte?
Brý ranko, přeju všem, co sem zavítali. V první řadě bych se chtěla omluvit za svou totální neaktivitu, ale vůbec nestíhám. Mám toho tolik, že ani nevnímám čas. Člověk mrkne a už je zase neděle. Prostě je to teď jeden velký blázinec. Tuhle povídku jsem slibovala už někdy před horami, ale jak vidíte, přináším ji teprve teď. :/
Každopádně jsem ráda, že jste to vydrželi semnou. Jinak pár slov k jednorázovce. Inspirovala mě písnička, kterou jsem vám k tomu přiložila, bohužel, a teď mám podezření, že mi to někdo dělá schválně, mi nefungoval starý způsob s kódem, aby se vám mohlo video automaticky přehrát. Kdybych nad tím seděla, možná najdu příčinu, ale bohužel teď jsem ráda vůbec za to, že tu můžu být s vámi, takže se na to budu muset mrknout později.
No a teď po té nekonečné okecávačce vám přeju krásný zbytek neděle a ještě krásnější týden. :))
Vaše Misqwa W.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (4x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Strange may ♥ 06. 04. 2014 - 23:32