Pod jednou střechou - 8. kapitola

5. červen 2014 | 20.25 |
blog › 
Pod jednou střechou - 8. kapitola

Pod jedou střechou

Kapitola 8: Máte toho společnýho víc, než si myslíš!

Jednou mi někdo řekl, že se na něj až moc podobám. Nevěřila jsem a asi ani nikdy neuvěřím...
"Tak kde to vázne?!" zahučel otráveně Black ve chvíli, kdy jsem vycházela z hlavních dveří.
"To se ptáš mě? Kdybys neměl tak debilní požadavky, nic by netrvalo takhle dlouho," odsekla jsem na svou obranu a zachytila Oliverův úšklebek.
Jo, ten se očividně baví už od samého rána. Black mi totiž dával zase přednášku, tentokrát se však týkala našeho společného odjezdu na nákup. Bylo v plánu, že Black bere auto, což znamenalo, že musí nabrat i mě. To se mu ovšem nelíbilo. Nakonec však neměl před Jamem na vybranou, takže si stanovil striktně pravidla. Odmítl mě nabrat někde poblíž školy, protože nehodlal riskovat, že by nás někdo mohl vidět. Tudíž jsem musela po škole dojít zpátky domů. No, a jelikož jsem čekala na autobus, je vám asi jasný, že on byl tím svým fárem doma dřív.
"Ne, nic by netrvalo takhle dlouho, kdybys trošku mákla," uzemnil mě.
"Fajn, chápu, za všechno můžu já. Takže, můžeme už jet? Ráda bych to měla za sebou," vzdala jsem náš naprosto zbytečný rozhovor jako první.
"Tak to jsme dva," nadhodil a otevřel zadní dveře. Čuměla jsem na něj jako na blázna. On mi právě otevřel dveře?! "Než nastoupíš, oklepej si boty, moc se tam nerozvaluj, na nic nešahej a jestli zašpiníš byť jen milimetr, odskáčeš si to!" uvedl na pravou míru jeho počínání a já si jen odfrkla. Jde mu o to, abych mu nepoškodila jeho hračku.
"Jak si přeješ!" odsekla jsem a nastoupila si. "Mimochodem, dýchat můžu?!"
"Po pravdě byl bych radši, kdybys šla pěšky, ale mohl bych mít problém s Jamem, takže to budu muset přetrpět," odpověděl s kyselým úšklebkem a zabouchl dveře. Jeho ignorantství mě nepřestává udivovat.
Oliver si sednul dopředu a pan "dokonalý" samozřejmě za volant. Všimla jsem si, že si mě nedůvěřivě měřil ve zpětném zrcátku. Měla jsem chuť něco mu odseknout, ale byla jsem si naprosto jistá, že by na to čekal s nějakou hnusnou poznámkou, takže jsem se rozhodla nechat to být. Místo toho jsem otočila hlavu na stranu a zahleděla se ven z okýnka.
Cesta uběhla vážně rychle a v duchu jsem musela uznat, že Black uměl řídit celkem dobře. Ladně zaparkoval na parkovišti a s arogantním úsměvem vypnul motor. Jen co jsem vystoupila, neuniklo mi, že náš příjezd přivedl trošku víc pozornosti. Napadly mě hned dva důvody. Buď to bylo díky tomu černému BMW, kterým jsme přijeli nebo Blackem, který se nesl jako model z reklamy.
"Možná jsem přeci jenom měla jet autobusem," utrousila jsem pro sebe.
"Vím přesně, na co narážíš, ale Danny umí být i v pohodě," zasmál se tiše Oliver.
"Tak to asi žiju na jiný planetě," vrátila jsem mu s významným pohledem.
"Nějaký problém Dennová?!" zavolal na mě přes auto Black a zabodl do mě svůj typicky nepříjemný pohled.
"Jen jsem se ptal, kdo bere košík," ozval se první Oliver a v tu samou chvíli mě táhnul pryč. Zřejmě se bál, že by se odehrála bitva na život a na smrt. Přiznejme si to, nebyl jediný...
Asi o deset minut později jsme všichni tři vcházeli dovnitř supermarketu. Oliver vezl košík, já šla po jeho levé straně a Black po pravé. Oba dva jsme se jaksi podvědomě shodli na tom, že nejlepší bude držet si od sebe co největší odstup.
"Co se tak culíš?" nadhodil Black směrem k Oliverovi ve chvíli, kdy jsme zamířili k regálu s těstovinami.
"Já jen, že na nás musí být fakt slušný pohled. Jako na šťastnou rodinku," vysvětlil pohotově s úsměvem.
"Myslíš, že vypadám jako tvoje sestra? Hm, ale nějaká podoba by tu byla. Ovšem Blacka bych tipovala na dotěrnýho souseda, který se k nám bez důvodu vetřel," zamyslela jsem se nahlas a vysloužila si jeden nasupený pohled od Blacka.
"Být tebou, radši bych si něčím zacpal pusu, protože jestli ne, mohlo by se stát, že by někdo zavolal ochranku z důvodu obtěžování," zavrčel mým směrem.
"Věř mi, že kdybys to chtěl zkusit, nacpu ti do tvý pusy první věc, co mi přijde pod ruku a už by ses nezmohl ani na pitomý "a"," vrátila jsem mu.
"Nejsi náhodou nějak drzá, holčičko?!" vyštěkl na mě.
"Nemáš náhodou nějak velký ego, chlapečku?!" vyštěkla jsem tentokrát já a i slepej by si všiml, že jsme se k sobě hrozivě naklonili přes košík. Nevraživost mezi námi přímo sálala na míle daleko. Naštěstí včas zakročil Oliver. Oba nás mírně odtáhl od sebe. "Danny, co kdybys skočil pro nějakou mouku vedle do uličky a cestou se uklidnil?"
"Já se mám uklidnit? Já jsem naprosto klidnej," odsekl, ale zamířil pryč. Jeho výraz jasně nasvědčoval, že se musí hodně držet, aby mě nechytl pod krkem a nezačal škrtit přímo tady, na veřejném prostranství.
"Člověk nemůže ani nic poznamenat, protože i kdybych mluvil o počasí, vy dva to automaticky přesunete v hádku," poznamenal po chvilce Oliver a hodil do košíku balík špaget.
"A divíš se mi? Naprosto mě irituje. Ty na něj možná máš úplně jinej názor, ale to je tím, že sis na to už zvykl," prohodila jsem trošku zahořkle.
"Izzy, Izzy, Izzy... však ty si taky zvykneš," řekl s úsměvem a ještě dodal, "To je teď ale jedno, chce to čas. Každopádně, chceš něco říct?" zeptal se s ďábelským úsměvem na rtech.
"No?" broukla jsem ve chvíli, kdy jsme kousek popojeli, a Oliver hodil do košíku krabici s rýží.
"Máte toho společnýho víc, než si myslíš," prohodil a zřejmě věděl, co bude následovat, takže se i s košíkem rozběhl uličkou pryč.
"To snad nemyslíš vážně!" křikla jsem za ním, ale on si to upaloval dál. Jelikož jsem byla trošku víc hlasitá, otočila se za mnou postarší paní, která postávala u protějšího regálu. Vyslala jsem k ní nevinný úsměv a rychle si to štrádovala za Oliverem.
Cestou jsem procházela uličkou se sladkostmi, takže jsem si nabrala nějaký ten sáček čokoládových oříšků, brambůrků, křupek a bonbónů. Většinu mých nákladů, a stejně i tohle, platil brácha. I když technicky vzato některé peníze byly z fondu, které pro nás schovávali rodiče.
Když jsem konečně dohnala Olivera, byl tam s ním už i Black. Hodila jsem všechno do košíku a vyslala k Oliverovi pohled typu: tohle-si-ještě-vyřídíme. Ten dělal, že to neviděl a zařadil se za frontu lidí u pultu s uzeninami.
"V kolik máš dneska v plánu vyrazit?" zeptal se Oliver asi po dvou minutách ticha.
"Nevím... asi kolem osmý?" zeptala jsem se tentokrát já. Všimla jsem si, že Black, který stál vedle nás, nám nevěnoval vůbec žádnou pozornost. Očividně ho totiž zaujala jedna brunetka, která stála asi dva metry před námi.
"Super, tak v osm. Ptal jsem se i Dannyho, ale ten odmítl. Prý už nějaký plány má," obeznámil mě a zakoulel očima.
"Umím si to živě představit," podotkla jsem ne moc příjemným tónem.
"Copak, neříkej, že žárlíš," ozval se z ničeho nic Black a mě automaticky proběhlo hlavou, že asi zase tak moc mimo nebyl, když vnímal, co jsme říkali.
"Na tebe? Ani ve snu," uchechtla jsem se a věnovala svou pozornost nějakým sýrům. Rozhodně zajímavější, než pohled na Blacka.
Oliver vyřizoval objednávky a já jen přihlížela. Ve chvíli, kdy se lidi před námi dali na odchod, uvolnila se jedna z prodavaček a zamířila naším směrem. Neuniklo mi, že si cestou stačila přetáhnout tílko přes boky a pročísnout vlasy rukou. Když dorazila k nám, nadhodila úsměv alá jsem to ale kus a nahnula se přes pult naproti Blackovi.
"Dobrý den, co to bude?" zašvitořila s připitomělým úsměvem a mně málem spadla brada až ke kolenům. Jasně, o Blackovi se vědělo, že je přirozenej talent na balení holek, ale netušila jsem, že z něj šílí až v takový míře.
"Hm..." zadumaně zamručel a pak s úsměvem dodal, "nejspíš nic, už dostáváme." Ta prodavačka zřejmě byla dojatá už jen z toho, že na ní promluvil, takže jen přikývla a doklopýtala k dalším zákazníkům.
Ve chvíli, kdy jsme mířili pryč od pultu, jsem nemohla odolat nějaké své poznámce. Počkala jsem si, až bude Black na doslech a spustila: "Myslím, že čekala, až jí podstrčíš číslo. I když bych řekla, že by byla ochotná zalézt i do jednoho z těch velkých mrazáků, kde schovávaj maso, a rozdat si to s tebou už tam."
"Jo, a která by toho schopná nebyla?" položil něco jako řečnickou otázku a nebezpečně se mu zalesklo v očích.
"No, tak třeba ty, co mají IQ vyšší než 50," utrousila jsem a snažila se ignorovat jeho sebejistý postoj. Očividně si byl vědom toho, jak působí na lidi. Každopádně vždycky se najde nějaká výjimka, která ho čas od času shodí zpátky na zem.
---------
"Zajedeme ještě na točenou zmrzku," navrhla jsem nadšeně Oliverovi ve chvíli, kdy jsme s plným košíkem mířili k autu.
"Doufám, že si nemyslíš, že tě pustím do auta s tou tekoucí lepkavou hmotou," zavrčel téměř okamžitě Black.
"Ne, mám lepší nápad, mi to sníme venku a ty mezi tím naskládáš všechno do kufru," oznámila jsem mu naprosto bez okolků.
"A na to si přišla zase jak?" obořil se na mě.
"Jednoduše, celou dobu ses za námi jen vláčel a čuměl po každý slepici, která kolem nás prošla, takže bys mohl udělat i něco trošku víc smysluplnýho, ne?" otočila jsem se na Olivera, ale jeho výraz jasně naznačoval, že se mezi nás dva nechce plést.
"Upřímně lituju toho, kdo s tebou bude chtít strávit zbytek života. Buď ho unudíš k smrti, nebo doženeš těma svýma kecama k sebevraždě," rýpnul si Black a na tváři se mu usídlil jeho typický úšklebek.
 Znechuceně jsem si odfrkla a popadla Olivera za předloktí. Bez optání jsem ho táhla směrem ke stánku. Čím dřív budu dál od Blacka, tím menší pravděpodobnost, že bych mu vzteky poškrábala černou kapotu jeho miláčka.
------
"Izzy!" ozval se odněkud z obýváku Jamův hlas.
S povzdechem jsem vypla kohoutek a vymačkala z vlasů všechnu vodu, jak jen to šlo. Cestou ven z koupelny jsem šáhla po prvním ručníku, co mi přišel pod ruku, a začala si sušit vlasy.
"Jo?" broukla jsem ve chvíli, kdy jsem překročila práh do obýváku. Jam stál u pohovky a něco lovil v kapse od kalhot. Na jednom z křesel seděl Nate, nervózně poklepávající nohou o zem a na pohovce seděl Black. Ten měl očividně práci se stříháním jmenovek. Ptáte se na co? Ehm, hned, co jsme přijeli domů z nákupu, mi důrazně stále dokola opakoval, že jestli se budu dotýkat jeho věcí, nebude váhat uříznout mi ruku. Když jsem mu oznámila, že nemám absolutní potuchy, co je jeho a co ne, řekl, že si teda všechno polepí, abych se případně neměla na co vymlouvat. No není milej? NE, ani ve snu!
"Už odcházím. Pravděpodobně se vrátím zítra až někdy kolem osmý," informoval mě.
"Oukej, nemusíš mě hlídat čtyřiadvacet hodin denně," broukla jsem s úsměvem a při tom si stále sušila vlasy.
"Jo, já vím, ale i tak," odpověděl a nakoukl směrem do kuchyně, kam následovně i zavolal: "Olivere, dávej mi na ní pozor!" Nad tím jsem jen protočila oči.
"Jasně, budu ji hlídat, jako kdyby byla moje vlastní!" ozvalo se vzápětí a já potlačila úšklebek.
"To doufám. Takže se mějte, zítra," rozloučil se a zamířil do chodby. Ještě před tím, než zmizel, se ozvalo sborový "zatím".
Taky jsem se otočila a zamířila zpět do koupelny. Vlasy jsem si dosušila fénem, natáhla jsem na sebe černý džíny a tmavě modré tílko. Blonďaté vlasy jsem si vyčesala do vysokého culíku a ještě si zvýraznila oči tužkou a řasenkou. Nehodlala jsem to nijak zvlášť přemýšlet. Na tohle jsem vlastně ani nikdy nebyla.
Všechno mi zabralo celkem asi dvacet minut, takže když jsem vycházela z koupelny, Oliver seděl na pohovce vedle Blacka a sledoval nějaký pořad v televizi. "Můžeme?" ozvala jsem se.
Oliver ke mně stočil pohled a usmál se. "Jasně, jsem připravenej," souhlasil.
Když si stoupl, naskytl se mi pohled na jeho volné džíny a tmavou košili. Už jsem se ani nedivila, že on a Black tvoří nejoblíbenější dvojku na škole. S tímhle jejich vzhledem by konkurovali dost lidem i v reklamních společnostech.
"Tak vyrazíme," přikývla jsem a ještě před tím, než jsem vyrazila směrem k východu, mi neunikl Blackův zkoumavý pohled. Přeměřoval si mě pohledem od hlavy k patě a skončil u mých očí. Chvíli si semnou vyměňoval pohled a zdálo se, že o něčem přemýšlí. Nakonec se ale otočil a nasadil plně ignorující masku. To jsem přešla naprosto bez komentáře. Teď jsem na nějakou pitomou hádku fakt neměla ani nejmenší pomyšlení.
----------
Pohled Dannyho:
Frustrovaně jsem se převalil na pohovce a zahleděl se na televizi, kde už nejmíň hodinu běžela nějaká komedie. Vlastně jsem ani neměl v plánu sledovat to, ale jelikož se moje schůzka přesunula na pozdější hodinu, nic jinýho mi ani nezbývalo. Jo jasně, mohl jsem to zrušit, ale po tom, co mě Deenová přivádí k šílenství každou sekundu mýho života, bych nějaký odreagování potřeboval.
Už jen pomyšlení na tu malou blonďatou mršku mi dokáže rozpálit krev v žilách. Ještě jsem nenašel nikoho tak paličatýho a drzýho jako je ona. Většina lidí ze mě má respekt, nebo se mi jenom prostě vyhýbá, ale ona? Ona je naprostá výjimka. Stojí mě to fakt dost přemáhání, abych jí něco neudělal. Když je poblíž ona, tak se ve vražednou zbraň mění i klíčky od auta...
"Héj pozor!" ozvalo se odněkud z chodby a následně se ozvala nějaká rána a bouchnutí domovních dveří. Došlo mi, že jsou zpátky. Neochotně jsem se vyhoupl do sedu, stoupnul si a zaměřil se na dveře, které vedly do chodby. Ani ne půl minuty po tom se v nich objevil Oliver a těsně za ním v závěsu i Deenová. Trvalo mi trošku delší chvilku, než mi došlo, že je až v nějaké moc dobré náladě.
"Danny? Ty seš tady?" zeptal se Oliver a pro jistotu párkrát zamrkal. Deenová se za ním rozchechtala a mě to v tu ránu úplně všechno došlo. Očividně to trošku víc přehnala s pitím.
"Jo, jsem. Mimochodem, neměl jsi jí náhodou hlídat?!" vyklouzlo mi z ničeho nic a kývnul jsem k Deenový, která se očividně neskutečně bavila zipem u své bundy.
"Chlape, ani mi o tom nemluv. Měl jsem co dělat, abych od ní odehnal asi tucet kluků. Vy dva byste si fakt mohli podat ruku," poznamenal s úšklebkem a pokračoval, "pak jsme toho trochu vypili a než jsem se nadál, bylo to."
"Počkat, co že si musel? Odhánět asi tucet kluků? Neměl jsi náhodou halucinace?" utrousil jsem s kapkou ironie a zachytil nepříjemný pohled od Deenové, na který jsem zareagoval pouhým úšklebkem.
"No fakt, nekecám. Myslel jsem, že z toho zešílím," bránil se naprosto vážný. "Hele, můžeš pro mě teď něco udělat?"
"Tak to vyklop," nadhodil jsem a sledoval Deenovou, která očividně mířila k pohovce. Celkem se jí to i vedlo. Sice při tom vypadala fakt zajímavě, ale nakonec sebou přece jen hodila na gauč. Něco si pro sebe mumlala, neslyšel jsem co, ale byl bych si na devadesát procent jistej, že to byla nějaká nadávka na mou adresu.
"Pohlídal bys Izzy na chvilku? Potřeboval bych sprchu," zeptal se na rovinu. Asi pět vteřin jsem na něj čuměl jako na blázna. Ne! S tímhle nepočítej!
"Ne! Ani omylem, copak jsem její chůva?!" zavrčel jsem.
"Ale no ták, bude to maximálně deset minut!" zahulákal a rychle si to namířil do koupelny. Než jsem stačil cokoliv namítnout, zabouchly se za ním dveře. "No táááák, tohle přece nemůžeš myslet vážně!" zakřičel jsem ještě za ním, ale na tohle už nijak nereagoval. Super, fakt super. Co víc si přát...
Ahojte, přijímám všechny špatné komentáře o mé aktivitě... :DD Ne, nesměju se tomu. Oukej, dost mě to žralo, ale jsem tu! A konečně s novým dílem. Musím říct, že nápadu mám fůru, ale dokopat se k jejich sepsání je fakt síla.
Teď už ale k momentálnímu dílu. Možná někdo z vás čekal popisování z večírku, ale musím vás zklamat. Tenhle díl byl vlastně jenom o tom, dostat se základního bodu. Potřebuju trošku rozházet karty před tím, než se něco doopravdy začne dít... Pro ty, co jsou zklamaní mám menší kompenzaci. Nebojte, čeká nás rozhodně ještě jedna akcička, kde vám popíšu sebemenší detaily. :)) (Ale zase tu nemůžu moc spoilerovat)
Momentálně se s vámi loučím, ale... však víte... :DD
Vaše misqwa W.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (3x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Pod jednou střechou - 8. kapitola leporell 07. 06. 2014 - 21:14
RE(2x): Pod jednou střechou - 8. kapitola vampire-krev 18. 06. 2014 - 16:10
RE: Pod jednou střechou - 8. kapitola selena 08. 06. 2014 - 07:48
RE(2x): Pod jednou střechou - 8. kapitola vampire-krev 18. 06. 2014 - 16:12