Vampire-krev | Pod jednou střechou - 15. kapitola

Kapitola 15: Dlužíš mi laskavost

Od teď se chci řídit jediným pravidlem: Držet si od ní co největší rozestup. Jenže po zvážení všech okolností si nejsem zrovna dvakrát jist, jestli je to TO správné řešení.

"Je ti něco?" strachoval se Jam, když vešel do kuchyně a spatřil, že zapíjím prášek na bolest hlavy.

"Ne, jsem v pohodě," prohodila jsem bez jakéhokoli zájmu a položila prázdnou skleničku do dřezu.

"Tak proč do sebe láduješ prášky? Jestli ti něco je, radši zůstaň doma," namítl Jam, který se očividně nenechá jen tak odbít. Udělal dva kroky vpřed, a když se ocitl jen pár centimetrů od mého těla, připlácl mi svou dlaň na čelo.

"Brý ranko, lidi..." ozval se ode dveří Oliver. Když pohlídl na scénku před sebou, rychle k nám přiskočil. "Jsi nemocná?"

"Ne," vydechla jsem frustrovaně a sekla pohledem po Jamovi.

"Jsi teplá," konstatoval nakonec a měřil si mě přimhouřenýma očima.

"Děkuju za informaci," zabručela jsem podrážděně a pokračovala "ale nedělejte z toho nic velkýho. Prostě mě jen bolela hlava, tak jsem si vzala prášek. Jsem si jistá, že mě to během hodiny přejde. Pokud nemáte nic proti, dala bych se na odchod. Nestojím o problémy ve spojení s tím, že by mi ujel autobus. Přeci by se neslušelo přijít pozdě už v úterý," prohodila jsem a protáhla se kolem těch dvou k lavičce vedle jídelního stolu.

"Myslím si, že bys měla dneska školu pro jistotu vynechat," obrátil se ke mně Jam a zkoušel mě přemluvit.

"To si říkám každý den, ale bohužel..." pronesla jsem s pokrčením ramen a vsoukala se do mikiny.

"Jestli chceš, můžu tě vzít do školy. Sice mám v provozu zatím jen motorku, ale až mi vrátí auto z opravny, můžu tě klidně vozit každej den," navrhl Oliver.

"Děkuju, ale ne. Už tak působí rozruch to, že spolu bydlíme. Myslím, že nechci šťourat do vosího hnízda ještě víc. Navíc nejsem nesvéprávná, snad mě každodenní jízda autobusem jako obvykle nezabije," zamrmlala jsem a s protočením očí se vydala do chodby. Za zády jsem ještě zaslechla Jamovo mrmlání typu, že mě napráská bráchovi. Na to jsem se jen zašklebila a zavolala, "Mějte se!"

---------------------------

Ve chvíli, kdy jsem vystoupila z autobusu na zastávce kousek od školy, jsem proklela vlastní blbost. Dnešek nebyl vůbec pozitivní. Nejdřív jsem musela čelit Jamovi a Oliverovi. To jsem nějak překousla, ale jakmile jsem otevřela vchodové dveře, praštila mě do nosu ranní mlha a okolní vlhkost.

Teď už sice mlha zmizela, za to se ozvalo mrholení. Všude kolem byli obří louže a neskutečné množství bláta. Fakt jsem litovala toho, že jsem nepřijala Oliverovu nabídku. Přeci jen mě mohl vyhodit kousek od školy, abychom nepoutali nežádoucí pozornost.

Místo toho se ale plahočím ke škole pěšky a už po pěti minutách pociťuju, že jakmile dorazím ke škole, budu celá promočená.

"Sakra," zabrblala jsem a rychle se vyhnula louži na chodníku. Ani ten pitomej deštník nemám!

S naštváním jsem přeskákala pár dalších louží a ocitla se na kraji školního parkoviště. Oddechla jsem si ve chvíli, kdy jsem zahlídla hlavní vchod a bez přemýšlení se vydala jeho směrem.

Jenže jsem nestačila ujít ani dva metry, když se kolem mě prohnalo tmavě modré auto. To se naštěstí vyhnulo obrovské louži vedle mě, ale z tohohle štěstí jsem se moc dlouho neradovala, protože během další vteřiny do ní zajelo černé BMW. Všechno se to odehrálo příliš rychle. Nestačila jsem ani mrknout a zavalila mě vlna ledové dešťové vody smíchaná se vším tím sajrajtem na silnici.

S trhnutím jsem se nadechla a odhrnula si z očí promočené vlasy. Jediné, co jsem stačilo postřehnout, byl arogantní úšklebek řidiče černého BMW ve zpětném zrcátku. I kdybych ho nezachytila, už v okamžiku, kdy kolem mě auto projelo, mi bylo hned jasný, kdo sedí za volantem. Sám král všech ignoranskejch debilů – tedy Black.

"Do hajzlu, ty kreténe!" zařvala jsem za ním, ale neměl šanci mě slyšet, protože jeho auto bylo už dávno pryč. Rozzuřeně jsem se oklepala a doslova dupala ke škole. Tohle si ten parchant odskáče!

"Izzy? Kdo tě takhle zřídil?" objevila se přede mnou Jenny.

"Ani se neptej," zavrčela jsem a cítila, jak se na mě všechno lepí. Oproti tomu bylo mrholení jako nevinný šplíchanec. Teď jsem byla zlitá a špinavá od hlavy až k patě.

Jen počkej, hned, co se převleču, dostaneš pěstí do oka, Blacku!

------------------------------

"Co jste mu udělali?" zeptal se příchozí Oliver a automaticky si hodil věci na volné místo vedle mě.

"My nic," bránili se Jeff s Benem. "Takhle se šklebí od doby, kdy vystoupil z auta. Nutno podotknout, že mu jeho náladičku nezkazila ani Pettersonová, která si ho podávala první hodinu," dodal vysvětlení Jeff.

"Jestli vás to zajímá, jsem hned vedle vás," broukl jsem k nim s úsměvem na rtech.

Dnešek byl naprosto skvělej. Co na tom, že prší a je kosa jak v ... Jednoduše si nemůžu na nic stěžovat. A všechno tohle je dobrý jenom proto, že jsem si podal Deenovou. Ten její výraz, když jsem najel do louže vedle ní, byl opravdu k nezaplacení. Ani nevím, proč jsem to udělal. Neplánoval jsem to, ale když se naskytla příležitost, nešlo odolat tomu, že bych ji mohl zase nějak popíchnout. Nemohl jsem se dočkat, až se potkáme a ona vybuchne vzteky přesně tak, jak to mývá ve zvyku.

"Hej, kámo, poslední dobou jsi nějakej divnej. Myslel jsem si, že tě napraví ta hnědovláska, co se na tebe lepila včera ráno, ale zřejmě jsem se mýlil," podotkl Jeff.

"Já jsem naprosto v pohodě," ujistil jsem ho. Když už Jeff narazil na včerejšek, musím říct, že mě Deenová zase dostala. Možná, že bych to s tou holkou někde dotáhl do konce, ale když jsem si všiml, jak kolem prochází Deenová a sleduje mě, nějak mě přešla chuť. Těžko říct, co to bylo, ale stalo se. Každopádně dneska jsem jí to oplatil.

"Něco podobnýho jsem už dneska slyšel," prohodil spíš jen tak pro sebe Oliver a zdálo se, že nad něčím přemýšlí.

"Nedivil bych se, kdyby to bylo tady od Dannyho," nadhodil Ben a pokračoval, "I když, radši bych se v tom nešťoural. Dokud se bude tvářit takhle, nic nám nehrozí." Jeff s Oliverem se jen uchechtli na souhlas.

"Nemohli byste komentovat někoho jinýho?" ozval jsem se, protože jim zřejmě vůbec nevadilo drbat mě i tehdy, kdy jsem seděl vedle nich.

"Fajn, klídek, už měním téma. Slyšeli jste, že se dneska ruší trénink?" chytil se slova Jeff.

"Fakt? Proč?" zaradoval se Oliver.

"No kouč říkal něco o tom, že opravujou těl..." zbytek jsem už nepochytil, protože se ve dveřích třídy zjevila Deenová. "Blacku!!" zařvala hned, co mě našla pohledem. Úsměv na rtech se mi ještě zvětšil. Toho si samozřejmě všimla a zrudla vzteky. Udělala krok vpřed, ale zarazila se. Přejela pohledem po dvou klucích v předních lavicích a po naší skupince. Nakonec zjevně usoudila, že tu není moc svědků, takže se dala znovu do pohybu. Zastavila se těsně před mojí lavicí.

"Taky tě zdravím, princezno," prohodil jsem s úsměvem a nemohl odolat přezdívce, kterou, jak jsem pochopil z jejího zavrčení, nenáviděla.

"Strč si tu princeznu do háje a radši mi vysvětli, co to mělo znamenat," zavrčela nepříjemně.

"Nechápu, o čem to mluvíš," promluvil jsem a měl co dělat, abych nevybuchl smíchy. Všiml jsem si, že Oliver s Benem a Jeffem těkali pohledem mezi mnou a Deenovou.

"Tak ty nevíš? Nedělej ze sebe ještě většího blbce," poznamenala a vytáhla z tašky mikinu. Čekal jsem, že mi jen ukáže, jak se při její menší nehodě zašpinila, ale ona mě znovu překvapila. Nestačil jsem ani mrknout a ona ji po mně švihla. Hbitě jsem ji chytil a naklonil hlavu na stranu.

"Pěkný, co po mě hodíš příště?" zeptal jsem se a provokativně si ji celou prohlédl.

"Di se vycpat," sykla a probodla mě vražedným pohledem.

Nemohl jsem si nevšimnout, že měla vlhké vlasy. Nechala si je rozpuštěný a svojí mokrou mikinu, kterou jsem měl momentálně já, vyměnila za nějakou jinou.

"Tohle si mám jako nechat?" přešel jsem její poznámku s úsměvem.

"Je mi jedno, co s tím uděláš. Každopádně máš dvě možnosti. Buď to díky svý debilitě vyčistíš, nebo mi koupíš novou," zavrčela a naštvaně si prohrábla vlasy. Zamračil jsem se. Tohle gesto dělala často a mně to doslova lezlo na mozek.

"Nejsem si jistý, jestli za tohle může moje debilita. Prostě jsi měla jít jinudy," poznamenal jsem s úšklebkem.

"Nejsi si jistý?" zeptala se jízlivě a naklonila se ke mně přes stůl. "Já si teda jistá jsem. Varuju tě, jestli to nevyřešíš, mohlo by dojít k úhoně to tvoje fáro. Myslím, že by mu vychytávka v podobě rýhy od mých klíčů slušela," zašeptala s naprosto vážnou tváří a oplatila mi předešlý úšklebek. Na to se otočila a vyrazila pryč. Chvíli jsem na ní jen nevěřícně zíral a snažil se srovnat v hlavě její slova a blízkost, kterou mě před chvílí poctila.

"Jestli to uděláš, princezno, vlastnoručně se postarám o to, aby to bylo to poslední, na co se zmůžeš!" zavolal jsem za ní, když právě procházela dveřmi na chodbu. Byl jsem si jistej, že mě slyšela, protože se při zmínce své přezdívky oklepala, ale nijak na to nereagovala.

"Tak teď už tvojí náladu chápu," ozval se Oliver a sedl si na vedlejší židli.

"Počkat, neříkej, žes jí..." Jeff to ani nestačil doříct, protože se v tu chvíli ozval Benův smích a hned na to se ozval i ten jeho.

"Bylo to nutný?" zeptal se mě Oliver.

"Jo bylo," ujistil jsem ho a položil mikinu od Deenový na stůl před sebou. Opřel jsem se do židle a otočil na něj hlavu. "Proč?"

"Víš, že se mezi vás dva nechci plíst, protože by to nevěstilo nic dobrýho. Nikomu neunikne, že soutěžíte v tom, kdo koho dřív popíchne, ale tohle... Navíc, dneska Izzy nebylo moc dobře. Nabídl jsem jí odvoz, ale odmítla," objasnil Oli.

"Mně na její poměry připadala poměrně normálně," poznamenal jsem popuzeně. Což byla pravda. Nechápu, proč o ní má takovej strach. Dokonce by ji i vozil do školy. Nevím, co s ním Deenová udělala, ale tenhle její vliv na druhý lidi se mi ani za nic nezamlouval.

--------------------

Fajn, přiznávám, že jsem to dneska tak trochu podcenila. No dobře, možná víc. Od té chvíle, co jsem si vyřídila s Blackem to ráno, se všechno zhoršilo. Cítila jsem se špatně, ale s tím, jak je mi teď, se to nedá ani v nejmenším srovnávat.

Mám pocit, jako by se mi každou chvíli měla rozskočit hlava. Jenny mi při obědě šoupla nějakej prášek, ale vůbec to nezabíralo.

Prošla jsem hlavním vchodem ven a přitáhla si mikinu blíž k tělu. Díky tomu tupcovi jsem se musela převlíct do té, kterou používám na tělocvik. I když teď mi připadalo, jako bych na sobě nic neměla. Byla mi příšerná kosa. Jediná utěšující myšlenka byla ta, že za chvíli nasednu do autobusu a pak se konečně zahrabu pod peřinu. S touhle myšlenkou jsem ještě přidala do kroku.

"Ale ne, ne, ne, ne..." zaúpěla jsem ve chvíli, kdy jsem zahnula za roh. Byla jsem necelých deset metrů od zastávky, když jsem si všimla, že můj odvoz právě odjel. Samozřejmě, že ale beze mě. "Kruci," zaklela jsem a vzápětí pocítila píchnutí v okolí spánků. Tiše jsem zavyla.

Co teď? Zpátky do školy? Ne, to nemá cenu. Další autobus mi jede až za tři hodiny, to už půjdu radši pěšky. Uvažovala jsem. Ve chvíli, kdy mým tělem otřásla další ledová vlna, jsem prostě všechno hodila za hlavu a rozhodla se jít po svých. Dva kilometry... To zvládnu.

"Ne nezvládnu," zaúpěla jsem asi po deseti minutách, když se spustil slabý déšť, který ale každou minutou sílil. V tu samou chvíli se za mnou ozval zvuk motoru zřejmě projíždějícího auta. To mojí víru totálně podkopalo. Přísahala bych, že mě hlava rozbolela ještě víc.

Snažila jsem se vypnout mozek a prostě pokračovat v cestě. Můj plán mi ale zhatilo přesně to auto, které jsem ještě před chvilkou slyšela za sebou. Zpomalilo těsný kousek od chodníku, na kterém jsem stála já.

S námahou jsem se zastavila a otočila se na černé BMW. Dělá si ze mě srandu?!

Během další vteřiny se otevřelo okýnko u spolujezdce a vykoukl z něho Black. "Ujelo ti to?!" zeptal se a na rtech měl svůj obvyklý arogantní úšklebek.

"Ne, rozhodla jsem se jít pěšky," zahučela jsem a snažila se nedát najevo, že mi je zima. Zatraceně, stejnak to už určitě poznal.

"V tomhle počasí? Jsi blázen?" prohodil a poukázal na to, že jsem byla, dnes už podruhé, totálně zlitá. Oh, tentokrát to však nebyla jeho vina. Co se stalo?!

"Nestarej se a radši jeď. Zrovna teď nejsem ve stavu, kdy bych mohla poslouchat tvoje poznámky na svou adresu," sykla jsem, ale zalitovala, že jsem radši nebyla ticho. Znovu se totiž ozvala bolest hlavy. Tentokrát bylo píchnutí silnější, takže jsem si automaticky chytla hlavu.

"Oliver měl pravdu," konstatoval si pro sebe Black a pozoroval mě svým uhrančivým pohledem.

"Cože?" nechápala jsem.

"Nic," prohodil prostě, ale pokračoval, "Oba dva víme, že v tomhle stavu nedojdeš domů nikdy. Odhaduju, že mě Jam zabije hned, co mu práskneš všechno ohledně rána a navíc se mu ukážeš takhle. Fajn, když mu nepráskneš to ráno, tak tě vezmu."

"Počkat navrhuješ mi tu dobrovolný odvoz?" zeptala jsem se šokovaně.

"Jen z čistě vlastních důvodů. Nemysli si, že jsem z toho nadšenej. Jednoduše bych se ještě rád dožil dalších let," objasnil s velkou dávkou arogance. Jasně, celej Black.

"Ne, nechci," zavrčela jsem k němu a dala se znovu do pohybu. Moje vůle sice ztroskotala, ale trochu hrdosti mi přeci jenom zbylo. Ignorovala jsem jeho poznámku o tom, že tohle nemá zapotřebí, a vyrazila jsem svým původním směrem.

Měla jsem za to, že na to Black šlápne a ujede ode mě, co nejdál to jen půjde, ale on překvapil. Sice se rozjel, ale jen takovou rychlostí, aby mě dohonil a v klidu se šoural vedle mě. Snesla jsem to asi jen dvě minuty. Pak se rozpršelo mnohem intenzivněji a já pomalu ztrácela nervy. Měla jsem pocit, že se zhroutím a navíc jsem se neskutečně klepala zimou.

"Co po mě, sakra, chceš?!!!" okřikla jsem ho a zastavila se. Ve stejnou chvíli šlápl na brzdu. "Tvrdíš, že se mi chceš vyhýbat. Očividně mě do morku kosti nenávidíš. Je ti nepříjemný být v mojí blízkosti. Neskutečně mě vytáčíš. Každý den na mě vrčíš, ať se od tebe držím dál a přesto mi děláš naschvály. Nechápu tě a nechápu tvoje chování. Oba dva jsme se shodli na tom, že budeme dělat, jako že se neznáme, ale pokaždý se to nějak podělá. Už toho mám fakt dost," vychrlila jsem ze sebe všechno, co jsem potřebovala říct. Sice jsem vypustila páru, ale byla jsem pod takovým tlakem, že se mi z toho zamotala hlava a já se musela zachytit vedlejší pouliční lampy.

"Deenová?" zeptal se Black vzápětí, jako bych před chvílí nic neřekla. Zvedla jsem jen ruku a naznačila mu, ať mě nechá být. Neměla jsem ani sílu zvednout hlavu, takže mě překvapilo, když se ozvala rána dveří od auta a Black se během tří vteřin objevil vedle mě.

"Nech mě být," sykla jsem k němu, když se mě snažil uchopit za ruku.

"Prostě si nastup," rozkázal mi neústupně.

"Ne, neobtěžuj se," vydechla jsem a trošku se napřímila. Hlava se mi sice přestala točit, ale píchání se dostavilo v pravidelném intervale hned, co jsem stočila pohled k Blackovi.

"Buď si do toho auta sedneš sama, nebo ti pomůžu. Vyber si, ale to druhý by ti nemuselo být zrovna dvakrát příjemný," zavrčel ke mně mírně rozmrzele. Nepochybovala jsem o tom, že mi lhal. Jeho výraz vypovídal, že je schopný čehokoli. Nechápala jsem, proč prostě neodjel pryč. V tomhle stavu jsem neměla sílu a ani náladu o něčem se s ním dohadovat.

"Radši to první," zahučela jsem a pomalu ho obešla. Zřejmě jsem ho překvapila, protože stál venku ještě nejmíň minutu po tom, co jsem si sedla na sedadlo spolujezdce.

Když to konečně pochopil, vydal se zpět k autu. Zabouchl za sebou dveře a zkoumavě se na mě zadíval. Byla jsem mimo už z toho, že mě nechal vůbec nasednout do svýho "posvátného" auta, takže jsem odvrátila hlavu na opačnou stranu od něj a zadívala se ven z okýnka. Poslední, co v tuhle chvíli potřebuju, je jeho pohled. Pohled, který mě záhadnou silou přivádí do rozpaků.

---------------------

"Jdu si odnýst věci nahoru, tak se snaž nezabít," promluvil jsem ve chvíli, kdy se za námi zavřely vchodové dveře. Sledoval jsem, jak si Deenová s námahou zouvá boty a pokládá je do botníku. Byla rozcuchaná a ještě stále s ní otřásal chlad. Nevím proč, ale pohled na ní v tomhle stavu mě jaksi netěšil. Chtěl jsem, aby trpěla, ale tohle bylo nějakým způsobem jiný.

"Nejsem malá. Navíc se semnou už nemusíš obtěžovat," namítla a upřela na mě své nazelenalé oči. Rychle jsem nasadil lhostejný výraz a zavrhl veškeré předchozí myšlenky. "Jak myslíš," odsekl jsem, sebral ze země tašku s věcmi na trénink, který se dneska stejnak nekonal, a vydal se do svého pokoje.

Cestou jsem si nadával za to, proč tohle vlastně dělám. Nikdy bych si nepomyslel, že jí někdy pomůžu. Měl jsem dělat, jako že ji nevidím a radši ujet pryč. Měla pravdu, když mi ještě ani ne před půl hodinou připomněla, co všechno jsem o ní řekl. Jsem si jistej, že je na tom stejně. Tak proč jsem Deenový teda pomáhal?!

Nestačil jsem ani vejít do pokoje, když se ozvala rána oznamující, že něco křehkého dopadlo na zem a roztříštilo se. Bez přemýšlení jsem hodil tašku ke dveřím a seběhl schody do spodního patra.

V obýváku nikdo nebyl, takže jsem se přesunul ke kuchyni. Asi metr ode dveří jsem zachytil, jak Deenová zaklela a v další vteřině se mi naskytl pohled na to, jak se sklání nad rozbitým hrnečkem na zemi. Usoudil jsem, že si chtěla udělat čaj, ale hrnek jí spadl. Zaostřil jsem na její ruce a všiml si, že se pořezala o střep.

"Jako bych tě nevaroval," sykl jsem a přiskočil k ní. Dřepl jsem si a ocitl se v její úrovni obličeje. "Nech to bejt, uklidím to," promluvil jsem a všiml si, že do mě zabodla svůj naštvaný pohled.

"Proč to děláš?" zavrčela.

"Co?" odvětil jsem a ze skříňky pod dřezem vyndal smeták s lopatkou.

"Proč se staráš, když ke mně nemáš vůbec žádný závazek?" vyvalila na mě.

"Nestarám se," namítl jsem a vyslal k ní upřený pohled. Už to tu bylo zase. Já něco řeknu, ona něco řekne a já jsem znovu v háji. Copak vím, proč to dělám? Ne nevím!

"Ne? Tak proč děláš tohle?" zeptala se s výsměchem a kývla k podlaze. Nametl jsem na lopatku poslední střep a vyhodil celý obsah do koše. Uklidil jsem smeták a lopatku zpět na své místo a narovnal se.

"Víš co? Trhni si. Sorry, že jsem se vůbec obtěžoval," odsekl jsem s odfrknutím. Vyslal jsem k ní opovržlivý pohled a cestou pryč do ní strčil ramenem.

"Nikdo se tě neprosil!" křikla ještě, ale na to jsem už nijak nereagoval. Zdá se, že teď už vím, že to, co se stalo dneska, už nikdy nezopakuju. Proč bych se totiž obtěžoval, že?!

--------------------------

Celý zbytek odpoledne jsem trávil v pokoji a pročítal si pár věcí na čtvrteční test z matiky. Díky tomu, že je zítra na programu kino, se nám to posunulo. Ve skutečnosti bych se asi ani nedokopal k tomu se na to předem mrknout, ale teď jsem se musel nějak zabavit. Začínalo mě příšerně štvát, že mi do hlavy lezla myšlenka na Deenovou.

Se vším jsem sekl asi kolem půl osmý večer. Odhodlal jsem se dát si sprchu. Zaklapl jsem už totálně rozpálený notebook a zamířil dolů.

Cestou jsem pochytil, že hraje televize a všiml si Deenový na pohovce. Měla přes sebe hozenou deku a usrkávala čaj. Přejel jsem pohledem po zbytku místnosti, ale nikdo jiný tu nebyl. Až někde těsně pod schody jsem zaslechl Jamův a Nateův hlas z kuchyně. V tu samou chvíli si mě všimla Deenová. Nejdřív se tvářila zaskočeně, ale pak se její maska změnila v lhostejnou a ona stočila svůj pohled zpět k televizi.

"Á, princezna, se zdá být v lepším stavu," utrousil jsem ironickou poznámku a neobtěžoval se skrýt úšklebek. Napadlo mě, že bych ji mohl ignorovat, ale tohle se mi jevilo jako lepší varianta.

"Co chceš?" sykla ke mně.

"Nic," vrátil jsem jí výsměšně.

"Tak mě nech a táhni tam, kam jsi měl namířeno," zavrčela a probodla mě vražedným pohledem. Uchechtl jsem se. Očividně jí je fakt líp, když je v plný ráži.

"Prrr, nemusíš hned vytahovat drápky," uzemnil jsem jí a s arogantním úsměvem dodal: "Chtěl jsem ti dát jenom vědět, že mi teď dlužíš laskavost. Hm, musím si rozmyslet, co pro mě uděláš..."

"Cože? Nic pro tebe dělat nebudu!" houkla nesouhlasně.

"Jak už jsem řekl, něco mi dlužíš," zopakoval jsem a poukazoval na to, že jsem to byl já, kdo jí dneska udělal šoféra.

"To snad není možný. Chováš se jako vypočítavej kretén," zasyčela s plnou dávkou pohrdání.

"Zdá se, že je ještě dost věcí, které ta tvoje hlavinka nepochopila," zareagoval jsem s výsměchem a prošel kolem ní směrem ke dveřím koupelny. Jo, nepochopila. Každopádně jsem se právě rozhodl, že jí dám ještě několik šancí. Zamítám plán ignorace a přecházím do akce. Rozhodně se má na co těšit.

Zdravím :) Tak, jsem tu s dalším dílem. Tentokrát jsem to natáhla. Musela jsem tam vtěsnat co nejvíce věcí. Původně jsem hodlala psát trošku něco jiného, ale po zhodnocení situace jsem to odložila do budoucích kapitol.

Jinak taky vás překvapil Danny? Jasně, stále jsem si s ním pohrávala, ale nakonec se mi snad povedlo jeho povahu vystihnout. Přeci bych ho nenechala tak rychle vyměknout. :D

Co příště? Příště se dočkáte malého vzrůša. Danny se totiž na konci této kapitoly rozhodl změnit taktiku a tak uvidíme, jak Izzy potrápí... nebo by se mohla karta obrátit? Nevím, nevím... :)

/Jen tak pro zajímavost, takhle nějak si představuju Dannyho fáro... No není to krasavec? :D /