Vampire-krev | Pod jednou střechou - 18. kapitola

Kapitola 18: Kluziště

"V mládí ztrácíme rozum kvůli lásce, později ztrácíme lásku kvůli rozumu."

François-René de Chateaubriand

"To jako došel cukr?" zasyčela jsem a bouchla s dvířky kuchyňské skříňky. "Skvělý, ještě tohle mi scházelo," dodala jsem vzápětí rozladěně a s hlubokým nádechem se opřela o kuchyňskou linku.

"Děje se něco?" zeptal se nechápavě příchozí Nate.

Jo děje. Asi jsem se naprosto zbláznila a očividně nejsem jediná. I když po včerejšku by mě už snad ani nic nepřekvapilo. To, co si na mě Black zkusil, byl naprostý vrchol všeho, co kdy udělal. Zašel až příliš za hranice dovoleného. A co pak? Pak se v klidu choval jako totální imbecil a neváhal mi sdělit, že vůči němu nic nezmůžu. Považoval mě za jednu z těch jeho fanynek. Ironií toho je to, že jsem tomu pomalu začínala věřit. Dostával se mi pod kůži a já jsem mu to dovolila. Technicky vzato jsem byla víc naštvaná na sebe. Ještě teď mám neskonalou chuť omlátit mu o hlavu všechno v dosahu deseti metrů, jen proto, abych si ho podala za to, co se mnou v posledních dnech provedl.

"Ne, jsem v pohodě. Jenom nám došel cukr," pronesla jsem hraně klidným hlasem. Ne, nesmím se tím zaobírat. Nesmím před ním dát nic najevo. Pokud by to zjistil, skončila bych jako biftek obklíčený stádem hyen. Tedy v překladu: dost špatně!

"Myslím, že je ještě jedna krabice v horní poličce nad dřezem," navedl mě jen tak mimochodem a zapnul varnou konvici.

"Díky," řekla jsem a přesunula se ke dřezu. Vzhlídla jsem a s úspěchem si všimla jedné krabice úplně v rohu. "Měl si říct, že chceš kafe. Před chvílí jsem si dělala čaj, mohla jsem dát víc vody," prohodila jsem a snažila se dosáhnout na tu zpropadenou krabici. Bohužel byla asi o pět centimetrů výš, než kam jsem dosáhla.

"To je v pohodě," ozval se Nate nezúčastněně a datloval něco do mobilu. Vsadila bych se, že mu píše ta jeho "kamarádka". Čistě soudě podle jeho výrazu. Nad tím jsem se jen ušklíbla a otočila se zpět. Tentokrát jsem si stoupla na špičky. Ale no ták, to někoho nenapadlo dát takovýhle důležitý věci do výšky, kam dosáhnou i ti, co měří něco málo pře sto šedesát centimetrů?!

Už, už jsem pohnula s růžkem krabice, když se z ničeho nic zjevila Blackova ruka. Stál jen pár centimetrů za mými zády. Vůbec jsem si ho nevšimla, takže mě překvapilo, když zavadil svou rukou o tu mou a vyndal krabici z poličky.

"Příště si zkus plivnout pod nohy," zašeptal mi výsměšně u ucha a položil cukr přede mě na linku. Pak se v klidu vzdálil a přesunul k lednici. Hodila jsem po něm nevraživý pohled. Jako obvykle se tu producíroval jako v nějaký reklamě. I když dneska ve svých černých džínsech a tmavě modré košili vypadal ještě víc arogantněji než normálně.

"Nemusel ses obtěžovat, nebylo to třeba," zavrčela jsem a zuby nehty se snažila prodrápat přes karton krabice. Skvělý, teď si mě vychutná i kvůli blbýmu cukru.

"Jo, to jsem viděl," prohodil ironicky a vytáhl si svůj jmenovkou označený pomerančový džus.

"Poděkování nečekej," zavrčela jsem jedovatě a naštvaně otevřela přihrádku, ze které jsem následně vytáhla nůžky. Jednoduše jsem krabici probodla.

"Na to jsem ani nepomyslel," uchechtl se a zaměřil se na mé dílo v podobě nůžek a rozstříhaného kartonu. "Něco tě žere?" zeptal se se zájmem. Tvářil se normálně, ale na očích mu bylo jasně poznat, že si je vědom mé roztržitosti.

"Ne!" odsekla jsem a v tu samou chvíli se ozvalo cvaknutí oznamující, že se Nateovi ohřála voda. Ten byl ale stále ponořený do svého mobilu. Black po mě házel svůj provokativní úšklebek a očividně si strašně užíval pohled na mou osobu.

"Nečum," zavrčela jsem a připravila Nateovi hrneček s kafem. Black už to nevydržel a vyprskl smíchy.

"Bejt tebou, radši odpálím, nechci tě strašit, ale ta voda je poměrně teplá," prohodila jsem vytočeně a zalila Nateovi hrneček až po okraj.

"Izzy?!" ozval se ode dveří kuchyně Jam hned, co jsem vrátila konvici na původní místo. Byla sobota, teprve devět hodin ráno, ale tady to očividně ožívá stejně, jako v jakýkoliv jiný všední den v týdnu.

"Co je zase?" zeptala jsem se nechápavě a konečně si nasypala cukr do čaje, který už byl stejně studený.

"Mluvil jsem před chvílí s Nickem, prej si mu to včera složila ani ne po čtyřech minutách a chovala ses nějak divně," prohodil se zájmem Jam.

"Chceš mi říct, že ti brácha volal v devět ráno kvůli tomu, že jsem mu včera položila hovor?" vychrlila jsem ze sebe ohromeně. "To se teda překonal..."

"Chudák, aspoň je vidět, že se Deenová nechová slušně ani ke svým příbuzným," poznamenal Black chvilku po mně. Ve chvíli, kdy jsem po něm střelila vzpruženým pohledem, jeho úšklebek nabral ještě větších rozměrů. Byl si jasně vědom toho, co se včera dělo, a že to byl právě on, kdo přerušil náš hovor.

"Že to říkáš právě ty, ukázkovej ignorant," vrátila jsem mu a oplácela mu jeho pohled. Zase se nad celou situaci povznesl. Připadám si jako pitomá nána. Vlastně jsem to jenom já, která je vždycky na rozpacích.

"Vytahuješ drápky?" poznamenal s kapkou ironie, ale byla jsem si na sto procent jistá, že si právě přehrával včerejší scénku mého pokoření. Někde hluboko uvnitř jsem se z toho cítila nesvá. Pro jistotu, aby tenhle můj záchvěv neodhalil, jsem nasadila chladnou masku. Pro něj je to jenom zábava... To on je ten, kdo si takhle hraje s několika holkama za den. Jsem jen jedna z davu.

"Lidi... klídek. Jenom mě to zajímalo," skočil nám do naší výměny názorů Jam.

"Nic se nestalo, prostě jsem jen neměla náladu. Zavolám mu a vysvětlím mu to," zalhala jsem, sebrala ze stolu svůj hrneček s čajem a následně zamířila do obýváku.

V blízkosti Blacka totiž hrozilo, že vybuchnu. Vytáčel mě už pouze pohled do jeho arogantní tváře, kde se mu jasně zračilo vítězství. Prohnanej parchant!

---------------------------

Izabelo Deenová, do čeho ses to zase nechala uvrtat?! Křičelo na mě moje podvědomí ve chvíli, kdy jsem prošla obrovskými dveřmi do místnosti, kde se nacházelo kluziště. Téměř okamžitě mě ovanul mrazivý závan vzduchu a zaslechla jsem část písničky, která se ozývala z reproduktorů.

Pomalým krokem jsem se doploužila k jedné z laviček a položila si na ní brusle. Pak jsem se přesunula k levé straně mantinelu a s povzdechem se o něj opřela. Zrakem jsem přejela po poloplné ledové ploše. Mohlo tam být asi přes dvacet lidí.

"Chceš nějak pomoc?" objevila se vedle mě Nora s obřím úsměvem na rtech. Po pravdě jsem si myslela, že po dnešním ránu už rozhodně nic nezvládnu. Nakonec mě však Nate ukecal a oba dva jsme vyrazili naproti Noře. Nevím, co jsem čekala, ale už od prvního okamžiku mi byla příjemná. Výškově byla o pár centimetrů vyšší jak já a vlasy měla zbarvené do ruda. Mohlo jí být kolem dvaceti, ale i tak jsem si s ní poměrně rozuměla. Jedno musím uznat, Nate si očividně umí vybrat.

"Ne, asi se tu nejdřív rozkoukám a naberu trochu odvahy na to, abych se do těch vynálezů smrti vůbec obula," oznámila jsem jí s úšklebkem a hodila nevraživý pohled k bruslím. Pamatuju si, že jsem je před třemi roky dostala od bráchy. Za prvý to byl dost nevhodnej dárek, díky němuž jsem s Nickem dobrý dva týdny nemluvila, a za druhý to přehnal s velikostí, takže i tak bych je používat nemohla. Teď se mi, až moc podezřele, hodily...

"Jak myslíš, ale až budeš odhodlaná, stačí mávnout a my s Natem ti s radostí uděláme opěru," ujišťovala mě s přátelským úsměvem.

"Jo, to je pravda, stejnak jsem tě do toho tak nějak uvrtal já. Neváhej nás využít," přitakal Nate s rozhodnutým přikyvováním.

"S tím se nezaobírejte, já budu v pohodě," zalhala jsem a snažila se tvářit co nejvíce věrohodně. Po pravdě nejradši bych odtud zdrhla a cestou hodila ty nabroušený kudly někam do popelnice. "Jen si jděte po svých," dodala jsem ještě rychle a trochu je popohnala.

Oba dva měli už brusle na nohou, takže než jsem se nadála, byli na ledě a přidali se k malému hloučku lidí. Asi o dvě minuty později jsem zabloudila k druhému vchodu právě tehdy, kdy se ve dveřích objevila skupinka známých kluků, ve kterých se nacházel i Black a Oliver.

Black měl na sobě džíny a černý kabát s límcem. Vlasy měl ve svém klasickém rozcuchu, což mě tak trošku překvapilo. Byla jsem si totiž jistá, že tu ještě před chvílí hrál s ostatníma ten jejich přátelskej souboj... nebo tak tomu aspoň včera Oliver říkal.

Právě ve chvíli, kdy si všiml, že se na něj dívám, mi v kapse u kalhot zavibroval mobil. Uhnula jsem jeho uhrančivému pohledu a otevřela příchozí zprávu. Psala Jenny, že mi zapomněla v pátek říct o projektových dnech. Prý nás zapsala na návštěvu nějakého muzea.

Klasický, jako obvykle jsem o ničem nevěděla. Ne, že by mi nějak zvlášť záleželo na tom, kam pojedu, jen mě spíš vyvádí z míry fakt, že jsem poslední dobou tolik nepozorná. I když asi nemusím říkat, kdo za to může. Jen jediná osoba ví, jak mě vykolejit... ano Black.

---------------

"Proč že jste se vlastně přidali?" zeptal se Oli ostatních. Stáli jsme na opačné straně než Deenová, ale i odtud jsem mohl perfektně vidět na to, s jakým nevraživým pohledem ode mě odvrací zrak k mobilu.

Štvalo mě, že dělala, jako kdybych neexistoval. Bylo to celkem pozoruhodný, protože ve chvíli, kdy je mezi námi vzdálenost o velikosti několika centimetrů, se chová naprosto jinak. Rád jsem ji přiváděl do rozpaků. Hlavně proto, že mě neskutečně vytáčela.

"Přeci proto, abychom se konečně seznámili s vaší spolubydlící," oznámil Jeff.

"Pořád na tom trváte?" zeptal se pobaveně Oliver. Já jsem na to nijak nereagoval. Místo toho jsem se zaměřil znovu na Deenovou. Zřejmě někomu odepisovala, takže jsem si ji mohl v klidu prohlídnout. Měla černou zimní bundu a kolem krku si obmotala šálu. Dokonce si na hlavu nasadila takovou tu čepici, která měla připomínat pandu. Aniž bych si to uvědomil, usmál jsem se.

"Divíš se nám? Rozhodně chceme vědět, co je zač, když se o ni zajímá tady náš pan Casanova," přitakal Rick.

"O Deenovou se nezajímám," namítl jsem ve chvíli, když zazněla poznámka na mou adresu. Nezajímám se o ni a ani nebudu. Přesně tuhle větu jsem sám sobě opakoval poslední dobou nějak často. Problém byl v tom, že už jsem ani sám nevěděl, jestli nelžu sám sobě.

"Jo a proto jsi na ní teď tři minuty jen tak zíral a culil se jak měsíček na hnoji?" zeptal se s dramatickým odkašláním Jeff.

"To jsem nedělal," popřel jsem v klidu jeho poznámku. Sakra, netušil jsem, že si mě až natolik všímají.

"Jo jasně, tak v tom případě jsi čuměl na toho staříka, který stojí dva metry od ní, co?" uchechtl se Jeff.

"Jo, přesně," souhlasil jsem naprosto vážně a otevřel si dvířka mantinelu. Počkal jsem, až projedou dvě holky a pak jsem seskočil na led.

"To jako fakt?!" ujelo Jeffovi. Nadzdvihl jedno obočí a dal mi jasně najevo, co si o mé odpovědi myslí.

"Kam míříš?" zavolal za mnou Oliver, když si všiml, že se přemísťuju ke středu kluziště.

"Jdu pozdravit Deenovou," odpověděl jsem s úšklebkem a zachytil jejich šokované pohledy.

"Jo, ještě si to zkus příště popřít!" zavolal za mnou Jeff. Na to jsem jen zareagoval rychlým úšklebkem. Pomalu jsem dobruslil k Deenový a připomněl si jednu věc. Jsem tu jen proto, abych ji naštval. Nic víc, nic míň.

Stále koukala do mobilu, takže si ani nevšimla, že jsem se k ní naklonil. "Zdravím, princezno," oslovil jsem jí přezdívkou, kterou tak nenáviděla.

Trhla sebou a během vteřiny se do mě zabodl její pohled. "Co tady děláš?" sykla po mně.

"Fakt? To ani nevíš, co se dělá na ledu s bruslemi?" poznamenal jsem hraně s kapkou ironie a narážel na to, že ona bruslit neumí. Ve chvíli, kdy mi o tom Jam řekl, jsem se začal nehorázně smát. Rád vidím Deenovou v nesnázích. Jsem radši, kdy je nesvá ze mě, ale koneckonců bych se spokojil i s tímhle.

"Super, už sis rýpnut. Stačí? Moc dobře víš, jak jsem to myslela," zahučela dotčeně a kousek se ode mě odsunula. Zřejmě si myslela, že si toho nevšimnu. Po pravdě po tom včerejším výpadku jsem se od ní chtěl držet co možná nejdál. Tedy v té vzdálenosti, kdy budu mít sám sebe pod kontrolou.

"Vlastně jsem přišel zjistit, jestli hodláš na ten led vlézt dnes nebo až příští zimu," objasnil jsem s úšklebkem.

"Nestarej se. Radši di balit nějaký husičky na svý piruety," vrátila mi chladně.

"Copak, našel jsem další tvojí slabinu?" optal jsem se s ironií a nenápadně použil její výhružku proti ní.

"Ne, nenašel. A nesnaž se mě vyprovokovat, protože to se ti nepovede," varovala mě zahořklým hlasem. Snažila se udržet klidný výraz, ale mně bylo nad míru jasný, že jsem se trefil.

"Myslíš?" zeptal jsem se s provokativním úsměvem a v hlavě mi šrotoval nápad. Usmál jsem se a přesunul se naproti ní. Deenová se zarazila. Sledovala mě zpod svých řas a vyhodnocovala situaci.

Přiklonil jsem se k ní, a když byla překvapená ještě víc, využil jsem to a vytáhl jí obratem mobil z rukou. Ve chvíli, kdy jí došlo, co zamýšlím, se po mně snažila chňapnout jednou svou rukou. Naštěstí jsem si toho všiml dřív, takže jsem stačil uhnout.

"Dej mi to zpátky!" zavrčela tichým hlasem a probodávala mě naštvaným pohledem.

"Měl bych?" zeptal jsem se sám sebe a zaměřil se na obrazovku. Ještě stále svítila. Dotkl jsem se jí, aby se sama nezamkla a začal jsem do kontaktů ťukat své číslo.

"Co to děláš?!" sykla po mně, když si všimla mého počínání.

"Tak se pojď podívat," prohodil jsem a vyslal k ní rychlý úsměv. Pak jsem sklonil zrak zpět k obrazovce, uložil číslo a prozvonil se.

"To snad nemyslíš vážně. Chováš se jako kretén. Okamžitě mi ten mobil vrať a přesuň se zpátky k tý tvý smečce. Očividně tě postrádají a přeci nechceš, aby si mysleli, že tu na mě něco zkoušíš," zavrčela a krčila nesouhlasně čelo.

"Prosím," promluvil jsem a teď už zamknutý mobil si strčil do kapsy kabátu. "jestli ho tak moc chceš zpátky, budeš si pro něj muset přijít," dodal jsem a otočil se směrem, kde ještě stále postával Oliver s kluky. "Co se týče jich, jsou si vědomi toho, co dělám," prohodil jsem jen tak mimochodem a sledoval, jak se její pohled stává víc a víc naštvanějším.

"Seš si jistej, že to chceš takhle?!"

Na to jsem nic neřekl. Prostě jsem jen stál na jednom místě a čekal, co udělá. "Fajn," odsekla a přešla k lavičce. Sledoval jsem, jak se s obtíží souká do bruslí a nemohlo mi ujít její znechucení. Zřejmě za ním skrývala strach.

Když se jí konečně povedlo postavit se na nohy, vyhledala mě svým pohledem a s odhodláním přešla ke dvířkám. Otevřela je a lhostejně si stoupla na led. Zavřela za sebou, ale mantinelu se nepustila.

"Stačí? Teď mi naval zpátky ten mobil," rozkázala mi odměřeným hlasem.

"Myslím, že jsem se vyjádřil jasně. Jestli něco chceš, pojď si pro to," promluvil jsem tentokrát i já a rukou jí naznačil, kam až se má dostat. Na očích jí bylo jasně vidět, že se za žádnou cenu nebude nikam přesouvat.

Když se ani po dalších dvou minutách nepohnula, přesunul jsem se já k ní. Musela zaklonit hlavu, aby mi viděla do obličeje. "Kde máš rukavice?" zeptal jsem se a při tom jí sjel pohledem na ruce.

"Nemám, a co ty?" zareagovala téměř okamžitě.

"Věř mi, že z nás dvou to nebudu já, kdo sebou sekne," odvětil jsem s kapkou arogance.

"Když mi vrátíš ten mobil, nebude sebou muset seknout nikdo," zasyčela nevraživě. Všiml jsem si, že teď drtila hranu mantinelu ještě víc, než před tím.

"Tak s tím nepočítej, princezno, bude se to muset risknout takhle," prohodil jsem a změřil si ji pohledem.

"Už jsem ti několikrát říkala, ať si tu přezdívku strčíš d-d-o..." zarazila se. "Co to sakra děláš?" vyhrkla překvapeně, když jí došlo, že jsem jí odtrhl od mantinelu, chytil ji za ruce a oba nás rozpohyboval.

Vyslal jsem k ní výsměšný úšklebek. "Tímhle tempem by ses nikam nedostala," nadhodil jsem a zrychlil. Slyšel jsem, jak za mnou zalapala po dechu.

"Okamžitě mě pusť!" zavřískala.

"Opravdu tě mám pustit?" zeptal jsem se hraně překvapeným hlasem a vyhnul se spolu s ní jedné pomalejší brunetce.

"Jo!" vyštěkla.

"Jak myslíš," odtušil jsem a pustil ji. Jelikož jsem nabral větší rychlost, nemohla jen tak zastavit. Přesně to si uvědomila v okamžiku, když jsem se k ní obrátil čelem a ujížděl kousek před ní pozadu.

"Udělej něco!" zavolala na mě vyděšeně a její zorničky se třpytily strachem.

"Myslel jsem, že si chtěla, abych tě pustil," nadhodil jsem povzneseně.

"Ale..." zaúpěla, když jsem si před ní vytvořil větší náskok a zvětšil tak mezeru mezi námi. Sledoval jsem její roztržitost a plně si jí vychutnával.

"Když mě poprosíš, zastavím tě," navrhl jsem jí s mrknutím.

"Nikdy!" zamítla automaticky jakoukoliv možnost o to, že by mě prosila o pomoc. Všimla si, že jsem už skoro v rohu a že zatáčím. Jelikož se sotva držela na nohách, bylo jasný, že pro ni zahnutí nepřipadá v úvahu.

"Tohle bude bolet," zaslechl jsem její tichou poznámku a vzápětí si všiml, že si rukami zakryla obličej. Chvíli jsem byl šokovaný tím, že se chystala narazit se zavřenýma očima, ale vzpamatoval jsem se včas a rychlým obratem se dostal mezi ni a stěnu mantinelu. Neviděla, takže narazila přímo do mé hrudi.

"Snažíš se zabít?" zeptal jsem se vyčítavě ve chvíli, kdy na mě dopadla plnou váhou a překvapeně si odkryla obličej. Její náraz jsem ustál, ale ve chvíli, kdy ke mně vzhlídla svým úlevným pohledem, jsem najednou zuřil ještě víc. Fakticky byla odhodlaná narazit a ani nepřemýšlela o tom, že by si řekla o pomoc.

"Vyčítáš mi něco, za co můžeš ty?!" vydechla překvapeně a snažila se mezi námi udělat větší prostor. Nejdřív jsem si myslel, že se jí to snad i povede, ale pak jí podklouzla brusle a ona se začala překlánět dozadu.

Včas jsem ji zachytil, ale jakmile jsem ji vrátil do původní polohy, zavadila svou bruslí o tu moji a všechno bylo totálně v háji. Než jsem vůbec stačil mrknout, řítil jsem se k zemi a spolu semnou i Deenová, kterou jsem svíral kolem pasu.

Náraz byl tvrdší, než jsem předpokládal. Navíc Deenová dopadla na mě. Pohotově jsem se na ni podíval a pozoroval, jestli se jí něco nestalo. Když však zvedla hlavu a naklonila se nade mě tak, že přesunula svou váhu na jinou část mé hrudi, zarazil jsem se. Na rtech se jí objevil úsměv.

"Kdože to měl sebou seknout?" zeptala se a s každým slovem se jí úsměv ještě rozšířil. Šokovaně jsem ji sledoval a nemohl myslet na nic jinýho, než na to, že se nade mnou sklání. Bylo mi úplně jedno, že kolem nás kroužily hloučky lidí a musely se nám vyhýbat.

"M-měl bys vidět svůj výraz," dostala ze sebe v záchvatu smíchu. Tupě jsem sledoval, jak se směje a nezmohl jsem se ani na slovo. Jediné na co jsem se zvládl soustředit, byla ona. Z ničeho nic mě popadlo nutkání, přitáhnout si její obličej blíž a zabránit jejímu smíchu, který se mnou prováděl neskutečné věci.

"Co to tady děláte?! Víte, že se válíte na ledu?" ozval se někde vedle nás Nate. Ve chvíli, kdy k němu Deenová stočila hlavu, jsem se konečně zhluboka nadechl. Do háje, teď to tu budu ještě rozdýchávat, jako těhotná baba, ne?! Výborně, teda dal jsi tomu fakt ránu...

"Jste v pohodě?" zeptala se nějaká rusovláska v Nateově závěsu, když Deenový pomáhala na nohy. Zřejmě Nora. Já jsem se postavil sám.

"Jo, v naprostý pohodě. Teda až tady na Blacka, jeho ego právě utrpělo velkou ránu," prohodila s úsměškem Deenová. Střelila po mně ještě stále pobaveným pohledem a čekala odezvu z mé strany. Té se ale nedočkala. Jediné, co jsem zvládl, bylo to, že jsem jí vrátil mobil a rozjel se k východu. Ne... tohle by se nemělo dít...

----------------------

"Vy jste se sprostě vsadili na můj účet!" vyhrkla jsem dotčeně na Jama a Olivera, kteří přišli večer v sobotu s tím, že se musí vyrovnat.

"Ne, byla to jen pouhá výměna názorů a jako odměna byla vypsaná peněžní částka," objasnil Jam.

"Jo, takže jednoduše řečeno, byla to sázka," opáčila jsem s přimhouřenýma očima a snažila se tvářit co nejvíc nasupeně. "Jen počkejte, tohle vám nezapomenu!" zahulákala jsem po nich a vydala se po schodišti do pokoje.

"Ale, Izzy, to přeci..." začal Oliver, ale já mu do toho skočila dřív, než mohl cokoliv dodat. "Teď se z toho už nevykroutíte," upozornila jsem je a s odfrknutím vyšla poslední schod.

Povzdechla jsem si a vešla do pokoje. Zavřela jsem za sebou dveře a ve chvíli, kdy jsem rozsvítila světlo, se ozvalo pípnutí mobilu ohlašující příchozí zprávu. Myslela jsem si, že to je Jenny, ale když jsem se podívala na odesílatele, zarazila jsem se.

"To si snad děláš srandu?!" vykřikla jsem tak hlasitě, aby mě bylo slyšet do vedlejšího pokoje. Moc dobře jsem totiž věděla, že tam Black je. Zhluboka jsem se nadechla a z plných plic zakřičela: "Okamžitě si vymaž moje číslo a přestaň mi tak říkat!!!!!!!"

Čaute, tak jste se dočkali. Ano já vím, zpoždění se objevilo, ale není příliš velké. Dalo mi to dost práce, ale dala jsem si jasný cíl, že tu musí být kapitola do konce měsíce. To se mi povedlo, tak teď už jen doufám, že se líbila. Určitě mě váš názor potěší. :)

Co se týče příštího dílu? Nebudu slibovat, kdy tu bude /radši :D/, ale můžu vám prozradit, že se nám všechno zkomplikuje. Vztah Izzy a Dannyho nelze ještě nazývat vztahem, ale toho se někdy dočkáme...snad :D

Jinak přeju všem krásný víkend a jelikož je dneska ten Halloween, přidávám nakonec i oranžový zrůdičky. /Fakt je žeru... no nejsou ňuňu? :D/