Vampire-krev | Pod jednou střechou - 20. kapitola 2/2

Kapitola 20: Chceš důkaz? 2/2

Láska může být šílená, ale zešílet z ní může člověk jen žárlivostí.

Richard Aldington

Vzhledem k tomu, že cesta trvala něco kolem čtyř hodin, jsem neměla ani nejmenší chuť zvednout se ze sedačky a jít do nějakého muzea. Kupodivu se mi povedlo vstát a dopravit se dovnitř budovy.

Přiřadili nám průvodce, který se zastavoval snad u každého obrazu a podával nám předlouhý popis každého sebemenšího detailu. Po pravdě, vůbec jsem ho nevnímala. Jediné, na co jsem se dokázala soustředit, byl Black. Nevím, jak jsem to dělala, ale pokaždé, když jsem se otočila, spatřila jsem ho, jak flirtuje s nějakou holkou. Snažila jsem se jakkoli odreagovat, ale všechno selhalo.

Málem jsem skákala štěstím do stropu, když po třech hodinách skončila prohlídka a my měli hodinu na volný pohyb po areálu. Jakmile zaznělo slovo rozchod, vyrazila jsem jako raketa ven. Mia se bavila s nějakou holkou, takže jsem měla šanci zmizet.

Zaskočila jsem si pro křupky a láhev pití do obchodu a asi po půl hodině volného času jsem se odhodlala vrátit zpět do autobusu. Cestou jsem si všimla Mii, která seděla na lavičce a bezvýrazně sledovala obrazovku svého mobilu. Došlo mi, na co čeká. Cestou se mi svěřila, že se s Rickem nepohodli kvůli tomu, že se kolem něj motá hodně holek. Nedivím se, že jí to vadí. Blackova partička je celá stejná. Teda až na Olivera, ten se nějak vymyká všem mým dosavadním poznatkům.

"Řikám ti, že to tak bylo," ozval se se smíchem Black, když jsem vcházela do autobusu.

"Ne, to bych viděl," namítl se smíchem Ben.

Rychle jsem je přejela pohledem a zakotvila na svém cíli, na Rickovi. Zvažovala jsem, jestli mám jít vpřed. Chtěla jsem Mie pomoc, ale proti mně stála nebezpečná výzva. Čtyřhodinová přítomnost Blacka. No tak! Nebuď srab, Black pro tebe nic neznamená!

Zamířila jsem uličkou na konec autobusu a zastavila se až u sedadla, kde seděl Oliver. Vedle něj se totiž nacházel Rick. Měl naprosto stejný výraz jako Mia. Tak jo, děláš to pro jejich dobro. Dodala jsem si pro sebe a naklonila se nad Ricka.

"Na," prohodila jsem a přistrčila mu před nos pití, co jsem koupila. Překvapeně ke mně vzhlídl a všichni ostatní rázem zmlkli. "Dones jí to a konečně se s ní udobři," dodala jsem na vysvětlenou.

"Nechce semnou mluvit," odvětil sklesle.

"Ale jo chce. Jenom musíš přijít první ty. Věř mi, je do tebe blázen," dodávala jsem mu odvahu.

"Myslíš?"

"Jo, ale dám ti jednu radu. Pokud chceš předejít případným problémům, neber tyhle očumovače holek na vědomí a vyhýbej se velkejm houfům vašich fanynek," dodala jsem se smíchem a sledovala, jak se zvedá.

"Děkuju, jsi skvělá," řekl s děkovným úsměvem a rozhlídl se po ostatních. Ty nic nenamítali, takže se kolem mě protáhl a zamířil si to k otevřeným dveřím autobusu.

"Hele, Ricky?!" zavolal za ním Jeff.

"Hm?" otočil se.

"Neposer to," houkl na něj se smíchem.

"Vynasnažím se," prohodil a v další vteřině vyběhl ven.

"Tak tohle by bylo," prohodila jsem a s oddechem sebou plácla na místo vedle Olivera. Black se tvářil nasupeně a ostatní překvapeně.

"No co? Pochybuju, že byste chtěli čtyři hodiny sledovat jejich oblizování z blízkosti dvou metrů," ohradila jsem se.

"Ne, to nechtěli," ozvali se sborově Ben, Jeff a Will.

"Takže sedíš semnou?" zeptal se s úsměvem Oliver.

"Jo, nevadí?" zeptala jsem se s nevinným úsměvem.

"Ani v nejmenším, tohle bude super," zaradoval se. S úsměvem jsem otevřela sáček s křupkami a pár si jich hodila do pusy.

"Dáš si?" zeptala jsem se a strčila mu pytlík pod nos.

"Už jsem ti říkal, jak tě zbožňuju?" zeptal se s obřím úsměvem a natáhl se pro křupky.

"Jo, párkrát jsem to už slyšela," zabrblala jsem a strčila si do pusy další hrst křupek.

Celou dobu jsem si v hlavě přehrávala jednu jedinou větu. Neotáčej se, ať tě ani nenapadne se otočit! Moc dobře jsem věděla, že mě Black sleduje. Cítila jsem na sobě jeho pohled a každou vteřinou jsem ztrácela kousek svého sebeovládání.

--------------------------

Někdy kolem půl desáté večer zastavil autobus na jedné z benzínových pump. Byla to poslední zastávka před tím, než dorazíme zpátky na školní parkoviště. Celý autobus podřimoval, takže se nebylo čemu divit, že jsem byla jediná, kdo vylezl ven. Teda až na řidiče a jednoho profesora. Ten mi sdělil, že se odjíždí za patnáct minut.

Hned, jakmile jsem se dostala ven, mě ovanul studený závan větru. Měla jsem na sobě jenom svetřík. Kabát byl někde v přihrádce nad místem, kde seděl Rick s Miou. Nehodlala jsem riskovat, že je vzbudím, takže jsem prostě vyběhla ven jen tak. Stejnak jsem potřebovala jenom na záchod.

Toho jsem ale po uplynutí dalších pěti minut pěkně litovala. Když jsem se totiž vrátila, neušlo mi, že si řidič v pohodě zavřel dveře a vytratil se pravděpodobně na kafe.

"No, super," zaklela jsem a zatřepala se zimou. Chtěla jsem se otočit a najít ho, když v tom se mi kolem pasu obmotaly dvě ruce a někdo si mě přitáhl zády k sobě. Začala jsem sebou cukat, ale vzápětí jsem se zarazila.

"Nebylo moc chytrý chodit ven jenom takhle," pokáral mě Black a i když jsem mu neviděla do tváře, bylo mi naprosto jasný, že má na rtech svůj proklatý arogantní úšklebek.

"Co to, do háje, děláš?!" zasyčela jsem a naštvaně se k němu otočila čelem. Snažila jsem se mu vykroutit, ale on to nebral nijak na vědomí. Jednoduše si mě k sobě přitlačil ještě víc a skryl mě do svého rozepnutého kabátu tak, že jsme v něm byli napasovaní jako sardinky.

"Snažím se tě uchránit před umrznutím," odpověděl jako nic a sklonil hlavu tak, aby mi viděl do obličeje.

"Nikdo se tě o pomoc neprosil," odsekla jsem a stále se mu snažila vykroutit. Všude kolem se rozprostírala jeho vůně a mě to pomalu ale jistě lezlo na mozek.

"Copak nemůžeš vydržet chvíli v klidu?" zeptal se na naprosto nesmyslnou otázku.

"Copak si nemůžeš najít nějakou jinou oběť?" namítla jsem stejně jako on.

"Ne," řekl prostě.

"Myslím, že kdybys vzbudil jednu z těch tvých fanynek, bylo by to pro tebe mnohem zábavnější," utrousila jsem a přestala sebou na chvilku šít.

"Žárlíš, princezno?" zeptal se s povýšeným úsměvem.

"Ne!" odsekla jsem a oplácela mu jeho pohled. Byla sice tma, ale pouliční lampa svítila natolik, abych poznala, že mě sleduje se zaujetím.

"To je dobře, protože, co by si o tom pomyslel ten tvůj přítelíček?" nadhodil vzápětí a přitiskl si mě k sobě ještě víc. Netušila jsem, jak se mu to vůbec mohlo povést, už tak mi přišlo, že jsme u sebe na maximum. Teď jsem na každém kousku svého těla cítila jeho a bylo mi jasný, že čím déle to bude trvat, tím větší blbost provedu.

"Nevím, o kom mluvíš," odvětila jsem s hraným klidem a neustále si s ním vyměňovala pohled.

"Nelson by asi neměl radost, kdyby tě slyšel, jak ho zapíráš," nadhodil s provokativním úsměvem a při prvním slově upevnil své sevření kolem mého těla.

"O co ti jde?" zeptala jsem se a přeměřila si ho podezřívavým pohledem.

"Myslíš, že mi o něco jde?" zeptal se zadumaně, jako by nad tím sám přemýšlel.

"Ne, já to vím. Najdeš si jakoukoli příležitost, abys mohl sehrát tu svojí pitomou úchylnou hru. Víš moc dobře, jak působíš na ostatní a využíváš toho. Ale mám pro tebe novinku. Já nejsem jako jedna z těch ostatních a rozhodně taková ani být nechci. Vůbec netuším, proč do toho taháš i Roba," vychrlila jsem na něj pevným hlasem.

"Takže mi tu tvrdíš, že s ním nic nemáš?" zeptal se s výsměchem.

"I kdybych měla, tobě do toho nic není," vrátila jsem mu chladně.

"Není?" zavrčel tentokrát naštvaně.

"Jo, není!" zvýšila jsem hlas.

"Takže to nepopíráš?" odfrkl si.

"Co chceš?! Ježiši, udělám tohle, udělám tamto a máš s tím problém. Navíc, sakra, co všichni máte s tím, že jsem zpátky s Robem. Začínám z toho šílet! A víš, z čeho ještě šílím?! Z tý tvý podělaný hry! Chceš důkaz?! Myslíš si, že udělám tohle, kdybych s ním byla?!" zavrčela jsem hlasitěji, než jsem plánovala.

Zatvářil se nechápavě. Za to já jsem byla plná adrenalinu. Vytáhla jsem ruce zpod našeho sevření a zachytila jeho hlavu. Než stačil jen mrknout, trhla jsem jeho hlavou k sobě a přitiskla své rty na ty jeho. Nejdřív jsem ho pouze ochutnávala, ale během dalších pár vteřin jsem ho políbila naplno. Šílela jsem z toho jednoho dotyku natolik, že jsem v tom pokračovala dál. Vychutnávala jsem si jeho chuť a opájela se jeho vůní.

Netuším, jak dlouho to trvalo, ale když mi už nestačil dech, musela jsem se odtáhnout. Všimla jsem si, že je na tom Black stejně. Dokonce bych si i dovolila říct, že jsem ho ještě nikdy neviděla takhle vykolejeného.

Zaslechla jsem hlasy a došlo mi, že se k autobusu blíží profesor s řidičem. Využila jsem Blackovy nepozornosti a vytrhla se mu. Bez jediného slova jsem zamířila k autobusu. Cítila jsem se tak omámeně, že jsem si byla na sto procent jistá, že se potácím. Tohle je zaručeně můj konec.

----------------------

Jen tak jsem tam stál neschopný slova, popadal jsem dech a sledoval jak Deenová mizí ve vnitřku autobusu. Byl jsem na ni naštvanej, netušil jsem vlastně ani proč, ale byl. To proto jsem proklouzl ven z autobusu o chvilku dýl než ona.

Nevím, co jsem po ní chtěl, když jsme se k sobě tiskli, ale v tu chvíli jsem ji prostě nechtěl pustit. A ona? Udělala něco, co jsem absolutně nečekal. Bylo to snad poprvé v životě, co jsem se choval jako nevinný školáček.

Ještě stále jsem ji při sobě cítil. Cítil jsem teď již mizející teplo a marně se snažil přesvědčit sám sebe, že se nic neděje.

S povzdechem jsem se vypravil do autobusu. Moje oči automaticky zabloudily k místu, kde seděla. Z nějakého nevysvětlitelného důvodu jsem chtěl, aby se na mě podívala. Ona ale nechávala oči zavřené. Věděl jsem, že je vzhůru, prozrazoval ji její ještě stále zrychlený dech, ale donutil jsem se uklidnit. Prošel jsem kolem ní v naprosté tichosti a sedl si na své místo o sedačku dál na druhé straně, než seděla ona. Prohrábl jsem si vlasy a svezl se hlouběji do sedačky. Co to sakra dělám?

-------------------------

Další ráno jsem se doslova cítila, jako po opici. Po příjezdu domů jsem se neustále převracela v posteli a ani za nic jsem nemohla najít pohodlnou polohu. Než jsem se nadála, zazvonil budík a teď musím trčet tady, v proklatý škole.

"Ty teda vypadáš!" zakřičel na mě přes půl parkoviště Rob, když si všiml, že přicházím od autobusu. Zakabonila jsem se se na pár lidí, kteří se po mně otočili, a snažila jsem se nedívat na místo, kde obvykle parkuje Black. Věděla jsem, že už je tu, ale rozhodně jsem nehodlala riskovat oční kontakt... nebo nějaký jiný. Po tom včerejšku už tuplem ne.

"Nechápu, proč nám nedali den volna. Nezabilo by je to," postěžovala jsem si asi dva metry od něj. "Nebo jsem aspoň měla zůstat doma," dodala jsem nakonec.

"Ještě, že jsi nezůstala, to by se mi stýskalo," mrkl po mně Rob.

"Jo jasně, ani by sis nevšiml, že chybím," prohodila jsem s úšklebkem.

"Tak to mi pěkně křivdíš," namítl na oko uraženě.

"Ne, pamatuju si, že jsem někdy v pátý třídě chyběla nejmíň dva týdny a jediná tvoje poznámka na mojí žádost ohledně půjčení tvých sešitů byla, cituji: Ty neumíš psát?" připomněla jsem mu.

"Ale no ták, přeci by ses na mě nezlobila za takovou kravinu," povzdechl si a nakonec se usmál a hodil mi jednu svou ruku kolem krku. "To bylo opravdu dávno..."

"Tvrdíš ty, ale j-já..." nestačila jsem dokončit větu, protože mě někdo popadl za pravý loket a tím mě vytrhl z Robova sevření. Vyděšeně jsem vzhlídla a téměř okamžitě se střetla s bledě hnědýma očima.

"Co to děl..." Black mě opět zarazil dřív, než jsem mohla cokoliv říct. Obratem si mě přitiskl k sobě a sklonil hlavu tak, že jsem měla jeho obličej jen pár centimetrů od toho svého. Chtěla jsem zaprotestovat, ale nestačila jsem ani mrknout a Black překročil malou hranici mezi námi.

Ve chvíli, kdy jsem ucítila jeho rty na svých, jsem nad sebou jednoduše ztratila kontrolu. Podlomila se mi kolena, ale on mě včas zachytil. Pevně mě jednou rukou sevřel kolem boků a druhou mi zajel do rozpuštěných vlasů. Zalapala jsem po dechu a on se nepatrně usmál.

Neodtáhl se, jednoduše stále dorážel svými ústy na ty mé. Pomalu ale jistě jsem ztrácela chladnou hlavu. Věděla jsem, že je to špatný, ale nedokázala jsem se tomu nijak vzepřít.

Po nekonečně dlouhé minutě se ode mě na pár centimetrů odtáhl. Hleděl mi zpříma do očí a tvářil se naprosto nadpozemsky.

"Uvědomuješ si, co jsi právě udělal?" vydechla jsem tichým hlasem. Bylo mi jasný, že nás nesleduje jenom Rob, ale celé parkoviště. Tímhle se potvrdí všechny ty nesmysly, co tu o nás kolují.

"Jo, oplatil jsem ti tvojí drzost. Doufám, že sis to včera vychutnala, protože to bylo naposledy, kdy jsem dovolil, abys mě zaskočila. Odteď to bude jen naopak, princezno," odpověděl se svým klasickým úsměškem.

Bez jediného slova mi vlepil nepatrnou pusu na tvář a opatrně mě pustil. Nejdřív se ujišťoval, jestli se udržím na nohou, a když si tím byl jist, vyslal ke mně zářivý úsměv a vydal se směrem ke škole.

Vyjeveně jsem se dívala na to, jak mizí v prostorách školy. Po nějaké době jsem si uvědomila, že zadržuju dech. Zběsile jsem se nadechla. Teprve teď mi to všechno docházelo.

Do háje s ním. Ten vypočítavej zmetek... Sakra! Rozrušeně jsem se rozhlídla kolem sebe a všimla si, že na mě všichni civí. Jedinou nadějí na záchranu byl únik. Dala jsem se do kroku a ignorovala volání Roba. Tohle nezvládnu... Za tohle Black zaplatí! Kruci, donutím ho, aby za to zaplatil! Tohle se nemělo stát. Akorát mě využívá a já? Já každou vteřinu ztrácím racionální myšlení...

Tak, to by bylo, aby se neobjevil nějaký zádrhel. Ale je to tu všechno. Celkem 6 200 slov. Dvacátá kapitola pro mě byla něco jako mezník. Jednoduše se od teď všechno změní. Tím, že se, ehm, situace Dannyho a Izzy dostala ven, se otvírají nové možnosti.

 A co nás čeká dál? Nic neprozradím, na to mě už dobře znáte, ale aspoň něco málo naznačím. V příští kapitole nás čeká další Dannyho akce. Jenže tentokrát se rozehraje mnohem nebezpečnější hra, než co se hrála do teď. Není zdaleka jisté, jestli z ní oba dva odejdou bez úhony.

Takže se těšte, protože to, co nás čeká příště rozjede něco naprosto strhujícího. Danny a Izzy se jen tak snadno nezmění, za to situace mezi nimi... :D ne, už mlčím. :D

Ještě jednou se omlouvám, za všechny způsobené problémy, s kapitolami a doufám, že se líbilo. :)

Vaše misqwa