Vampire-krev | Money, hate and love - 1 kapitola

            Money, hate and love

Kapitola 1.: Přivítání



Pohled Michaela:



Panebože už je to tady. Za pár minut jsou tu.
Půl roku. Mí rodiče se asi zbláznili. Budu to tu muset přežít s nafoukanou tlustou holkou. Ještě před odjezdem mě poučovali, že se mám k ní chovat slušně.
Jenže jak se dá k mrše chovat slušně. Toho co mi provedla ona je kopa. No dobře já taky nebyl svatoušek ale ted. To bude boží umučení.
"Hlavně se k ní chovej slušně" křikl na mě Steve, když zazvonil zvonek.
"Jinak to nejde" houkl jsem.
Přemýšlím o tom už pár dní. Co bych jí provedl hned první den.
Vešel jsem do chodby a otevřel dveře naší vily. Překvapení. Nestála tam ona ale její brácha Mikke.
"Ahoj Mikke"
"Čus kámo" páni ten se změnil. Před devíti lety to byl ještě prcek.
"Ségra je v hale"
"Supr" zavřískal a rozběhl se dovnitř.
"Počkej" křikl jsem.
Jen po mě hodil pohledem.
"Kde máš ségru?" zeptal jsem se. Ne že bych se na ní šíleně těšil to teda ne. Ale prostě mě zajímá kde ta zrůdička je.
"Ále venku se jí snaží sbalit pošták" křikl už z haly.
Cože? Toho chlapa fakt lituju. No jo když ona určo nešla přehlídnout. Jak taky jinak že?
Opřel jsem se o dveře.
Asi za pět minut se u brány objevila fakt nějaká kočka. Byl to přesně můj tip.
Měla na sobě mini modrý šaty. K tomu boty na podpadku. A ty vlasy páni. Měla dlohý jak já ani nevím kam a rozpuštěný. Postavu štíhlou a asi stejně vysokou jako já.
Panebože teď mi to došlo.
To je Rose? To neni možný?
Pamatuju si jí jako tlustoučkou holku. Tohle je ale kočka. Tywole to neni možný!
Došla až ke mě.
Sundala si sluneční brýle a odhalila tak svoje úžasný oči.
"Čus Myšáku" řekla.
Je to ona.
Tuhle přezdívku si na mě vymyslela, když jsme byli malí. Dost mě s tím štvala. Já jí proto řikal baculko. Ted mi ale vystřelila zrak. Stála naproti mě a prořezávala mě pohledem.
"Čauky Rose" řekl jsem vyvedený z míry.
"Co tak vejráš?" zeptala se a vešla dovnitř.
Stopro je to ona.
Už jsem měl na jazyku pochvalu jak vypadá. Radči jsem jí ale zase spolk. Ona je můj nepřítel a ne holka s kterou bych si měl něco začít.
"Měl bych snad?" vypadlo nakonec ze mě.
Najednou se tam objevil Steve. No jo ten je štastnej, že tu má konečně někoho jinýho.
"Páni Rose z tebe je ale kočka" vysmekl jí poklonu.
"Steve" křikla a padla mu kolem ramen.
"Páni takový přivítání" řekl.
"Jediná osoba normální tady" objasnila mu.
Tak tímhle mě ale urazila. Sice chápu, že mě nemusí ale já jsem snad normální víc než ona. No dobře tolik asi ne ale pořád nemá důvod mě urážet.
Nehodlal jsem s ní mluvit. Ještě by mi něco udělala zmije jedna. Odplul jsem radši do obýváku.



Pohled Rose:



"Aha chápu" řekl Steve.
Páni ten se ale změnil. Je z něj fakt super chlap. Ježiši a Michael to je ale boží stvoření. V tý košili co měl na sobě vypadal jak bůch. Ježiši a ty oči.
No jo ale nepřítel je nempřítel. A k tělu si hošánka nepustím.
"Kde je Ela?" zeptala jsem se.
"Ále s tvým bráškou nahoře. Maj společnej pokoj, tak něco kutí" řekl.
"Hmm no jo no. Mikke taky chvíli nedá pokoj"
"Poď ukážu ti kde máš pokoj" řekl Steve.
Vydali jsme se do prvního patra. Páni vila byla větší než jsem čekala. Nahoru jsme vyšli po schodech. Ty se v půli dělili a vedli do dvou křídel. My jsme se vydali do levého.
Steve mě dovedl ke dveřím zdřejmě mého pokoje.
"Takže tady je tvůj pokoj. Naproti má Michael a hned na konci chodby je vaše koupelna."
"Počkat co? Já s ním mám jednu koupelnu?"
Zhrozila jsem se nad touhle představou.
Už jen proto, že to tu bude jak na bojišti. Ten pokoj naproti bych ještě přežila ale ta koupelna? To je moc ne? Pro mě teda jo. Pro mě už jen horor, že s ním bydlím v jednom baráku a chodím do stejný školy.
"No jo. Víš tvoje rodiče i jeho chtěli aby ste se spřátelili" řekl pomalu.
"Hmmm zajímavý"
"No hele kdy přijede ten náklaďák s vašima věcma?" zeptal se mě.
"Za dvacet minut by tu měli být"
"Super, tak já pádím dolů. zatím se můžeš porozhlídnout po pokoji"
"Jasně díky"
Odešel dolů a já vlezla do svýho pokoje.
"Páni" šeptla jsem a zavřela za sebou dveře.
Byl to obrovskej pokoj. Hned jesm si všimla obří postele. Vedle stál noční stolek a na něm lampička. Byl tu gauč a tvarovací křesla. Mám dokonce i balkon s výhledem na moře. Naproti posteli, se rozprostírala obrovská televize. Naproti balkonu byl stůl a na něm notebook.
Pak tři menší skřínky.
Vedle nich byli posouvací dveře. Odsunula jsem je a vešla dovnitř. Tak tohle byla ale šatna. Sice jí skoro celou zaplním, stejně jako pokoj ale takhle velkej mi dávat nemuseli. No jo vzpoměla jsem si. Matka mi něco řikala o tom, že mám jít o víkendu nakupovat.
Dnes je totiž čtvrtek. Takže, zítra do školy. Nechápu sice, proč musím poslední den v týdnu ale co no snad to přežiju. A když ne tak si na mě Michael smlsne.
Vešla jsem zpátky do pokoje a rozvalila jsem se na postel.
Mrkla jsem na hodiny. Ježiši už je 16:54.
Za šest minut jsou tu s našema věcma.
Mamka totiž viváděla a sbalila nám snad půl baráku. Prej aby nám nic nechybělo. Musíme prej pravidelně chodit na nákupy. No jo sřídila mi Čtyři kreditky. Prej je mám používat pořád.
A až přijedou domů ať sou všechny prázdný.
To je ale těžký, protože ona je každý týden naplní. Já peníze šetřím. Pro mě jsou jako hnus. Ale podle mámy musíme vypadat in a peníze jsou naše, tak nemáme vzdorovat.
No jo mámá.
Vyšla jsem z pokoje a zamířila si to dolů do haly.
"Á tady jsi" řekl Steve. "Už jsou tady"
"No super. Promiň ale máma nám snad sbalila půl baráku. Takže to bude na dlouho" objasnila jsem.
"No jo v poho. Byl jsem s tím obeznámen dřív. Tvoje mamka poučovala. Prý musíš každej den na nákupy. Slyšel jsem totiž, že jsi vzdorovala. Tak mi přikázala. Že tě nemám pouštet do domu pokud nepřitáhneš něco novýho a hlavně prý oblečení"
Rozesmáli jsme se a šli ven.
"No jo celá ona"
"Byl to ale vážnej rozkaz"
"Hmm do bytu mě ale pustíš ne?!"
Ještě by mi zbejvalo jít fakt nakupovat. To teda ne. Všechno co potřebuju mám.
"No jasně neboj"
Došli jsme k nákladáku. Ty chlapy nám to pomohli nanosit to patra k pokojům. No jo a ptáte se co dělal Michael. No on si jen tak ležel v obýváku a sledoval nás jak lítáme nahoru a dolu.
Když jsem se ho ptala, jestli by nechtěl pomoct, jen zkomentoval jak je život tvrdej. Začínalo mě ale štvát jak na mě vejral. Chápu neviděl mě devět let to ale neznamená, že mě může svlíkat očima.
Steve je jedinej džentlmen v domě.
Pomohl mi a dokonce semnou kecal o klukách a o škole. Je to fajn chlap. Když jsem se ho ale zeptala co on a holky jen se zasmál. Prej není na dlouhý známosti.
Samozdřejmě on se neubránil pošklebku, když jsem mu řikala, že nikoho nemám ale, že mě ráno balil pošták.
"Doufám, že nechodí každej den"
"Jo tak to nevím" řekl a smál se.
"Ále když ho potkám tak s ním hodim řeč" dodal ještě Steve.
"Pozor aby tě nebalil taky"
"Hmm to je taky pravda" zase se zasmál.
V osm jsme byli hotoví. Bohužel, jen s nosením do domu. Vybalování mě ještě čekalo. Mikke si ale vybalil, když mi to nosili.
Steve vyhnal prcky do koupelen. No jo to mě překvapilo. Oni maj dvě koupelny a já a Michael ne. Docela mi ale vrtá hlvou, proč chtěli rodiče aby jsme se já a Michael spřítelili. Snad slyšely moje protesty ne? Teda já se snažila nahlas aby mě doma slyšely.
Využila jsem toho, že Michael se vypařil někam ven a zalezla jsem do koupelny. Samozdřejmě jsem ještě musela najít krabici s věcma do koupelny. Nakonec jsem našla dvě. No jo mamka balila. Dotáhla jsem krabice do koupelny a zamkla za sebou.
Všechno jsem to vyrovnala na poličky a do skříněk.
Pak jsem se vysprchovala a umyla si vlasy. Vlasy jsem si vyfénovala. Hodila jsem na sebe legíny a tílko na spaní. Vlasy jsem si nechala rozpuštěný. Zuby jsem si nečistila. Dám si ještě něco k jídlu.
Prázdný krabice jsem dala do pokoje a seběhla jsem dolů do kuchyně.
Sedla jsem si na barvou židli a sledovala jak Steve něco kutí.
"Ahojík nechceš pomoc?" zeptala jsem se.
"Ále nemusíš"
"To je v poho" slezla jsem a došla k němu.
"Tak co můžu dělat?" zeptala jsem se.
"No já vlastně nevím. Víš dnes museli kuchařky odejít dřív a mě tu nechali. Tak já nevím. Nakrájej třeba zeleninu. Bude k večeři salát s topinkama." řekl
"Jasně"
"Díky nemusíš to dělat"
"Ne v pohodě, stejně se nudím."
"Hlavně neříkej, Michaelovi před jídlem, že si to vařila ty" řekl se smíchem.
"Neboj až potom."
Vzala jsem červenou papriku a začala jí krájet.
Najednou k nám přiběhla Ela s Mikkem. Páni Ela se taky změnila. Pamatuju si jí jako prcka v kočárku.
"Z tebe je ale slečna" vysekla jsem pochvalu.
"Děkuju Rose z tebe taky. Jsem fakt ráda, že jsi tu. Aspon ted brášku někdo zkrotí" řekla a sedli si s Mikkem naproti nám na barovou židli.
"To si piš, že ho zkrotím"
"No jo na to už se ségra těšila" vypadlo z Mikka.
"Tomu klidně věřím" poznamenal Steve a rozesmál se.
"Co bude k večeři?" zeptala se Ela.
No jo děti maj hlad. Jéžiš snad nebudu vařit pořád. Ne že by mi to se Stevem vadilo to ne je to prča. Teď to ale vypadá, jako když se starám o vlastní děti. Ne to snad ne. S nima je taky prča.
"Takže budou topinky se salátem a kuchařky nám tu nechali pudink"
"Jakej?" zeptal se Mikke.
"Čoko."
Zase odběhli do obýváku. Tyhle dva se maj fakt rádi. Jsou to kámoši svýho věku. Ne jako já a Michael mi se nesnášíme. Jakmile se do mě pustí on nebo já do něho už to letí. To neni žádný hraní ale válka. No jo nekecám, však uvidíte. Ani jeden z nás si nenechá ujít nějakou urážku na toho druhýho.
Když jsme dovařili, tak jsme to nanosili do jídelny.
Dávala jsem na stůl příbory, když někdo práskl dveřmi.
No jo Michael je doma. Jak taky jinak, že jo. On chodí přesně na jídlo. Aby o něco nepřišel.
"Jsem tu" houkl a pověsil si bundu na věšák. Vešel do jídelny a čučel na mě jako, kdybych dělala něco co nikdy neviděl.
"Nějakej problém?" zeptala jsem se.
"Ne to ne jen stane se málokdy kdy ty něco děláš" zašklebil se a sedl si ke stolu.
Css taková urážka. Já toho poslední dobou dělám. To mě ještě nezná hošánek. Si jako myslí, že já se tu rozvalím na gauč a co jako. Lidi mě budou obskakovat? Teda kdyby mě obskakoval on tak prosím ale takhle bych nikoho jinýho netýrala.
Nechala jsem to být.
Všichni jsme si sedli ke stolu a pustili jsme se do jídla.
Steve se mě ptal na školu a tak. Michael jen někdy utrousil nějakou připomínku. Však až příde čas, tak začnu naší válku.
Po jídle jsme to zklidili. Dokonce i Michael se uráčil pomoc nám.
Steve došel pro pudink a donesl ho ke stolu.
"Já nebudu" řekla jsem.
"Ne? Proč?"
"Nějak nemám chut" řekla jsem.
Vážně jsem byla plná. Musím uznat, večeře byla dobrá ale stačila mi.
"Nenuť jí" řekl najednou Michael.
Hned jsem tušila, že to bude nějaká urážka. Ale takovou jsem zrovna nečekala.
"Víš nechce bejt nafouklá jak v sedmi letech" řekl a ušklíbl se své poznámce.
Tak tímhle překročil meze. At si nemyslí, že tohle nechám jen tak. Popadla jsem pudink a přiblížila jsem se k němu zezadu.
"Hele já nebudu ale ty si klidně dej za mě" řekla jsem a plácla mu ho do obličeje.
"Zbláznila si se?" zařval.
"Já ne ale ty asi jo" odsekla jsem a vyběhla jsem nahoru do koupelny vyčistit si zuby.
Když jsem vyšla z koupelny, stále dole nadával. Prej. "To nemyslí vážně, Počkej až tě uvidím. Tohle sis podělala. Tohle jen tak nenechám. Pořád ta mrcha jako za mlada."
Zavřela jsem se v pokoji. To poslouchat nemusím. Připravila jsem si tašku přes rameno, zítra do školy. Učení už mám. Všechno mi to rodiče připravili.
Měla jsem štěstí. Prej se tu nosí školní uniformy, jen v pondělí a ve středu. To teda znamená, že si zítra můžu vzít co chci.
Když jsem si připravila věci, tak jsem zalehla do postele a nařídila si budíka na 06:30. Vyučování nám začíná v 07:50. No jo ale sveze mě tam limuzína. Vidíte. Klidně bych mohla pěšky ale ne. Musím autem.
Po pár minutách jsem usnula.


(Díky za čtení a pls komentíky díky)



(Další kapitola: 2. No jo škola!)