Život je hra... Je jen na tobě jak ji budeš hrát ... Ehm velmi chytrá věta, ale řídit se jí je pro mě naprosto nerealistické. Jsem prostě holka, kterou baví psát povídky hlavně s humorovým podtextem, neboť v reálným světě moc humorem nesrším. Snažím se to tu trošku oživit, protože reálnej život je pro mě až moc nudnej. A hlavně tu mi pár lidí věnuje pozornost, za to v reálným světě by si ze mě pár lidí dost utahovalo, kdyby vědělo co tu píšu. A tak vás žádám o jedno... PŠT nikdo přeci nemusí vědět kdo jsem...--> misqwa <---
"Jsi v pohodě?" zeptal se starostlivě a upřeně se mi zadíval do očí. Věznil mě svým uhrančivým pohledem a já se sotva dokázala nadechnout.
"Jo," špitla jsem a snažila se znít přesvědčivě. Ne, jasně, že nejsem. Na všechny to fungovalo. Stačil jen nucený úsměv a dobře volená slova. Chtěla jsem mu to říct. Chtěla jsem mu povědět naprosto všechno, ale...
"Vážně ti nic není?" zeptal se znovu a svůj pohled ještě víc prohloubil. Zadrhl se mi dech. Ví to... a nebo to aspoň tuší.
Fajn, jestli něco tuší, bude lepší mu to říct. Proč vlastně ne? Jo, přesně to udělám. Pochopí to. Musí to pochopit. Přeci by mě v tom nenechal samotnou. Řeknu mu, jak to ve skutečnosti je. Povím mu, že už nejsem hodně dlouho v pohodě. Všechno se mi hroutí před očima. Věci doma, přátelé a jejich "upřímnost" a i to ostatní. Nikdo mi nerozumí. Nechápou, jak je to pro mě všechno složitý. Není to tak, že bych svými problémy nechtěla obtěžovat ostatní. Já jen...
Stydím se. Za sebe. Za svůj život. Za svojí zbabělost. Jaký to má smysl? Ostatní by se mi vysmáli. Nepochopili by, že mě to ve skutečnosti zabíjí. Sžírá mě to zevnitř. Ještě nějaký čas a rozpadnu se. Svoje úsilí vynakládám jen na přetvařování se před ostatními. Na hru, že se nic neděje a že jsem normální. Zpráva dne: Nic není v pohodě a nejsem tak normální jak si myslí... Bojím se, ale když to nemůžu říct jemu, tak komu jinému???
"Jo, vážně se nic neděje," prohodila jsem s hraným úsměvem, chytla ho za ruku a pokračovala, "jestli se nepřestaneš ptát na blbosti a nemákneme, nemáme šanci to stihnout."
Nikomu. Nemůžu to říct nikomu.
Dobře, neptejte se na podrobnosti. Není to můj styl a rozhodně se ho nechytám změnit. Jen mě chytla taková menší chvilka... Netřeba rozebírat, vlastně to ani nemá název. Je to nic moc, ale potřebovala jsem se vypsat. Kupodivu mi to pomohlo tak na dvě minuty, ale oukej, jsem spokojena. Původně to tu ani nemělo být, ale což. Tohle je moje stránka a já si budu dělat co chci. Je to prostě to.