Night of Love - 10.kapitola

                 Night of Love

Kpitola 10.: Cesta busem



Jelikož se mnou nejede ani Sel a ani René tak si sednu sama. Zalezla jsem tak celkově někam doprostřed. Když kolem mě procházel Michael jen se culil.
Asi mu brzo něco řeknu. A začnu z ostra.
"Tak jo vyjíždíme!" oznámila úča a řidič busu se rozjel.



Seděla jsem sama, takže jsem měla prostor pro sebe. A že mi to teda vyhovovalo. No i když pomyšlení na to, že se nebudu pár hodin s níkým bavit mě deptala.
Stejně ale bude brzo snad nějaká zastávka. A to staví všechny busy najednou, takže si pokecám s holkama.
První hodina uběhla trochu v klidu.
Ta druhá už ale ne. Ti vzázu ted myslím Amandu a kluky no spol. a dokonce i Michaela se tam o něčem se smíchem dohadovali.
Jen tajně doufám, že ne o mě.
Přišlo mi to divný, že se s nimi baví i Michaela. Později mi ale došlo, že to není možný. A když jsem se neochotně otočila tak tam kecal jen s nějakýma mágama.
Najednou jsem ucítila malý závan větru. Kruci, že ty mágové si nedaj pokoj. Vím, že na mě zrovna někdo ted používá magii. Ještě, že se proti ní umím bránit. Poslala jsem proti útok, tak že se vítr odrazil ode mě až k nim. Možná jsem trefila i někoho jinýho ale ne mojí vinou. Prostě jsem se jen nechtěla otáčet.
Někdo to zkusil znovu.
Tentokrát jsem to odrazila silněji. Nečekala jsem ale, že se něco stane.
"Áááááaa kurva kdo to byl" zařvala přes celej bus Amanda.
Ježiši a kruci.
Otočila jsem se uviděla Amandu jak má celý triko mokrý od kafe. Kruci tak to se mi fakt vymklo.
Pak jsem zachitila chechtání kluků.
Kruci jsem prozrazena.
"Tak co se to tu děje. Jejky co to je no to je jedno stejně jsme měli v plánu zastavit" řekla úča a přikázala řidiči aby zastavil.
"Takže máte půl hodiny přestávku pak zpět tu jasný?" zeptala se.
"Jasný" řekli jsme.
Viděla jsem Amandu jak míří ke mě. Před ní ale stáli ti mágové a i Michael.
"Tak to chci vidět" řekl nejspíš ten co na mě použil moc.
"Darkeyová čekej" volala na mě Amanda jak na psa.
"Haf haf sorry ale musím se zdejchnout" řekla jsem tim klukům a vypadla jsem z busu.
Slyšela jsem jak na mě něco huláká Amanda. Dokonce se i snažila mě dohnat. Ty mágové jen dostali výtlem jak prase.
Zavřela jsem se na jednom záchodě. Já vím jsem jak srab ale to triko co mám na sobě přímo miluju. Nehodlám ho vyhazovat.
Asi po deseti minutách přemýšlení jak se vyhnout Amandě jsem vylezla ze záchodu a s rozhlížením jsem vyšla do haly benzínky. Najednou jsem jí uviděla. Stála u kasy a něco platila vypadalo to jako barva.

Krucinál.
Ted mi to došlo ta barva je nejspíš na mě.
Plížila jsem se ven. Venku jsem zapadla za druhou stranu busu.
"Anno co to tu vivádíš?" najednou mě vyrušil Stef ještě s jedním klukem.
"Amanda jde po mě s barvou" vysvětlila jsem.
"Můžem nějak pomoc? Jo já jsem Rob" představil se.
"No vlastně můžete." řekla jsem.
"A jak?" zeptal se Stef.
"No nemáte po ruce nějaký triko, který nepotřebujete?" zeptala jsem se.
"No jasně v buse proč?" zeptal se Rob.
"Já jen, že tohle triko miluju a taky miluju jeho barvu." pochopil to hned.
Vydal se do busu a zpátky byl asi za minutu s černým trikem. Super to je přesně ono.
"Na. A vysleš se z tvýho" řekl a zašklebil se.
"Jé díky ale otočit!" přikázala jsem jim.
Hned chtěli něco namítnout ale já je uzemnila.
"Převlíkala jsem se a oni něco žvástali.
"Tak fajn co za to chcete?" zeptala jsem se jich když jsem se převlíkla a oni se otočili zpět.
Po chvilce mi došlo, že to nebude zadarmo.
"No tak zaprvý dáme si na sjezdovce závody. A zadruhý si chci v buse pokecat." řekl Stef.
"Ach jo. Tak fajn" souhlasila jsem.
Přece to snad přežiju ne?
"Tak jo a ted už fakt musím. Jdete se mrknout jak se nechám nahodit barvou?" zeptala jsem se.
"No to si nenecháme ujít." poznamenal Rob.
Vyrazila jsem. Prvně jsem se rozhlídla nikdo nikde nebyl tak jsem vyšla. Před busem stálo pár holek a hihnali se. No super budu mít i diváky.
"Á tady jsi" řekla Amanda a já se reflexivně otočila.
"Ahojík" hrála jsem si na nevinátko.
"Ted si na řadě ty!" řekla.
Jak ted to už někoho pocákala barvou. Najednou tu svojí otevřela.
"Ach né růžová to nemáš na skladu něco lepšího?" zeptala jsem se ironicky.
Kluci se rozesmáli.
Najednou a to rychlestí po mě plechovku vyhla.
Mám sice výhodu a to, že umím rychle reagovat. Uskočila jsem a do někoho vrazila.
"Jé sorry" řekla jsem automaticky.
To jsem ještě ale nevěděla kdo to za mnou stojí. Byl to Michael tak nic no omluvu beru zpět.
"Tak ne sorry" řekla jsem.
"Ale copak. Pořád se čertíš?" zeptal se a udělal štěněcí pohled.
Tak tohle ti hošánku jen tak neprojde.
"Jo to víš" odvětila jsem.
Amanda, zuřila, že se netrefila a radši zalezla do busu.
"Hej kluci chcete to triko vrátit nic se nestalo?" zeptala jsem se.
Michael jen čuměl. Jako by byl v tranzu. Ježiš co jsem zase řekla?
Stále jsem stála blízko Michaela. Nevím proč ale měla jsem takový divný pocit, když jsem mu byla blízko. Nevím jak to vysvětlit ale radši to nebudu pokoušet.
Ustoupila jsem kousek od něj a blíž ke klukům.
"No jak chceš."
"Fajník tak momentík"
Do konce přestávky nebo já nevím jak tomu mám říkat. Zbívalo jen deset minut. Rychle jsem se za busem převlíkla zpátky do svýho trika nebo spíš tílka. Když jsem se vrátila zpět, tak Michael už tam nestál. Kluci si pohodově opřeli záda o bus a čekali až se uráčím přijít.
"Tady" podávala jsem Robovi triko. Jen se pousmál.
No jo najednou se mi něco vybavilo.
Já jsem jim vlastně něco slíbila co? No jo ale triko jsem vrátila v původním stavu, tak by to snad platit nemělo ne? No pro jistotu se radši ujistím.
"Hele?"
"No?" hned zareagovali.
"Když jsem to triko vrátila v původním stavu, tak naše no spíš vaše podmínky neplatí ne?"
Rozchechtali se.
"To teda ne Anničko dohoda platí" zabručeli a stále se smáli.
"Teda vám asi hrabe co?"
"No to si teda piš Anničko"
Ježíš jak já nesnáším když mi někdo říká zdrobnělinou.
"Nejsem Annička Stefánku a Robíčku" odvětila jsem.
"No a jak ti teda mám říkat?"
"Anno bude v pohodě" řekla jsem.
"No jo ale je to divný. Musíme ti vymyslet přezdívku" řekl Rob.
"Takže jak vám se nelíbí moje luxus jméno?" udělala jsem smutný oči.
"Ne to ani ne ale k tobě se hodí něco jako růženka nebo prdelka" ti dva dostali výtlem.
"Jen počkejte taky si něco vymyslím" varovala jsem je.
To už nás ale úča volala do busu. Přes den jsem spala. Čekala nás ještě polovina cesty. Vážně pojedeme nějak dlouho.
Asi po třetí přestávce u benzínky jsme zase vyjeli. Učitelka už padala do ágonie spánku. Tak na tohle všichni čekali.
Hned co usnula se ke mě přiřítil Stef. Sedl si vedle mě. Cítila jsem jak mě propalují a probodávají nějaké pohledy. Ani jsem se nemusela otočit a už jsem věděla že ten první je Amanda a ten druhý Michael.
"Ahojík Anní" zavřískal Stef.
"Jejky já už se radovala, že nepřídeš. Zkazil jsi mi nudu" poznamenala jsem naoko dotčeně.
"O tak to se ti omlouvám ale dohoda je dohoda." poznamenal.
"No jo pořád. A copak chceš probírat?" zeptala jsem se.
Vážně by mě zajímalo co by člověk jako on chtěl semnou probírat.
"Takže prvně chci vědět jaký odstín používáš když si lakuješ nehty."
"Cože?" vyprskla jsem smíchy.
"Nesměj se to je vážná věc" řekl dotčeně.
Ježiši za nic na světě bych zrovna tuhle otázku nečekala. To ale jako vážně. Věděla jsem, že příde s něčím strašně střeštěným ale s tímhle. Ted se teda jako fakt překonal.
"No tak promin. Příležitostně používám černou nebo modrou a nebo purpurovou" odvětila jsem pyšně.
"Hmm" zabručel on nad tím vážně přemýšlel. Csss.
"A jakej odstín používáš ty?" vychrlila jsem na něj otázku.
"No přece fialovou copak nevidíš jde mi ke kůži" culil se a ukazoval na fialovou mikinu.
No jo ani bych si nevšimla jak dnes vypadá. Stef má vkus pro modu to musím uznat. To se totiž nedá vážně přehlídnout. Hned jak někam vstoupí hned vás to praští do očí. Dnes měl na sobě černé triko s nějakým nápisem, Fialovou mikinu a černý džíny.
Seklo mu to.
"Áha no já bych si k tobě tipla růžovou ale jak myslíš no" zasmál se.
"No jo to ale já tady mám ten vkus pro kreativitu." poznamenal.
"A na to si přišel jak prosimtě?" zeptala jsem se.
Vážně mě zajímalo jak na to přišel já jsem nahlas nic takovýho neřekla. Jen aby bylo jasno jsme abudem jen kámoši ale komentovat jeho styl můžu nebo ne?
"Copak to neni jasný. Dyt se na mě podívej jsem k sežrání" zaradoval se nad tím jak jsem se tvářila.
"Jé jen ce nepodcenuj" dodala jsem.



Pohled Michaela:




Kluci právě řeší hory. Teda lyžovat mě baví ale kecat o tom moc ne. Ptoro jsem se do týhle konverzace ani nezapojoval.
Myslel sjem stále jen na jednu věc?
Nemsím ani vysvětlovat kdo je ta štastná osoba že? Je to hned jasný. A to je přesně to co mi na tom vadí. Nechci aby někdo tušil jen málo z mých pocitů.
Jenže, když jsem jí blízko je těžké udržet se v klidu. A ke všemu, když se baví s jinýma. No jo ti dhampýři mi lezou na mozek snad mnohokrát víc než před tím.
Jako právě ted.
Ten dhampír Stefan nebo jak si k Anně sednul. Vypadá to, že se dost dobře baví. Já fakt nevím ale vytáčí mě to. Když se Anna baví s ním je v pohodě ale když s ní mluvím já tak je úpa jiná.
V hlavě mi stále vrtaj otázky jako třeba:
Co s ním má?

Cítí k němu něco?

A cítí něco ke mě?

Proč mi tolik vadí když se baví s jinýma?

Proč mě tak zaujala?

No a co s tím budu dělat?

Tak ani na jednu otázku si ted vážně nedokážu odpovědět. Stále mě ale užírají. Chci na ně znát odpověd a to co nejdřív.
"Hej kámo slyšíš?" z mého zamyšlení mě vytrhl Dawe.
Aby nepojali podezdření, tak jsem se připojil radši k jejich konverzaci.



Pohled Anny:



Chvíli jsme jen tak klábosili pak se ale zeptal na něco na co se mě ted ptají lidi dost často.
"Co je mezi tebou a tím mágem?" zeptal se.
Bylo vidět, že ho to fakt zajímá. Nemusel ani říkat jméno, protože jsem hned poznala o koho se jedná. Ono se totiž nemůže jednat ani o nikoho jinýho že?
"Nic co by jako mělo být?"
"Já jen, že za tebou pořád leze a ty jeho pohledy. Holka to bude vážný."
"Jo tak to teda pochybuju. Mezi ním a mnou nic a nikdy nic vážnýho nebude to si piš" řekla jsem.
"Jen aby" pousmál se.
"Jo a kdopak je ta tvoje štastná" musela jsem změnit téma.
"Ale já čekám na svou princeznu na koni víš?" řekl a odpověd dal do otázky.
"Hmm tak to si počkáš" řekla jsem a rozesmála se.
Nevím jak dlouho jsme ještě kecali ale nejspíš jsem usnula. Já vážně nevím okolí jsem moc teda nevnímala. Najednou se mě někdo dotkl. Zatřásl se mnou.
Otevřela jsem oči.
"Coje?" zeptala jsem se ospale Stefa.
Ten se jen rozchechtal.
"Jsme tu šípková růženko" řekl a zašklebil se.
No jo vážně. Právě jsme projížděli nějakou hlavní bránou. Byla obří ta brána samozdřejmě. Jeli jsme nějakým zdobeným parkem. Už z dálky jsem viděla hotel a za ním se leskla sjedzdovka. Takhle z dálky jsem nic nemohla posoudit ale vypadala, že je obří.
Najednou jsme zastavbili.
Pořádně jsem se rozhlídla a nevěřili byste, co jsem viděla!


(Děkuju za čtení a pls komentíky díky)



(Další kapitola: Prohlídka hotelu "Černá růže")