Kapitola 29: To my dva spolu nemáme nic společnýho
" Genialitu kdosi definoval jako schopnost udělat z mála mnoho. Tato charakteristika se hodí i na lásku. "
Andre Maurios
-----------------------
Pohled Dannyho:
Nechtěl jsem zajít takhle daleko. Měl jsem v plánu Deenovou jenom trošku potrápit. Ve chvíli, kdy se na mě vrhla, se to ale zvrtlo. Nedokázal jsem se ovládnout a přirazil jsem ji na zavřené dveře.
"Neměla jsi to dělat," vydechl jsem do ticha, když jsme se od sebe na kousek odklonili. Oba dva jsme lapali po dechu a vyměňovali si vzájemně pohled. Dívala se na mě těma svýma světle zelenýma očima a tvářila se tak, jako by čekala, že se jí vysměju. Nechápal jsem to.
"Ty jsi začal," řekla chladně a hledala po slepu dlaní kliku od dveří. Jediné světlo v pokoji zajišťovala stolní lampička, ale i tak jsem mohl vidět její zraněný výraz. Bodlo mě v hrudi.
"Tak jsem to nemyslel," zavrčel jsem a rychle otočil klíčem v zámku před tím, než stihla otevřít ty zpropadený dveře. "Chtěl jsem tím říct, že to co jsi udělala, mě přivádí k šílenství. Jakmile uděláš krok vpřed, už tě nenechám couvnout, princezno," vysvětlil jsem jí a na zdůraznění svých slov jsem jí znovu drsně políbil. Zajel jsem rukou do jejích dlouhých vlasů a jemným trhnutím jí zaklonil hlavu a tím přerušil náš polibek.
"Že si to ty, dávám ti ještě na vybranou," řekl jsem a díval se na ní svrchu. Až teď mi připadala tak maličká. Stála u mě v pokoji těsně mezi mnou a dveřmi. Chtěl jsem jí, každá moje část jí najednou chtěla.
Stále se na mě dívala a vypadala, že přemýšlí o tom, co jsem řekl. Sakra, nevím, jestli jí můžu nechat odejít.
Zvedla svou pravou dlaň a položila ji na mou tvář. Jako na povel se mi zrychlilo bušení srdce. Pak mi ledabyle projela svými prsty vlasy a já měl pocit, jako bych měl vybouchnout.
"Beru to jako souhlas, princezno," zavrčel jsem bez logického uvažování a opět se vrhl na její rty. Cítil jsem, jak se usmála a obmotala nohy kolem mých boků. Na nic jsem nečekal a zachytil ji pod zadkem, aby ze mě nespadla. Chtěl jsem jí mít přesně tam, kde byla.
Trošku jsem s ní nadhodil a udělal krok vzad. Když jsem si byl jistý, že nemá šanci mi proklouznout, zamířil jsem k své posteli. Ruce měla obmotané kolem mého krku, ale oči nechala zavřené.
"Princezno?" oslovil jsem jí naléhavě.
"Jestli mi teď chceš říct, že dělám největší chybu ve svém životě, chci poznamenat, že to vím," upozornila mě otráveně a otevřela své oči. Ihned se mnou navázala pohled a já zamrzl. Zastavil jsem se asi půl metru od postele a stále ji držel.
"Co když to není chyba?" poznamenal jsem do ticha naprosto vážně.
"Co jinýho by to mělo být? Nesnaž se lhát. Víš, že mě tak snadno neoblbneš. Nechci být jako ty ostatní," vychrlila ze sebe a poslední větu zdůraznila, jako by se o její pravdivosti musela sama přesvědčovat. Zase mě bodlo v hrudníku. Myslí si, že jí využívám. Porovnává se s ostatními. Udělalo se mi blbě. Copak jsem jí ale považoval za něco víc? Dřív ne, ale teď? Dostala se mi pod kůži.
"Nejsi jako ostatní," řekl jsem upřímně a zastrčil jí pár blonďatých pramenů za ucho.
"Kolikrát jsi to už někomu říkal?" zeptala se a pobaveně se zasmála. Pomalu jsem ji posadil na svou postel a zhluboka se nadechl.
"Chceš říct přesný číslo?" zeptal jsem se smíchem, ale dělal si srandu. Ona to očividně pochopila. Naklonila hlavu na stranu a se zájmem přejela svým zrakem po mé nahé hrudi. I tenhle jediný pohled mě dokázal rozpálit. Zhluboka jsem se nadechl a přisunul se k ní blíž.
"Můžu si tipnout?" zeptala se a vyzývavě si skousla spodní ret.
"Do toho? Můžeš cokoliv," vybídl jsem jí a všiml si, jak se jí rozšířily zorničky. Natáhla ruce před sebe a přejela mi s nimi po břiše. Sykl jsem a zachytil její ruce. Bylo to naprosto jiné, než když se jen dívala. Mnohem lepší.
"Už chápu tvoje vysoký ego," špitla s úsměvem.
"To není všechno, princezno," upozornil jsem jí chraplavým hlasem a opět se vrhl na její rty. Nevím, jak se mi to povedlo, ale přetáhl jsem jí triko přes hlavu a odhodil ho pryč.
Naskytl se mi pohled na její perfektní tělo. Vyslal jsem k ní hladový pohled. Čekal jsem, že by mohla ještě chtít vycouvat, ale to se nestalo. Jedním pohybem jsem ji přišpendlil k posteli a dostal se nad ní.
"Jsi nádherná, víš to?" vypadlo ze mě bez přemýšlení a začal jsem jí jazykem opisovat klíční kosti. Cítil jsem, jak se pode mnou celá napjala a to mě donutilo pokračovat.
"Mně ego zvyšovat nemusíš, já jsem v pohodě," dostala ze sebe zastřeně a vjela mi prsty do vlasů.
"O to bych se ani nesnažil. Jenom jsem chtěl, abys to věděla," zašeptal jsem jí do kůže a pak se přes bradu přemístil k jejím rtům. Jemně jsem jí skousl spodní ret a pak ji ochutnal. Tak pomalu jak jsem jen dokázal. Její chuť jsem měl zarytou v mozku od prvního střetnutí, teď to ale bylo jiný. Byla moje...
"Daniely Blacku, nesnaž se mě tu opít sladkýma řečičkama!" napomenula mě a poprvé snad vyslovila mé první jméno.
"Řekni to znovu," vyhrkl jsem a zvedl k ní dychtivý pohled.
"Co? To s tím egem nebo řečičkama?" nechápala.
"Myslím moje jméno, princezno," poznamenal jsem a přejel jí dlaní po holém boku.
"Daniely? Danny? Blacku?" zkoušela různé varianty a při tom se nechápavě mračila.
"Ještě jednou," naléhal jsem a začal jí okusovat kůži na krku.
"Danny," dostala ze sebe a přitiskla se blíž ke mně.
"Princezno, na tohle nikdy nezapomeneš," ujistil jsem jí a vrhl se na její rty. Vtrhl jsem jí jazyk do pusy a tentokrát se nechal ovládat touhou. Zapátral jsem rukou níž u jejího klína a rozepl jí zip na kalhotách. Nezapomene, tím jsem si byl jistý. A stejně tak i já.
-------------------
Pohled Izzy:
Přetočila jsem se na bok a zašmátrala rukou po posteli. Nebyl tu. Moc dobře jsem si uvědomovala, co se včera stalo. Jedna věc byla líbat se s Blackam před půlkou školy, ale vyspat se s ním... to bylo něco, co se jen tak vymazat nedalo.
Nebylo jisté, zda mi včera lhal. Nebyla tu žádná jistota, ale já mu uvěřila. Proč? To je snad očividný... Něco k němu cítím a to už nepopřu ani sama před sebou. Jsem pitomá, že mu věřím... moc dobře to vím.
Zhluboka jsem se nadechla a šáhla pro Blackovo černé triko, které se válelo na zemi vedle postele. Přetáhla jsem si ho přes hlavu a donutila se ke slezení z postele. Ve chvíli, kdy jsem se postavila na nohy, zapípal Blackovi mobil. Zahlídla jsem, jak se rozsvítila obrazovka jeho mobilu na nočním stolku, ale nijak jsem tomu nevěnovala pozornost.
Zaregistrovala jsem pouze, že je šest ráno. Asi za 45 minut jsme měli vyrazit do školy. Věděla jsem, že není moc logické vylézt z Blackova pokoje v jeho tričku. Počítala jsem ale s tím, že budou všichni ještě v posteli. Jak znám Olivera, ten se vyhrabe ven deset minut před odjezdem a Nate s Jamam stávají až v osm.
Potichu jsem za sebou zavřela dveře a zamířila ke schodišti. Sešla jsem asi do půlky, když jsem uslyšela, jak otvírá Black domovní dveře. Měla jsem dobrý výhled do chodby. Rozpoznala jsem Blakovy holá záda a tmavé tepláky. Tenhle jediný pohled stačil na to, aby se mi zrychlil tep.
Ale ve chvíli, kdy se mu kolem krku obmotaly dvě ruce a já poznala, že není sám, jsem se zarazila.
"Brý ranko, medvídku, před chvilkou jsem ti psala. Říkal jsi, že se mi do dvou týdnů ozveš, ale protože jsi ani nenapsal, musela jsem se o to postarat sama," objasnila ublíženě nějaká rusovláska. Připadala mi povědomá, ale nějak jsem si ji nedokázala vybavit.
Sevřela jsem do rukou zábradlí a snažila se popadnout dech. Najednou jsem neměla nejmenší tušení, jak to provést. Stála jsem tam jako přikovaná a sledovala, jak se ta holka lepí na Blacka.
"Na tom teď nezáleží, ne?" prohodila zvesela. Než jsem vůbec stačila pobrat, co se vlastně děje, vtrhla mu jazykem do pusy. Čekala jsem, že ji Black odstrčí, ale nic se nedělo. Nevím, jak dlouho jsem přihlížela tomu, co se dělo dole, ale probral jsem se až ve chvíli, kdy mi po tváři stekla první slza.
Zvedla jsem pravou dlaň a hřebem ruky si slzu setřela. Bez dechu jsem se zadívala na kapku na ruce a přemítala, co se stalo. Už nejmíň čtyři roky jsem kvůli ničemu nebrečela. Zapřísáhla jsem se, že jsou slzy pro slabochy a pěvně se toho držela, ale teď? Teď jsem to nemohla zastavit.
"Princezno?" ozval se zespod vyděšený Blackův hlas. Střetla jsem se s jeho nechápavým pohledem. Asi tři vteřiny jsme se navzájem sledovali. Když jsem si všimla, že od sebe odstrčil tu rusovlásku a vykročil ke mně, odrazila jsem se od zábradlí a vyběhla nahoru.
Za zběsilého bušení srdce jsem se přes slzy snažila najít dveře svého pokoje, když se mi to podařilo, zapadla jsem dovnitř, zabouchla za sebou a následně zamkla.
Zády jsem se po dveřích svezla na zem a v záchvatu slz divoce lapala po dechu. Slyšela jsem, jak vyběhl Black po schodech nahoru a chytil za kliku. Když pochopil, že jsem se vevnitř zamknula, začal bušit na dveře.
"Princezno, otevři mi prosím! Vysvětlím ti to, nic není tak, jak si myslíš," naléhal a stále lomcoval s klikou.
"Jdi pryč, nezajímá mě to," dostala jsem ze sebe a neušlo mi, jak se mi na konci zlomil hlas. Byla jsem si jistá, že si toho Black všiml taky.
Do háje, přesně tohle jsem nechtěla. Nechtěla jsem s ním mít nic společnýho, protože jsem tušila, že to dojde až sem. Nechtěla jsem mu věřit, protože jsem věděla, že přijde chvíle, kdy narazím na zeď. Jenom jsem netušila, že to bude tak brzy. Udělal ze mě slabocha. Už dávno jsem se chtěla změnit. On mě ale během vteřiny dokázal srazit na kolena a vrátit mi moje staré já.
"Prosím, otevři ty zatracený dveře. Všechno ti to vysvětlím. Prosím, princezno, nevzdaluj se mi," prosil mě dál naléhavým hlasem.
Ne, nikdy už nic takovýho neudělám. "To co se včera stalo, byla chyba. Zapomeň na to a dělej, jako, že nic nestalo... Myslím, že to ti půjde moc dobře," houkla jsem na něho tak nahlas, aby mě slyšel a snažila se neznít zraněně. Byla to chyba. Největší chyba v mém životě.
-------------------------
Netušila jsem, co mám dělat. Nedokázala jsem se Blackovi postavit čelem, protože jsem věděla, k čemu by to vedlo. Jediný pohled na něj a znovu bych se rozbrečela. Nemohla jsem dovolit, aby se to stalo.
V pátek jsem prostě zůstala doma. Jamovi jsem se marně přes zavřené dveře snažila namluvit, že mi není dobře. Tušil, že se stalo něco mezi mnou a Blackam, ale se mnou nic neřešil. Znal mě až moc dobře, aby vyhodnotil situaci a nechal mi osobní prostor.
Neochotně odešel do práce. Myslela jsem si, že mi dá pokoj i Black. To se ale nestalo. Nejdřív mi každou minutu přicházely zprávy na mobil. Tenhle problém jsem vyřešila tlačítkem pro vypnutí, jenže jeho vytrvalost jen tak neopadla. Neustále mi přecházel před dveřmi a snažil se mě přesvědčit, abych mu otevřela. Po hodině neustálého naléhání jsem to už nemohla vydržet a strčila si do uší sluchátka. Snažila jsem se dostat ho z hlavy, ale marně. Pokaždé, když jsem zavřela oči, viděla jsem jeho uhrančivý pohled. Stačilo pár vteřin a znovu se mi řinuly slzy po tvářích. Nezvládla jsem to. Nic jsem nezvládla tak, jak jsem měla.
---------------------------------
Nevím, jak se mi to povedlo, ale dokázala jsem se až do neděle vyhnout Blackovi, ostatním a dokonce i Jamově návštěvě. Ze začátku jsem se prostě chtěla jen schovat. Neměla jsem sílu na nic a na nikoho. Postupem času mi ale došlo, že tohle není zrovna to nejlepší řešení.
Rozhodla jsem se tomu všemu postavit čelem a přejít tuhle situaci, jako by se nic nestalo. Uvnitř jsem byla roztrhaná na milion kousků, ale navenek jsem na sobě nechtěla nic nechat znát.
Od samého začátku jsem moc dobře věděla, co je Black zač. Čím víc jsem si od něj ale držela odstup, tím víc mě to k němu táhlo. Po tom, co jsem se s ním vyspala, jsem se stala jen jednou z davu. Pro mě to možná znamenalo víc, ale pro něj to bylo takové jako vždy.
Jediné, co jsem nechápala, bylo to, že se neustále snažil o to, abych si s ním promluvila. Domyslela jsem si, že se pravděpodobně jen snažil o to, aby se nic víc nedozvěděl Jam a ostatní. Jiný vysvětlení pro to nebylo.
"Ty taky ještě žiješ?" zeptal se překvapeně Oliver, když jsem v neděli kolem deváté večer vylezla ven z koupelny v pyžamových kraťasech a fialovém triku s krátkými rukávy.
"Neříkej, že ses o mě bál," poznamenala jsem se slabým úsměvem a prošla kolem vchodu do kuchyně, u kterého stál se založenýma rukama na hrudi.
"Izzy?" zastavil mě.
"Hm?" otočila jsem se a střetla se s jeho upřímným pohledem.
"Nevím, co se mezi vámi stalo, ale ještě jsem takhle Dannyho neviděl. Ať se stalo cokoliv, je z toho naprosto mimo. Od té doby, co Dannyho znám, je tohle naprosto poprvé, co mu na někom tak záleží," promluvil ke mně Oliver naprosto vážně.
Stáhl se mi žaludek a já ucítila pálení v očích. Ne, teď se rozhodně nemůžu rozbrečet. Vím, že Oliver by mi nelhal, ale vsadím se, že pro svoje chování má Black vysvětlení. Rozhodně ke mně totiž nemůže cítit něco víc. Ne, to by nebyl on.
"Nechci to už řešit, vážně to nezvládám," odpověděla jsem jen a vydala se ke schodišti. Pomalým krokem jsem vyšla až do patra. Jakmile jsem pohledem vyhledala dveře svého pokoje, zarazila jsem se. Zastavila jsem se a měla pocit, jako by se všechny stěny přibližovaly ke mně a snažily se mě umačkat.
Před mým pokojem seděl Black opřený o dveře a s nohama nataženýma před sebou. Když si mě všiml, rozšířily se mu zorničky a postavil se. Udělal krok ke mně. Okamžitě se mi zrychlil dech. Nebylo to tak jednoduchý, jak jsem si myslela. Jediný pohled na něj a byla jsem v koncích.
"Nepřibližuj se," zarazila jsem ho a natáhla před sebe ruce v ochranném gestu. Ihned se zastavil a v obličeji se mu objevil ublížený výraz. Bodlo mě v hrudi. Proč to sakra dělá?! Nemůže mi prostě dát pokoj?
"Princezno, já... moc mě mrzí, že jsi to viděla. Nemělo k tomu vůbec dojít," promluvil do ticha omluvným hlasem.
"Nemusíš si vymýšlet výmluvy. Máš pravdu, nikdy nemělo dojít k tomu, čemu mezi námi došlo. Bohužel to tak ale skončilo. Nebudu se na tebe lepit, neboj, to není můj styl," ujistila jsem ho zhnuseným tónem. Jestli má takový strach o tohle, může být v klidu. Neměla jsem v plánu se k němu už nijak přiblížit.
Chtěla jsem ho obejít a zavřít se u sebe v pokoji, kde se teď momentálně nacházela bezpečná zóna, ale když jsem kolem něj procházela, chytil mě za paži a zastavil mě. Automaticky mnou projelo napětí.
"O tohle mi tu nejde. Chci, abys pochopila, že to co se stalo v pátek ráno, nebylo absolutně plánovaný. Neměl jsem nejmenší tušení o tom, že se tu objeví. Vůbec jsem s ní nebyl v kontaktu, a když se na mě pověsila, byl jsem v šoku. Nemám s ní nic společnýho," vychrlil ze sebe objasnění a při tom mi naléhavě hleděl do očí.
"Pusť mě," zasyčela jsem a vytrhla mu svou ruku. "Je mi jedno, kdo je ta holka anebo co s tebou měla. Je to tvoje věc, nepotřebuju vysvětlení. To my dva spolu nemáme nic společnýho, takže si ušetři čas a jdi si užívat. To je přeci to, co děláš ne?!" zavrčela jsem a nečekala na jeho reakci. Jednoduše jsem vlítla do pokoje, zabouchla za sebou a pro jistotu i zamkla. Je konec. Naprosto všeho. Náš předstíraný vztah skončil už v pátek, ale v momentě, kdy mi stekla poslední slza po tváři, skončilo všechno ostatní.
-------------
Vystoupit v pondělí ráno z autobusu a přejít přes celý školní parkoviště až k hlavnímu v chodu do školy bylo mnohem těžší, než se mohlo na začátku zdát. Ostatní lidi mi mohli být jasně řečeno u prdele, ale když jsem si všimla Blacka, Olivera a zbytku jejich bandy, jak postávají kolem svých aut, nějak mi došla kuráž.
Black se opíral o své auto a vypadal naprosto jinak, než obvykle. Kdybych ho neznala, řekla bych, že vypadá zdrceně. Oliver mu něco řekl a to se zdá se upoutalo jeho pozornost. V další vteřině natočil hlavu a jeho pohled se střetl s mým.
Ucukla jsem a pokračovala v cestě. Čím dřív ho vypudím z hlavy, tím líp. Nic jinýho mi ani totiž nezbývá.
"Jak to zvládáš?" zeptala se mě ihned starostlivě Jenny, když jsem se posadila do lavice vedle ní.
"Ujde to," zalhala jsem a opřela se do židle.
"Jo, rozhodně na to vypadáš," poznamenala ironicky a naklonila se blíž ke mně. "Zakoukala ses do něj, co?" zeptala se tak tiše, abych jí mohla slyšet jen já.
"Snažila jsem se od něj držet dál, ale..." nedokončila jsem větu, protože jsem ani nemusela. Oběma nám došlo, co bych řekla.
"Myslím si, že ti taky propadl," poznamenala.
"Nenamáhej se... nejsem blbá, vím, co je zač," utnula jsem ji dřív, než si mohla vymyslet další nereálné blbosti.
"Ne, myslím to vážně. Zaslechla jsem od kluků, že se chová naprosto divně. Sama jsem viděla ten jeho nepřítomný pohled," namítla Jenny.
"Hm," zamručela jsem jen a dál to nehodlala rozebírat. Každá pitomá naděje mi to jen dělala těžší.
--------------------------------
Procházela jsem zrovna chodbou, která spojovala obě budovy školy, když se kolem mě prohnal dav lidí. Nestačila jsem vyrovnat všechno to strkání a upustila na zem několik papírů. Zanadávala jsem si do kreténů a pak se sehnula k zemi.
Bylo stále pondělí a do odchodu ze školy mi stále ještě zbývaly tři hodiny. Blackovi jsem se zvládla vyhýbat, ale to rozhodně neznamenalo, že na něj dnes už nenarazím.
"Izzy?!" ozval se přes celou chodbu naléhavý hlas Ricka. Zadýchaně se ke mně přiřítil.
"Co je?!" zeptala jsem se vyděšeně. Vypadal, jako by někde hořelo.
"Jde o Dannyho," dostal ze sebe.
"Nechci s ním už nic mít," odpověděla jsem dřív, než stačil poznamenat něco víc a chtěla odejít.
"Ne, ty to nechápeš. Dostal se do problémů. Zrovna jsme mířili z tréninku, když v tom Nelson poznamenal něco o tobě. Danny se rozzuřil a jednu mu vrazil. Pustili se do sebe a my je nemůže zastavit. Jestli na to přijde někdo z učitelů, bude Danny v průšvihu. Už tak má podmínku, nedovolí mu odehrát v průběhu roku ani jeden zápas," vychrlil ze sebe vše, na co mu stačil dech.
"Pere se s Robem?" nechápala jsem.
"Jo, je jako smyslů zbavenej," potvrdil Rick.
Věděla jsem, že by mi po tom nemělo nic být. Měla jsem se otočit a dělat jakoby nic. Ale nedokázala jsem to. Bylo to jako rána elektrickým, nemohla jsem to nechat plavat.
"Kde je?!" vyhrkla jsem v rychlosti.
"Před šatnami v budově A," odpověděl. Na nic jsem nečekala, vrazila jsem mu papíry do ruky a hodila po něm i svou tašku. Rozeběhla jsem se k budově A. Slyšela jsem, že za mnou ještě něco volá, ale už jsem to nepobrala.
Chtěla jsem se držet dál, ale copak to jde?! Ne nejde. Zatraceně nenávidím celej svůj podělanej život. Kdybych se nenastěhovala k Jamovi, k ničemu z toho nemuselo dojít...
Zdravím, milí přátelé. Jsem konečně tu. Díky čemu? Poprvé v historii gymplu jsme dostali ředitelský volno, takže jsem zítra doma. Právě kvůli tomu jsem konečně dopsala předposlední kapitolu k povídce Pod jednou střechou. Je tak trochu zlomová a asi se dala předpovídat nějaká taková zápletka, ale to bude tím, že Izzy a Danny jsou typicky netypičtí hrdinové.
Loučení bude dost těžké, ale jak jsem psala minule, čekají na nás nové věci. :) Nuž a co příště? Příště bude objasnění situace, možná i usmíření - těžko říct, a snad více humoru... :)
Se vší láskou misqwa - stvořitelka Izzy a Dannyho ♥