Už to tak bude... je a nezměním to...

z

"Nehraj si na něco, do čeho máš daleko. A netvař se, že víš, co nevíš. Pamatuj si, že dřív nebo později pýcha předchází pád."

John Steinbeck

----------

Tohle mi dalo fakt zabrat... co přesně? Objevit se tu po tom, co jsem napsala poslední příspěvek. Co si budeme říkat, byla to celkem doba a ke všemu nebyla moje poslední zpráva zrovna dvakrát pozitivní. Zřejmě jsem se dost bála se sem vrátit. Docela jsem to podělala... všechno.

Za posledních pár týdnů jsem toho zjistila celkem dost, jenže odvaha něco napsat se vytratila tak rychle, jako se objevila. Je to pošetilé? Asi jo, ale to jsem já...

Moje poznatky?

• Ať se snažím jak chci, nedokážu být tou špatnou. Nedovolí mi to moje svědomí ani mé vnitřní já.
• Čím víc stárnu, tím víc mi připadá, že mě moji blízcí (viz. rodina) mají za malou.
• Nezáleží na tom, jak moc se snažím, oceněni jsou stejnak ti, co nic nedělají.

• Najít si přátele je lehké, udržet si je, je naprosto jiná kapitola...
• Jednou o mně někdo řekl, že mě má nejraději ze všech, protože jsem empatický člověk a se všemi vycházím. (Chtěla bych, aby to byla pravda.)
• Asi před třemi měsíci jsem začala a taky skončila s nezávazností. Dneska jsem se dozvěděla, že můj fakeový bývalý si to zároveň rozdával s jinou. (Moje reakce? Záchvat nefalšovaného smíchu)
• Nechci, aby mě někdo měl za pitomou husu a špatného člověka.

z

Stýská se mi po starých časech. Těch časech, kdy jsem za nic nebyla zodpovědná. Byla jsem mladší, naivní a nezodpovídala jsem za všechno, co jsem udělala. Bylo to jednoduší... svět se hroutil a já si v klidu žila dál. Ale teď? Píšu zoufalé příspěvky, potácím se na okraji a opět se snažím dostat nad propast.

Nechci pustit nikoho blíž. Proč taky... je to zbytečný. Žiju? Jo žiju... už to tak bohužel je, tak se s tím všichni smiřte. Můj život je jak telenovela, vzpomínám si, jak jsem si ani ne před rokem stěžovala na to, že mám nudnej život... a teď? Teď ho chci zpátky. Dala bych cokoliv za to, aby se všechno vrátilo a já začala znovu s čistým štítem.

Jenže mám smůlu. Nic z toho se nestane. A i kdyby se všechno vrátilo, tak si jsem jistá tím, že bych zase něco podělala. To je můj osud. Chci, aby všechno bylo v pohodě, chci se bavit, být s rodinou, chodit do práce a učit se novým věcem. Jenže zjišťuju, že prostě nemůžu mít všechno tohle najednou. Pokaždý se něco totálně podělá a jsem tou špatnou zase já.

z

Ten trapný pocit, když potkáte někoho s kým jste něco měli... Ten trapný pocit, když spolu pijete a on vám vykládá, jak vám všichni vztah přáli. Ten trapný pocit, když víte, že vás vlastně podváděl a ostatní vás měli za idiota. :D

Ten pocit, když brečíte a kamarád vás obejme a utěší. Ten pocit, když vám někdo řekne miluju tě a jste asi pátá ten den v pořadí. Ten pocit, když se opijete a kámoška s váma vydrží celou tu dobu, co si povídáte se záchodovou mísou. Ten pocit, když s vámi jdou další tři lidi k bankomatu vybrat prachy a vy překročíte denní limit. Ten pocit, když se na vás usměje barman, který si vás od začátku dobíral a měl vás za naivní holku.

Ten pocit, když si zpíváte oblíbenou písničku a někdo vám pochválí váš vkus. Ten pocit, když se s někým líbáte na schodech a uvědomíte si to až po tom, co se to stane. Ten pocit, když to další den s tou osobou rozebíráte a docvakne vám, co se vlastně stalo. Ten pocit, když tu osobu vidíte ten den naposledy.

Ten pocit, když máte pocit, že někam patříte. Mezi lidi, kteří vás mají za skvělou osobu, která dokáže poradit. Ti kteří vás podrží v situaci, když to sami nezvládáte. Ti kteří jsou s vámi až do konce, ti, kteří vědí, jací opravdu jste.

z

Je jich málo. Co z toho vyplývá? Měli bychom si jich vážit. Za celý život jsem nebyla tak spokojená jako teď. Odporuje si to s tím, co jsem psala před tím, já vím... ale každá ta věc se týkala jiné části mého života. Chci být tou osobou, kterou ostatní berou. Nechci si na nic hrát. Chci, aby mě chápali doma. Chci, aby všichni věděli, že mi na nich záleží. To že se občas hádám neznamená, že jsem proti někomu. Znamená to, že mám zájem.

Svou vzpurností dávám najevo svůj zájem. City projevit neumím tak dobře jako ostatní. Brečím, jo poslední dobou dost často, ale stojí mi to za to? Věřím, že jednou ten den nastane. Den, kdy nebudu muset něco řešit. Den, kdy bude všechno tak, jak má být.

z

Smát se? Jo proč ne. Ať už upřímně, ironicky, sarkasticky, mile nebo výsměšně. Je to fuk. Jsem si vědoma svých chyb, toho, co jsem tu psala, své nerozhodnosti. Měním názor jako na běžícím páse. Nejde ale o to, co chci. Jde o to, přizpůsobit se situaci, dokázat se z toho všeho vyhrabat. Vysměju se svému minulému já, všem, co mě podrazili, všem, co mi lhali a taky mému podělanému osudu. No a co?! Snažím se jak jen můžu. To že to někdo nevidí, není moje chyba...

Vaše misqwa