Nezáleží na tom
"Co je?" ozvalo se mi za zády a procházející Leo mi trkl do ramene.
"Nic, co by bylo?" zeptala jsem se a nuceně se zakřenila. Skočil mi na to jako rybka na udici. Bylo to jednoduchý, zasmát se... zatím to nikdo neprokoukl. Bylo to jednoduchý, ale převážně ze začátku.
Sedm dní v týdnu bylo jen o přetvařování. Však to znáte ne? Ráno vstanete, hodíte na sebe make-up a falešný výraz a vyrazíte. Je to jedno a to samé neustále dokola. Vypadá to stejně, ale čím častěji používáte lži, tím víc vás to trhá – zevnitř. Snaha přesvědčit ostatní stojí úsilí, ale stále se to dá provést, za to přesvědčit sama sebe? To je teprve oříšek.
"Měla jsi slušnej zásek. Slyšela jsi, co jsem ti před tím říkal?" zeptal se a zkoumavě si mě přeměřoval.
"Jo-o," protáhla jsem svojí odpověď a snažila se přijít na to, co mi říkal. Určitě se to týkalo tý akce, na který byl včera.
"Tak schválně," pobídl mě a uraženě si založil ruce na hrudi.
Protočila jsem oči a bouchla ho pěstí do ramena. "Kámo, říkal jsi mi o tom, co se stalo včera v Bryxu. Abys věděl, nejsem tak pitomá, jak si myslíš," prohodila jsem a ušklíbla se. Snažila jsem se tvářit co nejvíc sebejistě, aby nedostal podezření. Byla jsem na pochybách, zda mi to opět vyjde, jelikož se tvářil stále uraženě.
"Abys věděla, nikdy jsem neřekl, že jsi pitomá," namítl a tentokrát se zamračil. Skočil mi na to. Jako obvykle...
"Ne, ale myslel sis to," utrousila jsem s kapkou ironie a začala napouštět vodu do dřezu. Nevšiml si ničeho. Mrzelo mě to? Možná, ale nemělo mě to mrzet. Všichni si mysleli, že jsem v pohodě, proč by zrovna on měl mít pochyby?
"Seš pěkně drzá, princezno," poznamenal kousavě.
"Když myslíš," pokrčila jsem rameny a začala drhnout jednu plastovou nádobu za druhou. Nedala jsem najevo, jak mi jeho oslovení vadilo.
"Půjdeš s náma dneska večer ven?" zeptal se mě s nadějí v hlase a opřel se vedle mě o linku. Pomalu jsem se na něj otočila a zeptala se: "kdo všechno jde?". Jako by na tom záleželo, že?
"Já, ty, Rob, Jim a možná i Ian, říkal, že uvidí podle toho, v kolik skončí," odpověděl mi a vysílal ke mně pohled plný naděje. "No ták, slíbil jsem, že tě přemluvím, abys šla taky."
"Fajn, ale dneska jdeš po svých, nepotáhnu tě jak minule," utrousila jsem neutrálně.
"Takže půjdeš?" zajásal a usmál se. "Počkej, minule jsem táhl já tebe," ohradil se najednou proti mojí poznámce.
"Cože? To je kec," zasmála jsem se a dál drhla jednu misku. A je to, opět jsem dokázala konverzaci odvést pryč od sebe. Člověk by si myslel, že mě někdo za ty tři měsíce prokoukne, ale ono ne. Zdá se, že mi to jde až moc dobře. Aspoň něco...
"Hele, pamatuješ si z toho večera vůbec něco, slečinko?" zeptal se mě pobouřeně.
"Nic moc," přiznala jsem se s úšklebkem a odložila umytou nádobu odkapat.
"Tak vidíš, já si toho pamatuju dost," upozornil mě a šibalsky na mě mrkl.
"Blbče!" odsekla jsem se smíchem a vrhla se na další nádobu. "Tohle si vypiješ. Jen počkej," dodala jsem a se smíchem se věnovala své práci.
Nic. Ani náznak, že by něco bylo špatně. Nuž co, už to tak prostě je, nic s tím nenadělám. Jsem tu, ale vlastně nejsem. Nezáleží na tom...