Jsem divná já vím...
Život je hra... Je jen na tobě jak ji budeš hrát ... Ehm velmi chytrá věta, ale řídit se jí je pro mě naprosto nerealistické. Jsem prostě holka, kterou baví psát povídky hlavně s humorovým podtextem, neboť v reálným světě moc humorem nesrším. Snažím se to tu trošku oživit, protože reálnej život je pro mě až moc nudnej. A hlavně tu mi pár lidí věnuje pozornost, za to v reálným světě by si ze mě pár lidí dost utahovalo, kdyby vědělo co tu píšu. A tak vás žádám o jedno... PŠT nikdo přeci nemusí vědět kdo jsem...--> misqwa <---
 |
 |
Ally or Enemy - kapitola 1
2. červen 2017 | 23.42 |
Ally or Enemy
Kapitola 1: Osud
"Každá rána osudu mě možná srazí na zem, ale to neznamená, že zůstanu ležet, nepokusím se vstát a neukážu ostatním, že zvládnu cokoliv."
-----------------
Pohled Annabelle:
"Á, slečna nedostupná se dostavila," prohodila jízlivě Adamsová v té samé vteřině, co jsem přešla práh dveří a vešla do třídy. Čekala jsem to. Každý den se to opakovalo, takže jsem s tím byla naprosto smířená.
Ve chvíli, kdy na mě Adamsová, či někdo jiný vyrukoval s nějakou poznámkou, urazil mě, nebo mě využíval jako hlavní bod zábavy, jsem tak nějak vypla. Z počátku jsem měla nutkání něco poznamenat, ale nakonec jsem se naučila jejich nesmyslné kecy ignorovat. Proč bych si taky měla přidělávat problémy, když jsem se snažila jen splynout v davu. Nechtěla jsem nijak vyčnívat. Jediné po čem jsem toužila, bylo dodělat školu, najít nějakou dobře placenou práci někde v kanceláři a odstěhovat se co nejvíc daleko.
K mé smůlu mi ale ani jedno zatím nevycházelo. Z nějakého nepochopitelného důvodu mě půlka třídy potřebovala shazovat a ta druhá mě ignorovala. Do konce školy mi zbývaly dva roky a o dobře placený práci jsem si mohla nechat jenom zdát.
"Měla bys se sebou konečně něco udělat. Dívala ses v poslední době do zrcadla? Asi ne, protože jinak bys aspoň tušila, jaký utrpení způsobuješ všem ostatním, kteří se na tebe musí dívat," poznamenala opět Adamsová a významně si odfrkla. Hlouček jejích tupých společnic se rozesmál, jako kdyby to, co řekla, byla nejvtipnější věc, jakou kdy slyšely.
V hlavě jsem tu nánu posílala do háje, ale na venek jsem se zmohla jen pohrdavý úšklebek. Prošla jsem kolem nich a naprosto je ignorovala. Když jsem konečně došla ke své lavici úplně v poslední řadě u okna, hodila jsem tašku na stůl a začala hledat mobil a sluchátka.
Právě, když jsem je konečně našla a chystala se posadit, se ode dveří ozval známý hlas.
"Ann?" zavolal na mě Matt. Snad jediný člověk, kterému jsem z velké části důvěřovala. Trhla jsem sebou a vyslala k němu vyděšený pohled. Jasně jsem mu říkala, že se ke mně nemá ve škole hlásit. Byla jsem ta, která se s nikým nebavila, nepotřebovala jsem, aby se blbý kecy obrátily i proti němu.
Rychle jsem zapnula baťoh, popadla mobil a sluchátka do ruky a vyšla rychlým krokem ke dveřím. Snažila jsem se nevnímat překvapený pohled Adamsový, jejího spolku a vlastně i ostatních.
Ve chvíli, kdy jsem došla k Mattovi, jsem ho popadla za rukáv tmavě modré mikiny a vytáhla ho ven před třídu.
"Matte, přeci víš, co jsem ti říkala," zaskučela jsem a nervózně se rozhlížela kolem sebe. Potřebovala jsem se ujistit, že si nás nikdo nevšímá.
"Já ti zase říkal, že je to pěkná blbost. Je mi fuk, co si kdo bude myslet. Do háje, vůbec se mi nelíbí, jak se držíš v ústraní. Nejsi to ty," vrátil mi s výčitkami v hlase.
"Jenom nechci vyčnívat. Nestojím o problémy," povzdychla jsem si. "Tak to prosím pochop. Jsem ráda, že mi chceš pomoc, ale tohle vážně není ta správná cesta," objasnila jsem mu a vážně se mu zadívala do očí.
Věděla jsem, že to se mnou myslí dobře, ale prostě to nešlo. Ne, nešlo to.
"Fajn, o tomhle si promluvíme někdy jindy, teď jsem tu kvůli něčemu jinýmu. Víš, jak jsem ti říkal o tom jednom kámošovi, co bydlí tady na kraji Portlandu, že? O tom, který odjíždí na rok do zahraničí kvůli škole," zeptal se nedočkavě a já nemohla nepostřehnout, jak se mu rozzářily oči.
"Jo, myslíš toho, co dostal to stípko? Co s ním?" nechápala jsem. Párkrát se o něm zmínil, ale nechápala jsem, proč to vytahuje teď a tady. Proč mi o něm sakra přišel povídat ve chvíli, jako je tahle. Copak mě vůbec neposlouchal, když jsem mu vysvětlovala, že na mě ve škole může mluvit jen v krajních případech?
"No, dneska mi volal a ptal se mě, jestli nevím o někom, kdo by potřeboval volný byt. Prý bydlel v pronájmu u nějakýho kámoše. Ten, že prý vlastní celý byt a pronajímá ho za slušnou cenu. Tvrdil, že má každý svůj vlastní pokoj a jediné, co je společnýho je kuchyň a obývací pokoj. To je fuk, prostě jsem navrhl tebe. Vím, jak chceš vypadnout z tý pitomý ubytovny. Peněžní pomoc si ode mě nevezmeš, tak jsem ti našel aspoň tohle. Co ty na to?" zeptal se s očekáváním.
"To jsi pro mě vážně udělal?" zeptala jsem se překvapeně. "To je úžasný Matte, už takhle ti dlužím. Vážně jsi skvělej, já... nevím, co říct," vydechla jsem ohromeně a na moment zapomněla, kde jsem. Vyslala jsem k němu nejistý úsměv.
"Nic neříkej, prostě si dneska po škole zabal a vyraz tam. Řekl jsem mu, že jsi ochotná se nastěhovat hned. Celkem se mu to hodilo. Povídal, že to řekne tomu vlastníkovi a ten s tebou probere podrobnosti až na místě. Jen mu zaplatíš na měsíc a můžeš se nastěhovat. Dal jsem mu na tebe číslo, ozve se ti kolem druhý a řekne ti, kam přesně máš jít," oznámil mi s úsměvem, zřejmě potěšený, že jsem souhlasila.
"Vážně? Takhle rychle? To je fakt úžasný. Za tohle tě až do konce života budu zvát každý čtvrtek na večeři," rozesmála jsem se. Už tak jsme spolu trávili pár čtvrtečních večerů, ale vždycky zval on.
"Zdar, Matte," ozval se za mými zády hlas Ethna Andersona a já v tu chvíli ztuhla. Natočila jsem hlavu na stranu a střetla se s ledovým pohledem Andersona. V momentně mi úsměv zmizel ze rtů. Měla jsem chuť se odstřelit. Naprosto jsem zapomněla na svou nenápadnost.
Věděla jsem, jak mnou Anderson pohrdá. Dával mi to dost najevo. Nesnášel mě tak, jak to jen bylo možné. Byla jsem pod jeho úrovní. Byl to on, kterému jsem se ze všeho nejraději snažila vyhýbat. A teď mě tu vidí i spolu s Mattem. Super, Annabelle podělala jsi budoucnost sobě i Mattovi.
"Ethane," kývl jeho směrem na pozdrav Matt a pak se otočil ke mně.
Nijak jsem to nepostřehla. Jediné, co jsem vnímala, byl Anderonův pohled, který se mi propaloval do kůže a značil následující problémy. Ani na vteřinu se nezastavil. Pokračoval dál do třídy a každým svým krokem jako obvykle vyzařoval vyšší postavení. Byl to prvotřídní snobskej egoista, který mi ze života dělal ještě větší peklo než Adamsová a ta její parta.
"Takže jsi pro?" vyrušil mě z transu Matt.
"J-jo, jasně," pokusila jsem se ze sebe dostat souhlas.
"Nemůžu tě doprovodit kvůli zápasu, ale určitě ti pak zavolám. Zatím se měj a neboj se, prý tam budeš mít dost soukromí. Vím, jak ti na tom záleží," ujišťoval mě.
"Dobře, děkuju moc Matte. Vážím si toho," přikývla jsem a kývla mu na pozdrav, když se otáčel k odchodu. Taky jsem se otočila a vyrazila zpět do třídy. Snažila jsem se proklouznout tiše kolem, aby si mě nikdo nevšiml, ale to se mi samozřejmě nepovedlo. Asi tři metry před mou lavicí se mi do cesty postavil Anderson.
"Copak, copak? Naše tichá myška nám vylézá ven z nory? Neříkej, že tvé srdíčko zatoužilo po příteli?" nadhodil s velkou dávkou ironie a arogantně se na mě ušklíbl.
Možná vypadal jako model a ostatní mu padali k nohám, ale pro mě to byl jen bohatej egoista. On pohrdal mnou, ale stejně i tak já pohrdala já jím a i všema okolo něho. Šlo mu jen o pozornost, prachy, sex a zábavu.
Spolkla jsem poznámku a místo toho, abych mu odpověděla, jsem si přímo před ním strčila sluchátka do uší, pustila nahlas hudbu a dělala, jako že neexistuje. Bez sebemenšího zaváhání jsem ho obešla a posadila se do své lavice. Zachytila jsem, že něco poznamenal a následně mě probodl vražedným pohledem. To jsem opět nebrala v potaz a místo na něj jsem se zadívala ven z okna. Ještě sedm hodin a konečně vypadnu pryč. Aspoň něco se mi daří. Konečně se dostanu pryč z tý díry...
----------------
Asi kolem třetí hodiny jsem vystupovala z autobusu na jedné z Portlandských zastávek. Jelikož mi Mattův kámoš kolem druhé napsal, že nedorazí, protože musí odjet o den dřív, netušila jsem, jestli jsem vůbec vystoupila na správné.
Dostala jsem instrukce, díky nimž jsem se měla dostat až do cíle. Což se mi zpočátku zdálo naprosto k ničemu, ale po asi půl hodině trmácení se všemi svými věcmi jsem konečně našla tu správnou ulici a o několik minut déle i dům, který mi vyfotil a poslal Mattův kámoš.
Nemohla jsem tomu uvěřit. Konečně mi něco vyšlo. Hned jak mi skončila poslední hodina, jsem se zvedla a utíkala na kolej. Během dvaceti minut jsem si sbalila a oficiálně všechny z tý pekelný díry poslala do háje. Nenáviděla jsem to tam.
"Fajn, tohle zvládnu," vydechla jsem a shodila ze sebe všechny svoje tašky před vchodové dveře. Zhluboka jsem se nadechla a zmáčkla tlačítko zvonku. Rozhodla jsem se, že zkusím udělat aspoň jednou v životě dobrý dojem, takže jsem si prohrábla své tmavé rozpuštěné vlasy a nasadila přátelský úsměv.
Ani ne po půl minutě někdo na druhé straně zmáčkl kliku a zatlačil do dveří. "Myslel jsem, že už ti Lenny předal klíče," ozval se hlas z druhé strany a jakmile se otevřely dveře úplně, stanulo přede mnou vypracované tělo Ethana Andersona. Ne, tohle musí být nějaký omyl.
"Harrisová?!" odfrkl si s trochou ironie a sjel mě pohledem od hlavy až ke kotníkům.
"Promiň, tohle musí být omyl," vydechla jsem a přejela ještě jednou celý dům svým pohledem. Přísahala bych, že vypadal úplně stejně jako na fotce, co mi poslal Mattův kámoš.
Nemohla jsem tomu uvěřit. Rychle a bez přemýšlení se otočila k odchodu. V momentu kdy jsem sbírala své tašky, mě ale zastavila jeho ruka. Chytil mě za zápěstí a jedním trhnutím jsem se opět ocitla před ním.
"Nemyslím si. Soudě podle tvých věcí to vypadá jako by ses někam stěhovala," prohodil s úšklebkem a propaloval mě svým pohledem.
Přísahala bych, že se mi v tu chvíli na vteřinu zastavilo srdce a pak se rozbušilo trojnásobnou rychlostí. Vnímala jsem jeho ruku na mém zápěstí v takové míře, že jsem nemohla dýchat. Jakýkoliv fyzický dotek mi vyvolával staré vzpomínky. Nenáviděla jsem ten pocit, když mě někdo držel v šachu.
"Pusť mě a zapomeň na to, že jsem tu byla," špitla jsem a snažila se vykroutit svou ruku z jeho pevného sevření. To co jsem řekla, ho ale nijak nepoznamenalo. Spíš ho to přimělo, aby zpevnil stisk.
"A máš vůbec kam jít, princezno?" zeptal se se znatelným výsměchem.
"I kdyby ne, není to tvoje věc," odsekla jsem. Neměla jsem kam jít. Tohle byla jediná moje šance, jak začít znovu a líp. Vsadila jsem na tuhle šanci všechno. Kdo mohl tušit, že mi můj vyjebaný osud pošle do cesty někoho takového.
"Hm, asi ne, ale Lenny se už zaručil tím, že mi najde novýho spolubydlícího. Podepsali jsme smlouvu, takže i když mě absolutně nezajímá, jestli máš kam jít, musím ti sdělit, že očekávám měsíční nájem," oznámil mi a mrkl na mě. Viděla jsem, že si tuhle situaci nejvíc užívá. Někdo jako já mu skoro doslova ležel u nohou a prosil ho o ubytování.
"Najdu ti někoho jinýho," zavrčela jsem a snažila se stále vymanit z jeho sevření. Ten jeho povýšený úsměv mě přiváděl k šílenství.
"Nechci díky," nadhodil a bylo na něm vidět, že mě odejít nenechá. Z nějakého pošahaného důvodu se zřejmě rozhodl, že mě tu nechá bydlet. Proč? Zřejmě proto, aby mi mohl dělat peklo ze života i mimo školu. Pohrdal mnou. Nebyla jsem ani z 5 procent na jeho úrovni. Podle něj jsem mu nesahala ani po kotníky.
Ano, zcela mnou pohrdal. Jenže co já? Měla jsem nějakou jinou možnost? Ne neměla. Jo jasně, Matt by mi určitě pomohl, ale už toho pro mě udělal tolik. Nemohla jsem ho obtěžovat ještě s tímhle. A tohle? Bylo by to jenom na měsíc. Pouze bych tu přespávala. Nic jinýho. Jeden měsíc. Jen do doby, než bych si našla něco lepšího. Zpátky do tý díry nemůžu, nikdy.
"Fajn," odsekla jsem a zadívala se mu zpříma do očí. "Fajn, dám ti ty prachy."
Tak, dámy a pánové, otevřela jsem novou povídku. Její popis už tu visí nevím jak dlouho a měla jsem dokonce napsanou tuto kapitolu. Po chvíli přemýšlení jsem se pustila i do druhé a nějak mě to chytlo, takže jsem se rozhodla ji pomalu zveřejnit.
Nějak mi došlo, co na psaní miluju. Je to únik z reality a volná fantazie. Přesně tohle teď potřebuju, tak to tu máte. Je to skvělý ne? Dělat něco, co nás bavilo, baví a asi i bavit bude. Dala jsem si od psaní pauzu kvůli škole a práci, ale rozhodně jsem na své povídky nezapomněla.
Tak si to užijte. Nechci slyšet kritiku. :D Ne klidně sem s ní. Prostě to berte jako oddechovku s nadhledem. Děj ještě není zcela vymyšlen, tak to nechme osudu. Je to totiž sranda, ale cítím v kostech, že Annabelle a Ethan budou skvělé hlavní postavy. :) Tak jim držme palce... :)
Brzy se uvidíme... misqwa -_-