Be ready for it

"I'm exhausted from trying to be stronger than I feel"

Přiznávám je to poměrně nějaký čas, co jsem tu byla naposledy. Nejde o to, že bych nechtěla, ale ani o to, že bych chtěla. Dalo by se říct, že jsem někde mezi tím, zda sem něco napsat a nebo zda ne. Je to těžký, protože dřív jsem se rozhodovat nemusela. Vždycky, když jsem sem psala, tak to bylo, protože jsem chtěla a ne proto, že jsem se nutila k tomu, abych chtěla.

Tečka. Víc se tím zaobírat nebudu. Pokaždé se jen omlouvám, takže si můžete přečíst pár posledních článků a nemusím se tu opakovat. Každopádně není to tak, že bych sem nepsala. Někdy před třemi měsíci jsem se snažila o napsání článku a opravdu byl skvělý. Strávila jsem nad ním asi 2 hodiny a pak udělala největší chybu. "Ne opravdu jsem ho nesmazala - nejsem pitomá, na to mám až moc málo času :D." Ale zmáčkla jsem tlačítko uložit a před tím si článek nezálohovala a on se prostě vymazal a vzniklo po něm pár divných znaků. Buď to byl osud, podělaný systém nebo karma -> u tý bych se ani nedivila, poslední dobou se za mnou táhne jak smrad. 

V tu chvíli, kdy jsem to zjistila jsem si prostě řekla, že končím. Každopádně poslední dobou se toho stalo dost a já nějak selhávám v řešení problémů.

Za poslední roky jsem se naučila - na své poměry - dobře řešit krizovky. Vyhýbala jsem se tomu, abych něco moc nepodělala a poslední půl rok jsem se i ovládala a příliš se neprojevovala -> "Jo je to težký, pokud vás potká něco jako hromadná doprava ve městě nebo lidi, co týrají zvířata, jen těžko se ovládnu -> to je pár výjimek no..."

Ale přesto to nějak nedávám. Utíkám od problémů pryč a to naprosto doslova. Ztratila jsem někoho, kdo se mnou žil přes 11 let. Někoho kdo téměř 7 let. Nejhorší na tom je, že moc dobře vím, že všichni jednou odejdou a čtyřnohý mazlíček ještě dříve než my. Ve svém oboru jsem o smrti až moc dobře informovaná - jako student antropologie vím, že bych se s tím měla smířit, ale nejde to. Teorie je jedna věc, ale když se ráno probudíte, zjistíte, že jste doma sami je to... nevím jak to popsat. Každá situace vám připomene, co bylo a už nikdy nebude. A tak utíkáte pryč. Do práce, ven s kamarády, hledáte si výmluvu, proč nebýt doma. Jo funguje to skvěle, ale jakmile se vrátím zpět a vidím jak na tom jsou ostatní, je to zpátky.

Sentimentální stránka mi není moc podobná a tak to ventiluju jinak. Každopádně sama si nemyslím, že tím správným způsobem. Vypadá to jako by mě celá ta věc nezajímala a to může ovlivnit i ostatní. Nevím, prostě nevím. Skončilo zkouškové a já mám momentálně volno. Těšila jsem se na 14 dní pohody, ale je to peklo. Nejradši bych se zahrabala do práce a dřela jako kůň. Můj problém je, že si na všechno stěžuju. Prší - špatně, moc teplo - špatně, zkoušky - špatně, volno - špatně... apod.

Celý všechno tohle je pošahaný. Totálně naprosto všechno. Nechci být pesimista, obvykle jsem spíš realista. Snažím se řešit radši problémy jiných než ty svoje. Mám svoje priority, zásady a vlastní měřítko dokonalosti. Každý z nás určité měřítko má. Jen si občas říkám, zda to má cenu. Vždyť vždycky všechno projde těm, kteří se o nic nezajímají. Čekám na okamžik, kdy jejich loď narazí a potopí se ke dnu. Ale čekám marně, naprostá většina si propluje ani neví jak a já se nestačím ani dívat.

Nemluvím jenom o škole, na to že 80% lidí podvádí jsem si už tak nějak zvykla. Ale beru to všeobecně. Nabídnete někomu pomocnou ruku a on ji přijme, buď vám ji ukousne celou a nebo vám ani nepoděkuje. To je společnost, ve které žiju. Prý mám vysoké měřítko, ale copak je to chyba? Nehledám perfektní okolí jenom o něco kultivovanější, než je to současné.

Kecy, kecy, kecy... jo jsou to jen kecy, co nikoho nezajímají. Smířená? Nevím... vlastně, vím vůbec něco? Hm, asi to, že nekončím. Nemůžu, ale taky nevím, co dál. Jasně přítomnost je přítomnost, ale měla bych myslet na to, co bude, protože bez plánů na budoucnost bych taky nemusela dosáhnout ničeho. Realita je krutá a tak nějak se jí snažím vyhýbat. Chyba! Vím to, nejsem pitomá. Ale prostě sama nemám řešení. Doufám, že ho najdu brzy, protože jinak se můj smysl vytratí.

Chápete? ne? Nevadí... moje myšlenky jsou chaotické, ale s tím nic momentálně neudělám. Část z nich jsem vyvalila ven. Lepší? Ani ne, ale aspoň jsem opět aktivní... Jo opět. Nic neslibuju, nic nepíšu. Jen se loučím. Někdy? Asi. Necháme to osudu.

"Shit! Někoho zbiju, pokud se smaže i tenhle článek!!! -> be ready for it!"

Vaše misqwa -_-