Očekávání

Očekávání - to je to nejhorší, čím Vás okolí dokáže totálně vydeptat až do "morku kosti" či jak by můj obor řekl do oblasti cavum medullare. Představa ostatních se však dost často nepodobá tomu, co od sebe očekáváme my samotní. Jo očekávání, představy a plány - krásné, ale co dělat, jakmile se dostanete do bodu, kdy už nemůžete dál? Přijde mi že život je více či méně determinovaný - u mě tedy více. Celý život se ženu za něčím, co po mně chtějí ostatní a teď si teprve uvědomuji, jak velká chyba to je a byla. Snažím se naplnit očekávání někoho jiného a sama žádné nemám. Má smysl plnit očekávání někoho jiného, když vy z toho nic nemáte? Nevím, kdybych to věděla, tak sem nepíšu tyhle zcela zmatené poznámky.

Nejhorší na tom všem je to, že jsem už stará. Jo dobře ještě jsem nedorazila do svého přechodného období, ale je dokázáno, že už po dvacítce dochází k jisté degeneraci v rámci kosterního systému. Přeháním? Možná. Problém je, že si nejsem zcela jista, zda moje studium za posledních kolik... ehm 7 let k něčemu bylo? 7 let je hodně dlouhá doba. Jsem nespokojená, naprosto. Hnusí se mi naprosto všechno, koncipováním našeho školství počínaje a arogancí lidí, co mají deset titulů před jménem a za jménem konče. Sakra, kde to žijeme? Celá tahle doba je naprosto destruktivní. Nejen, že zabíjejí naší motivaci (ano mně už jí mnoho nezbývá), ale lžou, komplikují nám život a vytahují na nás svou praxi - kterou sice mají, ale co se slušného chování týče, to asi nikdy neviděli.

Všude kam se podívám, tam je nějaký patolízal. Sakra musím někomu lézt - s prominutím - do prd*le, abych se někam dostala? Asi jo. Nikomu nezáleží na tom, co víte nebo umíte. Je to všem úplně ukradený. Jasně je to můj život, můžu s ním nakládat jak chci. Ale skutečnost je taková, že vlastně nemůžu. Proč? Očekávání ostatních. Strach z toho, co tedy budu dělat. Ano očekávání... bylo, je a bude... pořád.

misqwa -_-