katherine*: Úplně vím o čem píšeš, sice nevím, co se ti stalo, ale chápu tvoje pocity. Každodenní přetvařování před každým, že je ti fajn. Nahodíš úsměv a oni skutečně uvěří, věří té verzi, že je ti fajn, někdy dokonce, že jsi šťastná.
Jak píšeš, tak taky se mi všechno hroutí a hroutilo, když jsem byla na tom nejhůř, tak jsem se pokusila to skončit, opravdu až k tomuhle mě to dovedlo. Kdybych to neřekla kamarádce, co jsem udělala, tak bych tu už asi dneska možná nebyla, ale kdo ví..
Každopádně kamarádi, jak si vůbec můžou říkat kamarádi?! Když tu pro nás nejsou, tedy já mám ty "kamarády", kteří fungují maximálně, když něco potřebují. Super kamarádi a nebo jsou tak upřímní, že bych je nejraději někam kopla. Doma je to taky na nic, celkem dost se to zhoršilo a horší se to dál, někdy si myslím, že mi z toho zcvokne. A škola, tak to raději nekomentuji, nejde o prospěch nebo tak, jde o jednu osobu kvůli, které se tam nechci vrátit a nejlepší na tom je, že už tam dávno neměla být, oddychla jsem si na malý okamžik, ale při zjištění, že bude dál studovat na naší škole mě málem omyli. Takže jsem zvědavá, jak to zvládnu, ale s tímhle se snad nějak poperu. Horší je to ostatní...
Myslím si, že je dobré, když to dotyčný vypíše/vypíše se na stránky, také to dělám. Občas to pomáhá. Sice na chvilku, ale člověk se v té chvíli cítí líp.
Nevím jestli ti můj komentář pomohl, ale doufám, že aspoň v tom ohledu, že nejsi sama, kdo se má bídně. Nevím, doufám, že ti alespoň trošku zvedl náladu.
Hodně štěstí, drž se a zvládni to.