Proč se chováme tak, jak nechceme?

"Věci získávají svou pravou krásu teprve vztahem k našemu životu. Tím jak se splétají do vzpomínek, spojují se v jeden celek s prožitou radostí, úzkostí, tím, jak se stávají rámcem nebo kořením života."

Jiří Mucha

z

Poslední dva týdny jsem studovala okolí. Den po dni jsem si začala uvědomovat, jak se většina lidí dá perfektně předvídat. Došla jsem k závěru, že každý má svůj obraný mechanismus, kterým se brání před ostatními. Problém je, že ne vždy to, co řekneme vyzní tak, jak chceme. Přestože se snažíme toho druhého nezranit, tím, že se něčemu vyhýbáme to rozhodně nezlepšíme.

Držet to v sobě nebo jít s věcí ven?

Zrovna včera jsem se přimotala do situace, kdy se dva lidé vzájemně uráželi a tím se vlastně navzájem zraňovali... proč? Protože jeden z nich nedokázal říct, jak na tom v jejich stavu chce být. A já? Nedokážu snést pohled na to, jak se dva moji přátelé zraňují naprosto zbytečně. Vložila jsem se do toho a zataha za nitky.

z

Zřejmě jsem se do toho motat neměla. Není to moje věc, ale někdy prostě musíme ostatní popostrčit. Já vím, pravda bolí, bolela a bude bolet. Chvíli vás ta daná osoba bude za pravdu nenávidět a obviňovat, ale pak nastane ta chvíle, kdy se všechno obrátí. Začne jí šrotovat, co bylo vlastně řečeno a pak cvak. Přijde ta chvíle, kdy vám poděkuje a vše vyřeší.

Je všechno tak jednoduché?

Není, ani zdaleka. Bráním své přátele i za cenu, že mě zasáhnou vedlejší škody. Chtěla jsem pomoci oběma a to se mi i povedlo. Nejsem pyšná na sebe, ale na ně. Mě to za to stálo. Pak ale přišla situace se kterou jsem si tak dobře rady nevěděla.

z

Další kamarádka má též milostný problém, jenže ten nemá tak jednoduché řešení. Když se mě zeptala, co všechno vím o tom, do kterého se zakoukala, řekla jsem opět pravdu. Fakt, že to zkoušel na půlku holek z práce a i na mě - já jasně stanovila hranice přátelství - byl krutý fakt, ale byla to pravda. Připustila jsem možnost, že se mohl změnit. Dokonce tomu i sama věřím, jenže když se do vás obuje 20 lidí s tím, co za blázna ze sebe děláte, tak vás to nahlodá.

Řekla mi, že neví zda by to mělo nakonec cenu, protože už jen to, že o tom přemýšlela směřuje k tomu, že mu moc nevěřila. Jenže co se nestane, tvrdíme jak v pohodě jsme a pravda je vlastně jiná. Trpíme v tichosti, ve vlastním ochranném krytu a skrýváme své pravé pocity. Je to správné?

z

Snažím se zapadnout?

Chci si žít v klidu. Bez problémů, nechci řešit složité situace, užírat se svým citovým vypětím, namáhat svoje srdce a hlavu kvůli "závanu nestálého větru" a už vůbec nechci ublížit ostatním. Řekla jsem si, že se budu držet dál. Měla jsem v plánu na něj zapomenout, protože to považuji za momentální poblouznění. Ale copak to jde, když má takový charakter?

Sakra, já se snažím ze všech sil. Trpím, dýchám, pracuju na své budoucnosti a myslím na ostatní. Jenže pak bum a jsem zase dole. Stačí pět minut, kdy mi věnuje pozornost. Proč to dělá? Když už to vypadá, že to takhle hraje na všechny, mám naději se zbavit toho pitomýho pocitu, který mě k němu táhne. Pak ale přijde chvíle, kdy se chová jinak a nepředvídatelně. Tím způsobem, kterým se na mě kouká, mě ničí. To, co říká, se mi usadí v hlavě. To jak se ke mě chová mě zabíjí zevnitř.

z z

Předvídání lidí je jednoduché, ale jsou tu výjimky a on je jednou z nich. Nejhorší na tom je, že mi řekl o své minulosti. Proč to do háje dělal? Copak neví, že ho pak budu litovat i když ho vlastně znám jen necelý měsíc? Pak už je to jedna rána za druhou. Chová se tak jak se chová, ale vlastně to jen hraje, aby se uchránil před okolím. Jednou ho už někdo zranil a tak změnil taktiku.

Ale co já? Na moje vedlejší škody nikdo nepohleděl. Ničí mě vědět, že se do něj zakoukala i moje kamarádka, který napsal, že to s ní vážně myslet nechce, protože brzo odjede a akorát by ji ranil. Sakra, jsem milá, pravděpodobně naslouchám a radím, ale to je moje chyba. Vím toho víc než kdokoliv jiný a ty informace mě ničí. Všichni se mi svěřují, ale já to samé udělat nemůžu. Proč? Protože pak bych ranila někoho jiného a to nechci. Nechci být sobecká. Nechci a nebudu. To by mě ale všichni museli nechat být.

Nechtěla jsem náhodou zůstat sama?

Jo, nechtěla jsem se vázat a ani nechci. Nebo si to aspoň nalhávám. Funguje to, ale jen do chvíle, dokud ho opět nespatřím. Jen do chvíle, kdy žárlím, přestože vím, že nemám důvod, protože pro sebe nic neznamenáme. Tak proč? Protože se chová tak jak se chová. Dokážu analyzovat hodně lidí, dokážu poradit, spravit vztah a udobřit ostatní, ale s ním si neporadím.

Proti němu jsem naprosto bezmocná a nenávidím se za to. Všechny moje pravidla a předsevzetí jsem si stanovila a on si přijede a všechno zničí jediným pohledem. Řekla jsem mu, že nejsem naivní, zda mě bral vážně nevím, ale ani to vědět nechci. Prostě nechci.

z

Chci zůstat sama. Chci aby se ode mě držel dál, chci abych konečně mohla žít v klidu. Chci, aby se mi jednou v životě něco podařilo. Nechci to zvorat. Chci být sama na sebe hrdá, protože jedině tak budu spokojená. Nenávidím svou slabou stránku. Nenávidím sebe. Nenávidím svůj život. Nenávidím pitomej osud, který mi háže klacky pod nohy. Copak nemůže být jeden jediný den v mém životě normální? Copak nemůžu žít tak, jak chci?

A teď? Teď si tu slabošsky stěžuju, místo toho, abych se vzpamatovala. Proč? Protože to na mě celý spadlo. Hroutím se a každou vteřinou mě gravitace táhne níž a níž. Nechci prohrát. Nemůžu. Jenže život je nelítostný boj. Jsme sami proti mnohonásobné přesile. Spolehnout se můžeme jen sami na sebe a o to horší boj to je. Už tolikrát jsem zvedla hlavu a postavila se překážce. Udělám to znovu, nic jiného mi nezbývá, ale otázka je, jak dlouho to vydržím... Snažit se přežít je jedna věc, ale snažit se ten boj vydržet je mnohem těžší. Jsem zničená, rozpadám se na kousky a stále věřím, že se to zlepší. Chyba? Jo, celý můj život je jedna velká chyba.

"Já jsem chyba. Chyba, která se nikdy neměla stát."

z

misqwa